Zase to ranní vstávání, to mě snad jednou zabije. Nicméně se nám už nechce moc spát. Na 
ulici hledáme bus, který by nás hodil do přístavu. Jeden prodejce nám říká, že jezdí z tohoto rohu, naštěstí se Honza ptá ještě jednoho kolemjdoucího a ten nás nakonec zavede ke správnému busu. V autobuse se seznamujeme s třemi Čechy: Vítkem, Radovanem a jejich kamarádkou, kteří jedou natočit pořad o českoamerickém človíčku, co si postavil na ostrově Roatan pivovar. Kolem půl desáté dorážíme do přístavního města La Ceiba, narychlo jdeme na internet přečíst si emaily a pak hned vyrážíme na trajekt na ostrov Utila, kde chceme strávit pár dní a věnovat se potápění. V přístavu zjišťujeme, že trajekt jede až ve čtyři odpoledne a je sakra drahý. Na ostrov Utila stojí lístek 500 lap, nakonec zjišťujeme, že lístek na vzdálenější ostrov Roatan stojí jen 300 lap a tak vyrážíme na tento ostrov. Ještě předtím jsme však z Honzou oběhli všechny lodě v přístavu a žadonili o převoz na nějaký ostrov v souostroví Bay Islands. Jeden kapitán se chytl, ale odjížděl až v půl šesté ráno a tak se nakonec rozhodujeme pro ostrov Roatan.
Čekáme několik hodin v čekárně a já mám aspoň čas si zašít pár věcí, ať jsem zas štramák. Nakonec ve čtyři hodiny vyrazíme trajektem na skoro dvouhodinovou plavbu. Cestou nás zastihl déšť a na Roatanu už lilo jako z konve. Hádáme se s taxikářem a nakonec z 10$ srážíme cenu na 6$ a frčíme do městečka West End. Hledáme zde nejlevnější ubytování za deště a nakonec nám ti tři Češi z autobusu poradili, že byli v jednom brlohu za deset dolarů, ale nevydrželi by to. Takže jdeme do brlohu a nakonec máme dva pokoje po 12$, takže super cena. Komáři tu koušou jako o život a písečné blechy to doplňují. Spíme pod moskytiérou pěkně namazaní repelenty, jelikož jsou zde čtyři druhy malárie a ještě horečka dangue. Tak snad žádného prevíta nechytíme.
10/12/2005 – HONDURAS - ostrov Roatan, vesnice West End
Dřevené kamrlíky, v kterých spíme, nejsou zrovna komfortní a ještě mě v noci stejně něco kousalo. Takže jsem celý nadšený. Nicméně si vařím k snídani polévku a čaj pro všechny. Pak vyrážíme hledat potápěčskou školu, u které si zaplatíme ponory a kluci možná kurz potápění. Lítáme celé dopoledne, ale s cenou jsme moc nepohnuli. Nakonec vyrážíme ještě taxíkem do Oktopus potápěčského centra, taxikáři říkáme kam chceme a nakonec ukecáme cenu na 25 Lap za jednoho. Bohužel po čtvrthodině jízdy zjišťujeme, že náš milý taxikář vůbec neví, kde to je a jezdí od čerta k ďáblu a ptá se kolegů. Asi po hodině ježdění po ostrově nás dovezl na místo. Takhle levnou okružní jízdu po ostrově jsem ještě neměl, řidič byl evidentně nasraný, ale nemohl s tím nic dělat. V Oktopusu nám řekli, že mají plno, chlapík byl velmi sympatický a připadalo nám, že říká vše tak jak to je. Přesto, že jsme se nedomluvili, poradil nám dvě jiné potápěčské centra, takže je jdeme zkusit. Hned v prvním se nám líbí a tak dohadujeme podrobnosti. Kluci se teď hádají, zda si tu udělat kurz Open water nebo jen základní ponor bez licence za poloviční peníze. Jelikož jsme hladoví a přemýšlení v tomto stavu není dobré, tak jdeme hledat levné jídlo. Potkáváme nakonec jednoho zajímavého tipka s doutníkem, který nás odkázal na jeho bagetérii, kterou však jeho manželka za půl hoďky zavírá. Takže prcháme za levným jídlem tam a opravdu cena dobrá a bageta skvělá, dávám si ještě po dlouhé době kafíčko a o pár desítek minut už stojíme v potápěčské škole Reef Gliders, kde se nám zprvu líbilo. Cena tu není nejnižší, ale personál příjemný. Kluci se teda rozhodli pro certifikaci a rovnou už začínají s výukou, já je chvilku sleduji a pak si jdu vařit rýži s vajíčkem, abych zahnal hlad. Po zbytek dne budu psát deníček, pokud mě ty kurvy komáři a blechy nesežerou :o(
11/12/2005 – HONDURAS - ostrov Roatan, vesnice West End
Dnes mám první ponor o jedenácté dopoledne. Ráno ještě jdeme s Michalem na snídani do bageterie, kde si dávám bagetu s kuřetem a kafíčko, pokecali jsme ještě s honduraskou Lusy, která nejen dost cestovala po světě, ale také měla pěkně vyvinuté plíce. Takže snídaně se vydařila a teď mě čeká ponor a kluky učení na potápěčskou licenci. Popravdě mám dost divný pocit, jelikož jsem se skoro rok nepotápěl a už ani nevím jak se to pořádně dělá. Je o patnáct minut později, jsem vybavený potápěčskou výbavou a sedím na lodi spolu s mým průvodcem Alexem. Ponor byl pěkný, ale byl jsem hodně zklamaný, jelikož tento korálový útes má být druhý nejhezčí na světě a zatím jsem viděl mnohem víc u Adama na Bali či na Papue. Ke konci ponoru mě začala bolet hlava a na lodi se mi udělalo nevolno od žaludku. Takže jsem sotva došel do našeho brlohu a padl na kavalec. Vzal jsem si kynedril spolu s ibubrufenem a do večera jsem se jen válel. Stačil jsem akorát zrušit ještě jeden dnešní ponor, uvařit si rýži a pak jsem padl za vlast. Zítra mě čekají další dva ponory, tak mi snad bude lépe.
12/12/2005 – HONDURAS - ostrov Roatan, vesnice West End
Já nevím co je to v té Střední Americe za podělané kohouty, ale snad na každém místě, kde jsme bydleli nám dělali už od čtyř ráno budíček. Takže ani zde to nebylo jinak, nevyspalý
nebo přespaný jsem byl již vzhůru o páté a přemýšlel nad životem. Už je mi lépe, dám si snídani a půjdu na ponor v 9 hod. Bageterie však byla zavřená a tak nakonec kupujeme drobnou snídani v krámě a dáváme si čaj. Kluci se jdou zas učit a já jedu s průvodcem Alexem na vrak. Ráno jsem si vzal "růžový sen", prášek co mi dal Adam v Indonésii, aby mi nebylo špatně na lodi, snad zabere. Tož jsme už na místě, zanořujeme se z lodi a dnešní viditelnost pod vodou je kolem 19 metrů, super. O chvilku později vidím pod sebou vrak velké nákladní lodě, která se rozbila o zdejší útesy. Nejsme tu sami a tak je tu vidět asi cca. deset dalších potápěčů. Mají povětšinou vyšší certifikaci, jelikož se můžou potápět až do vraku, který leží ve třiceti metrech. Já se jen vznáším nad vrakem v hloubce 18 metrů a vychutnávám si ten nádherný pohled. Od vraku plujeme mezi útesy a korály, těsně nás míjí obrovská muréna o velikosti cca. 1.8 metrů, kterou vyplašili asi jiní potápěči. Tak nádherný kousek jsem ještě neviděl. O chvilku později mi průvodce ukazuje obrovského kraba, s velikostí těla fotbalového míče. Neskutečné, vždyť takového bych ani nesněd :o)) Je zde spoustu jiných nádherných ryb, od modré barvy počínaje a konče různě pastelovými. Pluji jak v hejnech, tak samostatně. Jsem opravdu nadšený, vynahradilo mi to včerejší potíže a když mě vzalo hejno modrých ryb mezi sebe, tak jsem se jen smál, až mi bubliny létaly od pusy :o)
Druhý ponor byl také hezký, viděl jsem obrovského humra, ježka a ještě nějakého nebezpečného červa, jak mi bylo později řečeno. První ponor však byl zatím nejhezčí. Je po druhé hodině, pro dnešek mám odpotápěno a jdu se na hodinku natáhnout. Kluci jsou pořád na výcviku a tak se brouzdám vesničkou přeplněnou turisty a potápěčskými kancelářemi. O čtvrté vyhlížím kluky, ať jim udělám pár fotek jak se vrací z moře. Hned jsem si poslechl nové story jak se Michal pozvracel. No není divu, chlapci mají tak trošku sračku a žaludky asi taky nemají v nejlepším stavu, ale to je běžný cestovatelský komfort :o)
Náš domácí se rozhodl přestavět kuchyni, a proto dnes s jedním černochem pořád do něčeho bouchá a natírá. Ubytovna je staletá, takže přibíjejí jednu boudičku na druhou a budují takzvaný lepený hrad z prken. Kluci už jsou zas na testech, snad už posledních a já datluji deníček. Docela by mě zajímalo, co vlastně ještě dneska budeme vařit, aby jsme zaplnili ty naše žaludky.
Dopisuji deníček o několik dní později a to už jsem v Belize. Opravdu už nevím, co jsem měl tenkrát k večeři, jen vím, že na dobrou noc někdo hrál v kuchyni na buben a na flétnu, takže takový malý koncert :o))
13/12/2005 – HONDURAS - ostrov Roatan, vesnice West End
Vstáváme brzy, já jdu sám do bageterie, kde si dávám špenátový koláč a čaj, mrknu ještě na emaily a musím spěchat, jelikož v * máme první ponor.
Tak už jsme všici v potápěčském a jsem dokonce s kluky na jedné lodi. Vymínil jsem si totiž, že poslední ponor budeme chtít spolu, ať máme společnou fotku z potápění. To však bude až na druhém ponoru. Já jdu teď se svým průvodcem a kluci s jejich. Loučíme se a už nás zase obklopuje jen samá voda. Copak nás čeká dnes pod vodou? Před odjezdem jsem si dělal srandu, že jsem tady přijel kvůli želvám a žádnou jsem neviděl. To jsem ještě nevěděl jak mi bude o chvilku později přát štěstí. Nejdřív můj parťák viděl želví mládě a pak jsem zahlédl jednu obrovskou želvu, co se krmila korálem. Ježiškote, ta je tak velká, v živote jsem takový kus neviděl. Drtila tím svým zobákem útes a ryby kolem ní se přiživovaly. Jsem z toho strašně nadšený, vznáším se nad želvou asi metr a půl a podrobně ji pozoruji. Teď připlouvají i kluci s jejich průvodcem a aspoň budou mít hezký zážitek z posledního dne pod vodou. To co jsem chtěl, to jsem viděl a mám z toho straštnou radost.
Teď jsme na druhém ponoru, kde spolu s kluky klesáme na písečné dno, už máme sebou i foťák, ale mrzí mě, že jsme ho neměli na prvním ponoru. No nic, želvu hold neuvidíte. Zato průvodce Andrew nám dává povel, ať si sundáme ploutve a vypustíme všechen vzduch ze žaketu, ať nás to drží u dna, co se bude dít teď to jsem fakt zvědavý. Haaa to je dobré, máme lekci karate. Andrew nám ukazuje jak se hezky dá blbnou pod vodou. To už se i já zapojuji a provádím kop za letu, fakt skvělé letět jak Bruce Lee a nedat si na dršku :o) Děláme kotouly, snažíme se běhat a prostě jen tak blbneme s kluky na dně skoro 10 minut. Marcel dělá pár foteček a snad budeme mít nějakou památku :o) Zbytek ponoru byl pěkný, ale ještě jsem žil pořád ze zážitku z toho prvního.
Nicméně už se vyloďujeme, vše probíhá ve spěchu, taxi už čeká před potápěčskou základnou a je celý nervózní, jelikož nám jede za půl hodiny trajekt zpět na pevninu. Děláme ještě poslední foto s personálem základny a už frčíme. Vše jsme stihli a ještě navíc jsem nafasoval hrst prášků, na cestovní nevolnost. Takže si hned jeden beru, ať mi není na trajektu špatně. Z trajektu si bereme hned taxi do města na autobus, ale cestou se ještě stavujeme v bance, jelikož peníze došly. O chvilku později už frčíme do San Pedra Sula, odtud navečer do města Puerto Cortes, kde si bereme nejbližší hotel, protože zas v 5 ráno vstáváme. Zítra nás čeká přesun do Guatemaly a to pořádný kus, až do města Flores. Jinak už zas začínáme pěkně smrdět, takže nás čeká praní, pokud se někde zadaří.
Děkuji za přepsání deníčku: Jarce Schieleové - Ostrava
ulici hledáme bus, který by nás hodil do přístavu. Jeden prodejce nám říká, že jezdí z tohoto rohu, naštěstí se Honza ptá ještě jednoho kolemjdoucího a ten nás nakonec zavede ke správnému busu. V autobuse se seznamujeme s třemi Čechy: Vítkem, Radovanem a jejich kamarádkou, kteří jedou natočit pořad o českoamerickém človíčku, co si postavil na ostrově Roatan pivovar. Kolem půl desáté dorážíme do přístavního města La Ceiba, narychlo jdeme na internet přečíst si emaily a pak hned vyrážíme na trajekt na ostrov Utila, kde chceme strávit pár dní a věnovat se potápění. V přístavu zjišťujeme, že trajekt jede až ve čtyři odpoledne a je sakra drahý. Na ostrov Utila stojí lístek 500 lap, nakonec zjišťujeme, že lístek na vzdálenější ostrov Roatan stojí jen 300 lap a tak vyrážíme na tento ostrov. Ještě předtím jsme však z Honzou oběhli všechny lodě v přístavu a žadonili o převoz na nějaký ostrov v souostroví Bay Islands. Jeden kapitán se chytl, ale odjížděl až v půl šesté ráno a tak se nakonec rozhodujeme pro ostrov Roatan.Čekáme několik hodin v čekárně a já mám aspoň čas si zašít pár věcí, ať jsem zas štramák. Nakonec ve čtyři hodiny vyrazíme trajektem na skoro dvouhodinovou plavbu. Cestou nás zastihl déšť a na Roatanu už lilo jako z konve. Hádáme se s taxikářem a nakonec z 10$ srážíme cenu na 6$ a frčíme do městečka West End. Hledáme zde nejlevnější ubytování za deště a nakonec nám ti tři Češi z autobusu poradili, že byli v jednom brlohu za deset dolarů, ale nevydrželi by to. Takže jdeme do brlohu a nakonec máme dva pokoje po 12$, takže super cena. Komáři tu koušou jako o život a písečné blechy to doplňují. Spíme pod moskytiérou pěkně namazaní repelenty, jelikož jsou zde čtyři druhy malárie a ještě horečka dangue. Tak snad žádného prevíta nechytíme.
Dřevené kamrlíky, v kterých spíme, nejsou zrovna komfortní a ještě mě v noci stejně něco kousalo. Takže jsem celý nadšený. Nicméně si vařím k snídani polévku a čaj pro všechny. Pak vyrážíme hledat potápěčskou školu, u které si zaplatíme ponory a kluci možná kurz potápění. Lítáme celé dopoledne, ale s cenou jsme moc nepohnuli. Nakonec vyrážíme ještě taxíkem do Oktopus potápěčského centra, taxikáři říkáme kam chceme a nakonec ukecáme cenu na 25 Lap za jednoho. Bohužel po čtvrthodině jízdy zjišťujeme, že náš milý taxikář vůbec neví, kde to je a jezdí od čerta k ďáblu a ptá se kolegů. Asi po hodině ježdění po ostrově nás dovezl na místo. Takhle levnou okružní jízdu po ostrově jsem ještě neměl, řidič byl evidentně nasraný, ale nemohl s tím nic dělat. V Oktopusu nám řekli, že mají plno, chlapík byl velmi sympatický a připadalo nám, že říká vše tak jak to je. Přesto, že jsme se nedomluvili, poradil nám dvě jiné potápěčské centra, takže je jdeme zkusit. Hned v prvním se nám líbí a tak dohadujeme podrobnosti. Kluci se teď hádají, zda si tu udělat kurz Open water nebo jen základní ponor bez licence za poloviční peníze. Jelikož jsme hladoví a přemýšlení v tomto stavu není dobré, tak jdeme hledat levné jídlo. Potkáváme nakonec jednoho zajímavého tipka s doutníkem, který nás odkázal na jeho bagetérii, kterou však jeho manželka za půl hoďky zavírá. Takže prcháme za levným jídlem tam a opravdu cena dobrá a bageta skvělá, dávám si ještě po dlouhé době kafíčko a o pár desítek minut už stojíme v potápěčské škole Reef Gliders, kde se nám zprvu líbilo. Cena tu není nejnižší, ale personál příjemný. Kluci se teda rozhodli pro certifikaci a rovnou už začínají s výukou, já je chvilku sleduji a pak si jdu vařit rýži s vajíčkem, abych zahnal hlad. Po zbytek dne budu psát deníček, pokud mě ty kurvy komáři a blechy nesežerou :o(
11/12/2005 – HONDURAS - ostrov Roatan, vesnice West End
Dnes mám první ponor o jedenácté dopoledne. Ráno ještě jdeme s Michalem na snídani do bageterie, kde si dávám bagetu s kuřetem a kafíčko, pokecali jsme ještě s honduraskou Lusy, která nejen dost cestovala po světě, ale také měla pěkně vyvinuté plíce. Takže snídaně se vydařila a teď mě čeká ponor a kluky učení na potápěčskou licenci. Popravdě mám dost divný pocit, jelikož jsem se skoro rok nepotápěl a už ani nevím jak se to pořádně dělá. Je o patnáct minut později, jsem vybavený potápěčskou výbavou a sedím na lodi spolu s mým průvodcem Alexem. Ponor byl pěkný, ale byl jsem hodně zklamaný, jelikož tento korálový útes má být druhý nejhezčí na světě a zatím jsem viděl mnohem víc u Adama na Bali či na Papue. Ke konci ponoru mě začala bolet hlava a na lodi se mi udělalo nevolno od žaludku. Takže jsem sotva došel do našeho brlohu a padl na kavalec. Vzal jsem si kynedril spolu s ibubrufenem a do večera jsem se jen válel. Stačil jsem akorát zrušit ještě jeden dnešní ponor, uvařit si rýži a pak jsem padl za vlast. Zítra mě čekají další dva ponory, tak mi snad bude lépe.
12/12/2005 – HONDURAS - ostrov Roatan, vesnice West End
Já nevím co je to v té Střední Americe za podělané kohouty, ale snad na každém místě, kde jsme bydleli nám dělali už od čtyř ráno budíček. Takže ani zde to nebylo jinak, nevyspalý
nebo přespaný jsem byl již vzhůru o páté a přemýšlel nad životem. Už je mi lépe, dám si snídani a půjdu na ponor v 9 hod. Bageterie však byla zavřená a tak nakonec kupujeme drobnou snídani v krámě a dáváme si čaj. Kluci se jdou zas učit a já jedu s průvodcem Alexem na vrak. Ráno jsem si vzal "růžový sen", prášek co mi dal Adam v Indonésii, aby mi nebylo špatně na lodi, snad zabere. Tož jsme už na místě, zanořujeme se z lodi a dnešní viditelnost pod vodou je kolem 19 metrů, super. O chvilku později vidím pod sebou vrak velké nákladní lodě, která se rozbila o zdejší útesy. Nejsme tu sami a tak je tu vidět asi cca. deset dalších potápěčů. Mají povětšinou vyšší certifikaci, jelikož se můžou potápět až do vraku, který leží ve třiceti metrech. Já se jen vznáším nad vrakem v hloubce 18 metrů a vychutnávám si ten nádherný pohled. Od vraku plujeme mezi útesy a korály, těsně nás míjí obrovská muréna o velikosti cca. 1.8 metrů, kterou vyplašili asi jiní potápěči. Tak nádherný kousek jsem ještě neviděl. O chvilku později mi průvodce ukazuje obrovského kraba, s velikostí těla fotbalového míče. Neskutečné, vždyť takového bych ani nesněd :o)) Je zde spoustu jiných nádherných ryb, od modré barvy počínaje a konče různě pastelovými. Pluji jak v hejnech, tak samostatně. Jsem opravdu nadšený, vynahradilo mi to včerejší potíže a když mě vzalo hejno modrých ryb mezi sebe, tak jsem se jen smál, až mi bubliny létaly od pusy :o)Druhý ponor byl také hezký, viděl jsem obrovského humra, ježka a ještě nějakého nebezpečného červa, jak mi bylo později řečeno. První ponor však byl zatím nejhezčí. Je po druhé hodině, pro dnešek mám odpotápěno a jdu se na hodinku natáhnout. Kluci jsou pořád na výcviku a tak se brouzdám vesničkou přeplněnou turisty a potápěčskými kancelářemi. O čtvrté vyhlížím kluky, ať jim udělám pár fotek jak se vrací z moře. Hned jsem si poslechl nové story jak se Michal pozvracel. No není divu, chlapci mají tak trošku sračku a žaludky asi taky nemají v nejlepším stavu, ale to je běžný cestovatelský komfort :o)
Náš domácí se rozhodl přestavět kuchyni, a proto dnes s jedním černochem pořád do něčeho bouchá a natírá. Ubytovna je staletá, takže přibíjejí jednu boudičku na druhou a budují takzvaný lepený hrad z prken. Kluci už jsou zas na testech, snad už posledních a já datluji deníček. Docela by mě zajímalo, co vlastně ještě dneska budeme vařit, aby jsme zaplnili ty naše žaludky.
Dopisuji deníček o několik dní později a to už jsem v Belize. Opravdu už nevím, co jsem měl tenkrát k večeři, jen vím, že na dobrou noc někdo hrál v kuchyni na buben a na flétnu, takže takový malý koncert :o))
13/12/2005 – HONDURAS - ostrov Roatan, vesnice West End
Vstáváme brzy, já jdu sám do bageterie, kde si dávám špenátový koláč a čaj, mrknu ještě na emaily a musím spěchat, jelikož v * máme první ponor.
Tak už jsme všici v potápěčském a jsem dokonce s kluky na jedné lodi. Vymínil jsem si totiž, že poslední ponor budeme chtít spolu, ať máme společnou fotku z potápění. To však bude až na druhém ponoru. Já jdu teď se svým průvodcem a kluci s jejich. Loučíme se a už nás zase obklopuje jen samá voda. Copak nás čeká dnes pod vodou? Před odjezdem jsem si dělal srandu, že jsem tady přijel kvůli želvám a žádnou jsem neviděl. To jsem ještě nevěděl jak mi bude o chvilku později přát štěstí. Nejdřív můj parťák viděl želví mládě a pak jsem zahlédl jednu obrovskou želvu, co se krmila korálem. Ježiškote, ta je tak velká, v živote jsem takový kus neviděl. Drtila tím svým zobákem útes a ryby kolem ní se přiživovaly. Jsem z toho strašně nadšený, vznáším se nad želvou asi metr a půl a podrobně ji pozoruji. Teď připlouvají i kluci s jejich průvodcem a aspoň budou mít hezký zážitek z posledního dne pod vodou. To co jsem chtěl, to jsem viděl a mám z toho straštnou radost.
Teď jsme na druhém ponoru, kde spolu s kluky klesáme na písečné dno, už máme sebou i foťák, ale mrzí mě, že jsme ho neměli na prvním ponoru. No nic, želvu hold neuvidíte. Zato průvodce Andrew nám dává povel, ať si sundáme ploutve a vypustíme všechen vzduch ze žaketu, ať nás to drží u dna, co se bude dít teď to jsem fakt zvědavý. Haaa to je dobré, máme lekci karate. Andrew nám ukazuje jak se hezky dá blbnou pod vodou. To už se i já zapojuji a provádím kop za letu, fakt skvělé letět jak Bruce Lee a nedat si na dršku :o) Děláme kotouly, snažíme se běhat a prostě jen tak blbneme s kluky na dně skoro 10 minut. Marcel dělá pár foteček a snad budeme mít nějakou památku :o) Zbytek ponoru byl pěkný, ale ještě jsem žil pořád ze zážitku z toho prvního.
Nicméně už se vyloďujeme, vše probíhá ve spěchu, taxi už čeká před potápěčskou základnou a je celý nervózní, jelikož nám jede za půl hodiny trajekt zpět na pevninu. Děláme ještě poslední foto s personálem základny a už frčíme. Vše jsme stihli a ještě navíc jsem nafasoval hrst prášků, na cestovní nevolnost. Takže si hned jeden beru, ať mi není na trajektu špatně. Z trajektu si bereme hned taxi do města na autobus, ale cestou se ještě stavujeme v bance, jelikož peníze došly. O chvilku později už frčíme do San Pedra Sula, odtud navečer do města Puerto Cortes, kde si bereme nejbližší hotel, protože zas v 5 ráno vstáváme. Zítra nás čeká přesun do Guatemaly a to pořádný kus, až do města Flores. Jinak už zas začínáme pěkně smrdět, takže nás čeká praní, pokud se někde zadaří.
Žádné komentáře:
Okomentovat