PAUA NEW GUINEA

18/01/05 – PAUA NEW GUINEA – Vamino – hotel Vamino
Po peripetiích s taxíkem cestou přes džungli se konečně dostávám na celnici patřící Papue New Guinei (PNG). Přijal mě úředník s rudými zuby, žvýkal, jako ostatní, to svinstvo s vápnem. Podíval se na má víza, párkrát si odplivl rudou břečku do koše a pak řekl “kam jedeš a kdy se hodláš vrátit do Indonésie?”. Řekl jsem mu, že jedu na misii v Ukarumpu a dál pokračuji na Nový Zéland, což mu stačilo, ale pro změnu ho zaujal můj velký batoh. Když jsem mu vysvětlil, že to jsou dárky pro děti a pak už jen moje výbava na cesty, tak jen řekl OK a byl jsem v PNG.
Juhuuuuu, všechny formality za mnou a zas dva měsíce volnosti a beze strachu, že mi končí víza. I cesta na straně PNG se mi zdála víc upravená než na indonéské straně, takže to vypadalo, že je tu větší civilizace. Dokonce jsem se dozvěděl, že mě odveze i bus, když si na něj počkám. Jeden stařík mi nabídl, že mě sveze, ale nahodil dost vysokou cenu. Řekl jsem, že mám jen 25 tisíc indonéských rupiíi a žádné PNG kina. Zdálo se mu to málo, tak jsme se nedohodli. Přijel dokonce i jeep z hotelu Vamino. Hned jsem se řidiče ptal kolik stojí jednolůžkový pokoj. Odpověď mě tak šokovala, že jsem mu řekl, že bych si tak drahý hotel nemohl nikdy dovolit. Lidé začali nastupovat do jednoho jeepu, tak jsem se tam po domluvě s řidičem také vetřel. Uháněli jsme s větrem o závod. Seděl jsem s dalšími osmi na korbě a kochal se nádhernou krajinou a malebnými exotickými vesničkami, které byly kupodivu čisté. Žena na korbě stíhala za jízdy ještě kojit a její manžel se na mě smál jak měsíček na hnoji. Později jsem zjistil, že se tu na mě směje snad každý :o). Začalo pršet, ale někteří lidé z kabiny vystupují, tak jsem byl pozván na jejich místo. Seznamuji se s řidičem, který pracuje pro vládu a má na starost zdejší silnice. Lidé ho zdraví a on zase je. Bude to asi fajn chlap. Na jedné zastávce k nám přisedá postarší parťák jménem Filip. Je to šprýmař a tak se i nasmějeme, možná i díky mé angličtině :o). Nakonec po hodince dorazíme do městečka Vamino. Řidič mě zavezl do banky, kde si vybírám 1500 kina a se zdáním boháče odcházím. Řidič byl tak ochotný, že se mnou začal hledat nejlevnější hotel. Po třičtvrtěhodince objíždění penzionů zjišťuji, že hotel Vamino je nejlevnější a vzhledem k předešlé noci s krysama se potřebuji vyspat. Osádce vozu sice tvrdím, že budu spát na pláži, ale nakonec se ubytovávám za nekřesťanských 93 kina, což je našich asi 756 Kč. Rozdejchávám to ještě dlouho, protože můj pokoj nemá ani okno, je to jen temná komora s klimatizací, jinak by tu pošel i pes. Jenže pak vypnuli elektriku a v pokoji bylo na zdechnutí, což mě donutilo vyjít ven. Dobrá, zítra budu šetřit, budu spát na pláži a batoh si nechám v hotelu. Jdu si teda obhlédnout místo na spaní. Nejdřív se mi však podařilo dojít do vojenského pásma, odkud jsem byl vyhnán. Hodil jsem chvilku koupačku a pak pokračoval v obhlídce. Nedaleko nemocnice jsem našel lavičky u stromu, kde se dá přespat. Super, to bude moje útočiště na zítřejší noc. S pocitem, že zítra ušetřím, se vracím do hotelu a potom, co jsem si uvařil polévku, jdu spát. Potřebuji hodně spánku ať zítra vydržím co nejdéle bdělý. V noci se mi zdá, že se někdo snaží vykrást auto. Rozčílilo mě to natolik, že jsem se ho jal nakopnout. K mé smůle jsem si ve spánku ukopnul centimetr kůže na palci u nohy a ještě zlomil na několikrát nehet tak, že mi tekla krev. Hmm, začínám si být ve spánku nebezpečný, tak abych si ještě kontroloval sny. :o) Doufám, že to není příznak nějaké nemoci.

19/01/05 – PAUA NEW GUINEA - Vamino
Ráno dlouho vylehávám a snažím se pořád spát. V půl jedenácté zase vypnuli elektriku. Jdu na recepci s dotazem, co se děje. Dozvídám se, že na hoďku a půl je doba kotroly, ale elektriku mezitím nahodili. Dávám si sprchu, vařím si kávičku a dojídám včerejší bagetu. Pak rychle balím a vyrážím na recepci, kde se po mé kontrolní otázce, kdy jede loď do Wiweku, dozvídám, že za 13 minut. Aaaa, mě snad šlehne. Včera mi všichni tvrdili, že až za dva dny! Stíhám rychle zaplatit a hotelový řidič mě odváží do přístavu, kde se mi podaří dostat, díky přímluvě řidiče, zadními vrátky do doku. Kupuji si lístek za 69 kina a vyrážím k jediné lodi kotvící v přístavu. Zdá se mi, že je spíš nákladní než pro přepravu lidí, ale všichni se k ní hrnou. Opravdu, je to moje loď, ale není vidět žádný nástupní můstek. Musí se jen vyčíhat vhodný okamžik, kdy se loď přiblíží, a skočit oknem dovnitř. No, to začíná být zajímavé. Za pomoci místních v lodi se mi to povedlo a nakonec se uvelebuji na víku, které kryje nákladní prostor. No, ono vlastně není ani kam jinam si sednout a tak tu sedíme všichni namačkaní se zavazdly mezi lany lodního jeřábu a kladkama. Naštěstí je nad námi plachta, tak na nás nepraží sluníčko. Pro jistotu si beru růžový sen od Radky (prášek proti nevolnosti) a vydávám se vzhůru za dobrodružstvím. S každým větším zhoupnutím lidé pokřikují jak na indickém filmu a já si říkám, že to s tou velkou nákladní lodí cloumá jak s naší malou bárkou na Mata Pointu. Vlny jsou docela vysoké a za takového počasí dorazíme večer do jednoho přístavu nabrat další pasažéry. Vlny jsou tak velké, že naše loď nakonec urvala silné kotvící lano. To vám byla prda, a toho povyku! Teď to začalo být ještě zajímavější. Jedna paní visela přes palubu do moře, protože si nevypočítala vhodný skok a hrozilo jí, že ji loď rozdrtí o molo. Naštěstí ji pár silných rukou dostalo do bezpečí. Taky se nakládali čuníci v bedně a další pozoruhodný náklad. Bylo zajímavé v té tmě pozorovat hemžení lidí a materiálu. Zahlédl jsem i dva postarší cizince jak se snaží dostat do lodi surfy. Povedlo se, můžeme jet.
Mám nové sousedy, tak se trochu uskrovňuji, protože je jich moc.. Vlny začínají být ještě větší, už ani není vidět nebe, jen samá vlna. Teprve teď začalo to správné rodeo. Začíná mi být šoufl a tak si beru další růžový sen a snažím se pomalu zhluboka dýchat. Po palubě začínají lítat barely a další zboží, lidé lítají také sem a tam a ten malý kluk vedle mě pořád křičí “Haleluja, haleluja, haleluja”, už to nekřičí, už řve, pak to začíná ještě prokládat slovem please, takže je to “please, haleluja, please”, nakonec už je křičí “please”. Kecal bych, kdybych tvrdil, že mě to neznervóznilo. Přemýšlel jsem jak ho umlčet, až jsem dostal spásný nápad: strčil jsem mu do pusy bonbón. Teď už jen mlaskal a občas ze sebe vydal “please”. Bouře pomalu utichá a já konečně usínám s vírou, že doplujeme.

20/01/05 - PAPUA NEW GUINEA - Wewak
Probouzím se ráno s velkou žízní. Na nákladní lodi se nedá nic koupit a místní si všechno vozí sami. Zlatá Indonésie. Jedna paní si všimla, že jsem nějaký tumpachový, tak mi nabídla ovoce. Nezřízeně jsem jí snědl tři kousky a na oplátku jí dal čtyři bonbóny. Uf, vytrhla mi trn z paty a už se těším do přístavu, jak si dám vodu, vodičku a také coca colu, protože každé otevření plechovky tady na lodi mě přivádí k nepříčetnosti. Konečně kolem osmé ráno dorazíme do přístavního města Wewak, mého cíle. Vydávám se hned do města. Cestou mě ale chytne místní domorodec, jestli nepotřebuji pomoct. Využívám situace a nechám si ukázat lodní pokladnu, kde si hodlám koupit lístek do města Medang. Pokladna je zavřená a mezitím docházejí ti starší chlapi surfaři. Dozvídám se, že jsou z Austrálie, nyní na dovolené. Odskakuji si koupit coca colu a vodu, neodolám však zmrzlině. Ta se mi po cestě roztekla, protože jí dávají strašný kopec. Zhltnu zmrzku a vypiju colu a už jsem zase u pokladny. Australané tu nejsou a nechali tu můj batoh na pospas domorodému hlídači.
Dostávám se na řadu, pokladní chce moje jméno. Dávám jí studenstký průkaz, ať si ho opíše a hned dostávám 20% slevu. Aniž by člověk chtěl, tak i ušetří. :o) Lístek mám koupený a loď mi jede za dva dny. Tak, jde se hledat bydlení, ale hotel to už rozhodně nebude. Do cesty se mi dostává luteránský kostel. Říkám si, když je Terry tak laskavý člověk, možná budou i tady. :o) Otevírám vrátka oploceného pozemku kostela kde na mě dost vyjeveně koukají dva výrostci. Prosím je, jestli by mě nedovedli za panem misionářem. Přivádí mě do kazatelny, kde mě přivítal místní domorodec, že on je misionář. No, to bude zajímavé. Snažím se mu tedy mou angličtinou vysvětlit, jak jsou hotely drahé a že bych rád spal u něj. No řeknu vám, byl teda dost vyvalený, ale podařilo se mi nakonec vysvětlit, že postačí spaní na zahradě. Nechávám si u něho batoh a vyrážím busem do města Wewak. Projíždíme kolem krásné pláže až nakonec dorájrdeme do malého městečka plného obchodů. Konečná, vystupovat, jde se na obhlídku města. Nějakou tu hoďku jsem coural z krámu do krámu a kupodivu si mě ochranka ani nevšimla, zatimco místní šacovala pořád. Asi tu mají respekt k bílým. Navštěvuji ještě poštu, kde ani pohled neprodávají, dávám si kozla s rýží a pořizuji nákup pro rodinu faráře. Když jsem ušetřil za hotel, ať z toho taky něco mají. Koupil jsem jedny olejovky, tři čínské polévky, máslo, plátkový sýr, nutelu originál, sušenky, dva balíčky kávy a dva chleby. Takhle si nežeru ani já. :o)) Vydávám se ještě na tržiště, kde žasnu nad taškama utkanýma z peří, nádhernými pletenými přívěsky z mušlí, prostě exotika jedna radost. Možná se zde zítra stavím a něco koupím.
Tak, je čas vyrazit do kostela. Beru nákup a frčím busem číslo 17. Farář byl očividně zaskočen tak velkým nákupem a šel mi ukázat, kde se mohu natáhnout. Byl to velký přístřešek kde spí na zemi i mužská část jeho rodiny. Vypadalo to jako malá hala. :o). Nic se mi nechce dělat, tak poté, co ukážu fotky z cest a vyčerpám se mojí angličtinou, usedám k učení angličtiny, protože je mi hanba. Tady každý mluví anglicky a já se to ne a ne naučit. Po půlhodince to vzdávám a jdu si číst raději knihu Výbuch. Takhle pročtu celé odpoledne a v podvečer se vydávám na procházku. Po půlhodině dorazím do malé vesničky a břehu moře, kde je tržiště. Dávám si banán a pražené burské oříšky, které jsou výborné a vydávám se po pláži zpátky ke kostelu. Z pláže nakukuji do života místních, kteří na mě mávají a usmívají se. Nakonec se ke mě připojuje jeden místní borec, že mě prý vyprovodí. No co mám dělat, jeho angličtině sice vůbec nerozumím, ale občas dělám udiveného, aby řeč nestála. Jdeme i kolem hotelu, kde si ověřuji cenu za jednolůžkový pokoj. Ještě větší darda než ve Vaminu, a to 149 kina. Fuj, z té ceny se mi dělá špatně, tak jdu raději na čerstvý vzduch. Pokračujeme pak s místním chalanem procházkou po pláži, když na nás začali křičet dvě domorodé ženské. Dozvídám se, že na pláži jsou “bad boys” a že se prý máme vrátit. K mému údivu to můj domorodec nebere na lehkou váhu, přestože se před chvilkou kasal, jak je dobrej bodygard. Vracíme se zpět, pomalu padá tma a z vrátek od kostela začínají vybíhat kluci i farář. Jsou tak hodní, že se mě jali jít hledat. Bylo na nich vidět, že jsou rádi, že jsem OK. Pak nastala hurá akce. Farář rozhodl, že budu spát v jeho kanceláři v kostele, kterou asi rok nikdo neuklízel. Nasadil na to celou mužskou část rodiny. Vynesli obrovský stůl, spoustu harampádí, zametli podlahu a nakonec poutírali prach. Teda, byl to pro mě šok, to vám teda povím, protože jsem dostal i klíče. Sakra, že by se koukli, co jsem jim donesl v taškách za nákup? :o)) Pak jsem byl vyzván ať se jdu osprchovat, to jsem rád uposlechl, protože jsem se dva dny nemyl. Následně jsem si rozložil moskytieru od Jardy a začal psát deníček za poslední tři dny.

21/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Wewak
Ráno polehávám pod moskytierou do půl deváté. Když Willion, tak se farář jmenuje, uviděl otevřené dveře do kanceláře, tak nelenil a šel na návštěvu a hned mě informoval, že mám připravený čaj.Tož když nedá jinak, tak se jde. K mému překvapení mi donesli chleba, sýr a máslo, co jsem jim koupil, ať to spořádám. Bylo mi to blbé, tak jsem si dal jedno kafčo a zakousl dva suché krajíce chleba. Pak jsem vyrazil směrem na krásnou palmovou pláž. Tady jsem se válel celé dopoledne a četl knížku Výbuch. Pak mě dostal můj přítel hlad a tak jsme spolu vyrazili do města něco pozřít. Hned jsem šel na tržiště, kde jsem si koupil jeden velký kokos a nechal si ho otevřít. Fuuha, to bylo najednou pití, ani jsem ho nemohl vypít jak byl velký a ještě jsem zjistil, jak je to levné pití, levnější než voda. Pak jsem si koupil jeden ananas a nějakou sojovou placku, párek v těstíčku a jeden banán. Pokouším se pak čekat na bus, ale už mě to nebaví, tak jdu pěšky na pláž a tady zase čtu jako divý. Začíná se šeřit, z bezpečnostních důvodů raději opustím pláž. Když dorazím do kostela, zjišťuji, že se naše rodinka zase rozrostla o nějaké děti a dalšího bratra faráře. Kluci sekali trávník a děvčata hrabala trávu. Dobrá práce si zaslouží odměnu. Obdaroval jsem je nejdřív kokosem a pak jsem šel koupit plný ešus zmrzliny, ať si děcka dají. Kluci byli fakt frajeři, protože si nedali a nechali to menším dětem, přestože na to také měli chuť. Tak jsem oloupal ještě ananas a ten mi kluci nakonec zbodli. :o)) Pomáhal jsem jim sekat trávu na zahradě a pak mě učili žvýkat ten ořech s vápnem, co tu žvýká každý. Takže i já si teď dávám to svinstvo a mám červené zuby. Není to nic moc, jen cítím žaludek a trošku hlavu. Jdu si zas na chvilku číst než se dostaví komáři. Potom vyrážím pro polévku z pytlíku do krámu, kde mě Willionův bratr zve na zmrzku. Odmítám, protože mu chci ušetřit, ale pak se dozvídám, že je majitel krámu. Tak si ji zítra určitě dám. Osprchuju se, pojídám polévku, popíjím kafíčko a dívám se, jak děcka hrají karty. Učím je pak soliter, což je docela nadchlo. Deska mám pocit, že mě přijali do rodiny, jsou strašně fajn a moc mě mrzí, že už zítra musím odjet. Bude mi po nich smutno. Jde na mě spaní, tak jdu rychle napsat deníček a chrnět. Zítra chci vstát dřív a udělat na památku pár fotek.

22/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Wevak plavba Madang
Chtěl jsem sice vstávat brzy ráno, ale nějak se mi to nepovedlo. Vylezl jsem až po osmé a to také díky tomu, že lilo. Ráno mě nejdřív vzbudil šustot v mém malém batohu, tak jsem si říkal, co to tam tak může být. No jo, i tady jsou pořádně velké myši, spíš krysy. Tahle měla pěkně vyboulenej zadek, vypadalo to jako by se transformovala na včelu. :o) Chvilku jsem ji pozoroval a pak škádlil. Vždycky, když se dostala kradmo k bagetě, jsem zašustil a ona zas rychle zdrhala do úkrytu. Napotřetí už na mě prděla, tak jsem musel udělat větší rachot. Pěkně drzá myška. Konec hraní, vrhl jsem se do balení batohu. Nejdřív jsem však začal balit moskytieru. Nevěřil jsem že ji upotřebím, ale byl jsem za ni šťastný jako blecha. Řádí tu malárie a komáři jsou otravní sotva se setmí. Tož, Jarošu, děkuji za příspěvek, opravdu se ta moskytiera hodila. :o))
Pomalu dobaluji, když mi kluci nesou dva kokosové ořechy na cestu. Juhuu, mám co pít a jist. :o)) Tak, jde se naposledy do města a na pláž. Potřebuji udělat ještě pár fotek, ať mám také na Wewak nějakou vzpomínku. Na pláži se zrovna čvachtají děcka, tak mi to nedá a dělám pár foteček. Vlny jsou teď pěkně velké a kluci spolu s taťkou do nich skáčou jako blázni. :o)
Konečně se vracím do města. Sluníčlko sálá jak o život, ještě že jsem si vzal triko s dlouhým rukávem, jinak bych se dozajista spálil. Ve městě jdu na tržiště, kde kupuji nejdřív banán na hlad a pak se asi půl hodiny rozhoduji, jakou tašku koupit sestře. Mají tu totiž pěkné pletené tašky z peří, něco takového se u nás jen tak nevidí, tak bude holka aspoň dělat parádu. :o) Hurá, konečně jsem se rozhodl a ještě k tomu kupuji Rosťovi pletené prase, to kdyby nic při zimních honech netrefil. :o)) Děckám z kostela kupuji jeden ananas a pak dvanáct balíčků s arašídama jako malou mlsku. Zpátky do kostela se mi nechce šlapat, tak se nacpu do busu a už frčím. Je hrozné vedro, tak skoro všechny najdu ukryté pod velkou střechou přístěnku. Nechám jim tam ananas a jdu se podívat na Janet, ta zrovna vaří na ohni rýži. Je to holka šikovná, ve svých sedmnácti se stará o celou domácnost a ještě o děcka, přitom neztratí úsměv a dobrou náladu. Takové holčiny mám rád. :o)
Je načase si nabít baterie v PDA a uklidit po sobě kancelář, přece po sobě nenechám bordel. Kluci okukujou co všechno mám batohu a co by se jim tak mohlo hodit. Ha, schází mi má kudlička, ešus a čínská lžíce. Tak se kluků nesměle zeptám, zda je náhodou neviděli. No jo, měli je doma, to aby je nikdo neudkradl. :o)) Byli hodní a donesli mi všechno zpátky. Dělám ještě naposledy pár fotek, loučím se s rodinkou a farářem Gerim. Kluci mi pomáhají s bagáží a jdou mě doprovodit na loď. Ouuu, je tu šíleně moc lidí už dvě hodiny před odjezdem. Všichni se tísní v hangáru a tak posílám kluky zpět, aby tu netrpěli. Já tu tvrdnu ještě hodinu a půl a nakonec se dostávám k lodi. Nemohu tomu uvěřit - fakt pojedu lodí pro přepravu lidí a ne nákladní. Koupil jsem si sice tu nejhorší třídu co šla, ale mám i sedačku na sezení. Jedu lodí Lutheran Ship, spal jsem v luteránském kostele a jedu na luteránskou misii. Tak se mi zdá, že to tu mají docela pod palcem. :o) Jsem rád, že nemusím skákat do lodi oknem jako na té nákladní, ale ty davy za ostnatým drátem, co se chtějí dostat na loď, jsou stejné jako ve Vamino. Juhuu, konečně vyplouváme. Lidé jsou naskládaní na podlaze, bednách a lavicích. Čeká mě asi dvacetihodinová plavba, tak jsem zvědav, jestli bude moře klidné a taky jestli celou dobu vydržím sedět na té laminátové lavici. Do řeči se se mnou dává jeden místní kluk v mém věku. Dostávám grep, citrón a pomeranč a snažím se udržet konverzaci. Dlouho mi to však s mojí angličtinou nevydrželo, takže si čtu knihu a nakonec usínám. Probouzím se když dávají film o dobytí měsíce a pak při ukřižování pána zase usínám. Sakra, jsem celý dolámaný. Dávám si okurku a už se se spaním nemazlím. Roztáhl jsem si pončo a lehl si pod nohy domorodců. Co já si s tím budu dělat hlavu, spát potřebuji a holt mě budou muset nějak překračovat. Občas do mě někdo nechtíc kopnul, ale za čas si zvykám a tvrdě usínám. Probouzím se až v Medangu.

23/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Madang – CWA ubytovna
Je ještě tma, něco po šesté ráno, a snažíme se přirazit k molu v Madangu. Trvá nám to necelou čtřičtvrtěhodinu. Pak musím projít kontrolou a znovu ukazovat lístek. Někteří místní jsou vráceni zpět, tak přemýšlím, co po nich ještě chtějí kromě lístku. Venku prší, proto se schovávám pod přístřešek. Otevřu si už poslední prasklý kokosák a dávám si lačně pár doušků kokosové vody. Ten první kokosák jsem si dal na lodi, po par doušcích jsem nabídl tomu klukovi, co mě obdaroval pomerančem a on mi ho nejenže celý vypil, ale taky mi ho už nevrátil. Tak jsem si ani kokos nedal. Teď si ho asi nedám taky, protože vidím jednu Japonku a bude asi taky hledat nějaké bydlení. Nechávám kokos kokosem a vyrážím jí v patách. Má totiž průvodce, narozdíl ode mne. Pak se jí ujaly dvě místní holky a někam ji vlekly. Hola, auto z nějakého hostelu. Neváhám a vrhám se do něj také a tím se seznamuji s Etsuko. Ubytovna (Lossmen) byla drahá, proto jsme se rozhodli najít něco levnějšího. Po ceste se dozvídám, že Etsuko je opravdu z Japonska, má malou restauraci, která se jmenuje Ubudu a má ji vybavenou v indonéskem stylu. Byla dokonce i v Praze a Evropu má celou projetou. Nakonec zjišťuji, že je stejně stará jako já. Sakra, u těch Japonek se to nedá ani odhadnout, typoval bych jí 23. Ouu, kolem nás prolítává ohromný netopýr, křídla asi tak půl metru v průměru. Jéje, a támhle na stromě je jich celá stovka. Jsou zavěšení na větvích a křičí jako blázni, to je podívaná.
Za pomoci jedné domorodkyně nacházíme CWA ubytovnu. Ubytování by tu mělo být za 40 kina, to je našich asi 330 Kč. Je tu čisto, kuchyň k dispozici, i praní se tu dá zařídit, tak tu zůstávám. Snad ten zbytek peněz co mám na účtu, na to bude stačit. Pokoje nejsou volné, takže si tu s Etsuko nechaváme batohy a vyrážíme zjistit ceny za potápění. Uff, teda to jsou dardy. 115 kina základní ponor, za dva ponory 180 a za tři 220 kina. K tomu musíte ještě připočítat 50 kina za výstroj. Fuj, takových peněz. Raději jdeme nakoupit do supermarketu nějaké papů. Etsuko koupila rýži, no jak jinak, vždyť je Japonka :o)), pak asi 10 balíků kávy a čaje jako prezenty přátelům. Já si koupil sýr, chleba, sušenky s příchutí hovězího a rybičky. S úlovkem se vracíme do CWA, kde už máme přichystané pokoje. Musím se jít rychle osprchovat, protože jsem jak to prase. Už od včerejška mám celé nohy od bahna a mé kalhoty radši ani nezmiňuji. Pěkně jsem zapadl mezi místní. :o))
Následně vyrážíme s Etsuko do města koupit opět něco k jídlu a podívat se na na obří netopýry, kteří tu visí na velkých stromech a sem tam občas nějaký poletuje kolem nás. Navštěvujeme jezírko v parku, které je sice hezké, ale okolí nic moc, samý igeliťák a Etsuko má strach, že nás někdo přepadne. Vracíme se proto zpět. Ještě však cestou stíháme udělat pár foteček s kresbami kanibalů v pozadí. Míjíme místní chlápky, mají se k nám jako ke starým známým. Posunkem mi jeden naznačuje, jestli bych je nevyfotil. No, co by ne. :o) Pak si k nim přisedá i Etsuko a děllám jim společnou fotku. Mám docela hlad, takže zapadáme do jediného dřevěného obchoďáku s názvem Best Bay. Kupuji si ještě malou čokoládku a margarín k rybičkám. Ježíš, co jsem si to ještě koupil? No, už nevím. :o) Začíná se stmívat, tak je načase vyrazit do naší ubytovny. Sotva dorazíme, jdu se po krátké konverzaci s Etsuko na chvilku natáhnout na pokoj. Samozřejmě že jsem usnul jako špalek a oblečený, takže jsem ze spaní nic neměl a pěkně jsem si ráno nadával.

24/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Madang
Ráno jsem sice jako zmlácený, ale zato první v kuchyni. No, skoro první. Jedna čmoudka mě předběhla, ale to se nepočítá. :o)) Pěkně jsem si udělal kafíčko s toastem a vejcem. Kurňa, to si žiju nad poměry!:o)) Venku leje jako z konve takže to dnes na žádnou procházku nevypadá. Za chvilku se vybatolila i Etsuko a ohřívá si svoji rýži ze včerejška. Rozhodujeme se, že vyrazíme na místní tržiště, kde místňáci prodávají svoje přebytky. Sotva tam vlezeme, tak Etsuko chytá nákupní horečka. Také jsem tedy neodolal a kupuji dva mušlové náhrdelníky. Pak se holčina nechala umluvit na pletenou čepici a tašku. Nakonec koupila čepice dvě, ale už to vypadalo, že jí místňáci rozbijou ciferník. Mám strašnou chuť na ananas, tak neodolám a kupuji si jeden krásně voňavý, pak trs banánů a cibulku k rybičkám. :o) A jde s domů na hody. Etsuko někam zmizela a já si mezitím pěkně oloupal ananas a šup s ním do ledničky, ať mám chlazenou mňamku na odpoledne.
Tenhle den jsme ještě vyrazili na do Air New Guini. Etsuko si potřebovala koupit letenku z Goroka do Port Moresby a já se přitom zeptal na letenku na Nový Zéland. Cena mě jako vždy šokovala. Už nemá vůbec smysl uvažovat, že poletím na Nový Zéland letadlem. Mám z toho stažený žaludek a těžkou hlavu. Jak já se z této drahé krajiny jen dostanu aniž bych úplně nezrujnoval konto. Tohle bude má noční můra v příštích týdnech. Vyrážíme ještě k Madang resort, kde kupuji zase další náhrdelníky, tentokrát s nějakým ostnem. Etsuko se vyžívá a zase nakupuje, ale Lence s kterou jsem cestoval v Indonésii, nesahá v nakupování ani po kotníky. :o)) Prohlížíme si ještě Madang resort a zjišťuji, že tu mají internet. No, děcka, nechte se překvapit - 30 minut internetu něco přes 400 Kč, to je šupa, co? :o( Jsem znechucený a vracím se do ubytovny.
O dvě hodiny později přibíhá Etsuko, že hned jak přestane pršet, bude nějaká slavnost. Pršet přestává za chvilku, tak vyrážíme na nedalekou travnatou plochu, kde je ze dvou valníků udělaná tribuna. Pobíhají tu lidožrouti ve svém dříve přirozeném oblečení, které na nich normálně vidíte asi jako kroj na Moravákovi. Přesto to je velmi poutavé a zajímavé. Dělám pár fotek a pak zjišťuji, že mám plnou kartu. Zrovna teď, když je co fotit. Nezbývá mi nic jiného než jít vypálit CD. Jenže se to protáhlo, protože jsem ještě musel zmenšit několik fotek pro vás do mailu, takže když jsem se vrátil, už byli jen řečníci na tribuně a žádný folklór. Zabalil jsem to a raději vyrážím na tržiště koupit nějaké dobroty. Tentokrát jsem koupil několik balíčků buráků, další ananas, cibulku a trs banánů, navíc také uzené chapadlo chobotnice. Bylo tak dobré, že jsem se později vrátil ještě pro jedno. Jo, také jsem tu objevil pečenou krysu. Pokud tu bude i zítra, tak se odhodlám a sním ji - musím si rozšiřovat obzory všemi směry. :o)) Když jsem se vrátil, tak Etsuko nebyla pořád k nalezení, zato tu byla druhá Japonka, potápěčka, která vůbec neuměla anglicky. Trošku jsem ji anglicky poškádlil a nechytla se. Fakt asi umí jen japonsky. :o))
Užívám si deštivého dne a pořád něco jím. Jó, dneska mě honí mlsná. Málem bych zapomněl, byl jsem dneska také na poště. Koupil jsem dva pěkně drahé pohledy. Jeden půjde domů do sbírky a druhý jsem slíbil v Singapuru malému Petrovi do Hodonína. Slib se má splnit i kdyby na chleba nebylo. Zbytek dne uplynul v pohodě. Dal jsem si místní pivo nevalné chuti a pak už jen přijeli dva mladí vědátoři studovat zdejší ptáky. :o) Etsuko už šla do sprchy a já jen dopíšu dnešní den a jdu také chrupat.
Nechce se mi ještě spát, tak si napíšu pár poznámek k PNG.
Dnes jsem přemýšlel, že kdyby se místní domorodci rozhodli žít v České republice, tak by si tam žili nad poměry. Tady je tak draho, že i Etsuko nadává, a to je Japonka. Ceny jsou stejné, někdy trochu menší, někdy zase větší, jako v Japonsku. Města v PNG tvoří jen čtvrtě obchoďáků a supermarketů, které jsou narvané zbožím, především z Austrálie a Nového Zélandu. Tím se vysvětlují i zdejší ceny. Hotely jsou tu ukrutně drahé a vzhledem k tomu, že po setmění je to tu o hubu, musíte je stejně využít nebo přepadout faráře a spát s jeho rodinou jako já ve Wewaku. :o) Turistů tu také moc neuvidíte, spíš mladé vědátory v mém věku, kteří tu dělají zadarmo, jen za stravu a ubytování. Ale čeho je tu požehnaně, tak to jsou různé víry. Jsou tu snad všechna náboženství světa, i jehovisté tu jsou a dokonce to dělají podobně jako u nás doma. Bílej chlap v kovbojském klobouku se snaží místním dávat ten jejich časopis před obchoďákem. Lutheráni si tu rozjeli dobrý business. Mají tu luteránské ubytovny (Lutheran Guest Hause), luteránskou nákladní dopravu (Lutheran kargo) a lodě pro osobní přepravu (passenger ship) a pěkné kostely (teda až na ten ve Wewaku). :o)
Co se týká místních lidí, nemůžu si stěžovat. Všichni se ke mně chovají velice přátelsky, zdraví mě z aut i na ulici a ženské na mě potajmu pokujují. Ty otrlejší na mě pokřikují a zubí se na mě, jako bych byl k nakousnutí. Přesto tu po setmění asi není bezpečno, protože všichni chodí ve skupinách nebo jsou doma. Z toho důvodu jsem zrušil spaní na ulici a raději se finančně rujnuji výdaji za hotel. Doufám, že máš mamčo radost, že neblbnu a jsem hodný synáček. :o)) Víc než kde jinde tu slyším o malárii a má ji tu snad každý místňák. Dneska náš domácí John nebyl ráno k nalezení a až pokojská Janet nám řekla, že má malarický záchvat. Podle toho, jak jsem Johna později viděl, asi není o co stát. Kecal bych, kdybych říkal, že mě tu žádný komár neštípnul, ale pevně věřím, že budu mít štěstí a tu potvoru malárii nedostanu.

25/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Madang
V noci jsem se pořád probouzel, ani nevím proč. Ventilátor jsem měl puštěný na velké otáčky, tak mi asi byla zima. Přesto jsem byl tak líný, že jsem ho nešel vypnout. Raději jsem se zachumlal pod prostěradlo. Stejně mi to nakonec nedá, lezu z postele, dávám si horkou sprchu a dočítám knížku od Krauze, co jsem dostal v Malajsii od Alenky. Je napsaná docela pěkně a navíc mi to připomíná Čechy za totáče, tak hltám každé slovo. Knížka přečtená, jde se do kuchyně na chlazený ananas, který tam mám v ledničce schovaný od včerejška. Všude je ještě tma a připadám si jako noční vykrádač ledniček. :o) Jdu si zase na cimřičku chvilku poležet a když se vracím do kuchyně, tak tam už poletuje Etsuko a dává si svou obligátní rýži s rybou. Sakra, ti Japonci fakt nejí nic jiného. :o) Po snídani jdu vyprovodit Etsuko k PMV busu - jede do Goroka odkud jí letí letadlo do Port Moresby. Nakonec nejede busem, ale náklaďáčkem, kde se tísní s místími na dřevěných lavicích. Rychlé rozloučení a jsem zase sám jak kůl v protě. :o(
Vracím se do ubytovny s rozhodnutím, že možná zítra vyrazím do města Lea. To znamená, že si musím nechat vyprat prádlo. Házím očko na naši starou Janet a ukecávám cenu za praní na 5 kina. Je to velká hromada, respektive kromě plavek, jedněch spodků a flaušky všechno, takový jsem byl, mami, špindíra. :o)) Ale teď budu čisťounkej a voňavoučkej aspoň jeden den než zase budu jako prase. Tady se prostě nedá udržet čisté oblečení déle než dva dny. Dobrá, maximum je tři. Venku začá být hezky, tak ještě dopíšu jeden den z laoského deníku do PDA a pak vypadnu na pláž opálit si znovu mé oloupané čelo. :o)
John říkal, že můžu jít ven jen v trenkových plavkách, ale bylo vidět, že jsem na ulici budil tak trochu údiv místních. Raději jsem si to namířil k Madang resortu (hotelový komplex) a na tržišti jsem si koupil kostku uzené ryby. Byl to pěkný kus, protože prodavačka jich tam měla pořádnou hromadu. Byla výborná, bez kostí. Zakusoval jsem ji nějakou kokosovou plackou. Vonělo to jako kokos, ale chuť to nemělo skoro žádnou. Takže jsem si požvykoval rybu a za Madang resortem jsem narazil na pomník připomínající maják, ale maják to asi nebyl. Spíš to byl asi monument nějaké z církví. Dělám pár foteček a přes stromy obklopené velkými netopýry se dostávám na golfové hřiště mezi palmami. Pořád mi vrtá hlavou, kdo na něj chodí hrát, stejně tak jako na tenis či squosh, vždyť tu je sotva pár turistů. Procházku končím poté, co se pomalu vracím do centra městečka a cítím, jak jsem trošku připálený. Pořád však nemám puchýře jako když jsem stál ve Wewaku ve frontě na loď. Jdu se radši zašít na pokoj než ty vedra poleví. Ležel bych tam do teď, ale Janet se vrhla na úklid mého pokoje, tak hezky začerstva zase dopisuji deníček.
Odpoledne znovu vyrazím na tržiště. Je to pro mě jako magnet. Pořád je tam něco nového, co jsem tam dosud neviděl a co navíc, dá se to vždycky sníst. :o)) Udělám si testovací odpoledne. Nakupuji po jednom kousku od neznámého ovoce a plnou tašku si nesu domů. Pěkně jsem si to nejdřív v kuchyni připravil na talíř a šup s tím do zahrady. Sedím na lavičce, u ruky plný talíř neznámého ovoce a ještě k tomu mám výhled na moře. Prostě paráda. Vedle na lavičce sedí místní rodinka, co je tady na dovolené. Matka rodinky se na mě se zalíbením podívala a pak se ke mně vydala. Kdyby se nesmála, šel by z ní strach, protože měla asi 160 kg. Prostě pořádná ramlice. :o) Byla ale hodná, donesla mi ovoce rambutan a čerstvé arašídy na doplnění mého bohatého talíře. Chtěla si se mnou popovídat, ale vypadalo to jako když Jana Šulová ze Škodovky povídala něco kolegovi Vopálkovi a ten z ní měl strach, že mu dá čenichu aniž by věděl proč. Já se teď cítil jako Vopi, protože ta hora masa na mě tak rychle gestikulovala, že kdyby jí jen o kousek ulítla ruka, tak mně ulítne hlava. Chudák manžel, určitě si nedovolí hádat se s ní. A tak jsem se mile usmíval, jako vždy a mlel o tom kam jedu, aniž by se asi na to ptala. Jsem živý, ramlice odchází. :o) Poprvé ochutnávám čerstvé nepražené arašídy. Měl jsem sice už napařované v Malajsii, ale tyhle chutnají jako náš hrášek. Ze zbylého ovoce jsem vyloučil půlku, která nebyla z nějakého důvodu poživatelná. Nejspíš to nebylo zralé, ale na druhé půlce jsem si pochutnal. Obzvlášť mě zaujalo ovoce o velikosti malého pomeranče, které mělo pevnou oranžovou slupku jako u tykve, pod ní bílou dužinu a pod dužinou hromadu peciček v našedlém slizu. Jenže děcka, ten sliz chutnal jako náš angrešt, to bylo překvápko. Po ovocné párty jsem se pak jen chvilku přel s Johnem, protože si myslel, že Etsuko je moje přítelkyně, a pak jsem mu vyprávěl, kde všude je levno narozdíl od PNG. Snažil jsem se mu vysvětlit, že je vlastně boháč a ani o tom neví. :o)) Pak jsem si všiml obrazu na zdi, kde bylo zřícené japonské letadlo v pralese a chtěl jsem, ať mi John ukáže na mapě, kde to je. Mohl bych si udělat hezký výlet. John je dobrák, ale nakonec mě posílá na zítřek do místního infocentra, že mi tam nejlépe poradí. zbytek večera jsem psal mailíky a dělal trochu pořádek v souborech.

26/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Madang
Nechce se mi moc vstávat i když vím, že hned po ránu musím do infocentra. Nakonec v osm vylézám z kutlochu a k snídani si dávám kafíčko, bílou večku se sýrem a zakusuji k tomu uzenou chobotnici. Dobrá kombinace poránu, ale nasytí. :o) Po vydatné snídani vyrážím pěšky přes celé město do infocentra. Cestou se mi podaří trichu lépe vyfotit netopýry na stromě. Ty potvůrky jsou nejenže slyšet pěkně na dálku, ale mají i svou specifickou vůni, která je cítit po celém městě. Už si na ty velké potvůrky zvykám a nečučím na ně pokaždé, když nade mnou některá přelétá. Juhuu, konečně jsem v informačním centru, děvčata vypadají mile a jako všechny jsou kudrnatá. :o)) Pro jistotu je hned informuji, že nemluvím anglicky dobře, ať mají pochopení. Vždycky to zabírá a lidé jsou milejší. :o) Potřebuji získat informaci, jak se dostat k japonským letadlům z druhé světové války, která se zřítila do pralesa. No, podle informace, kterou dostavám, z výletu nic nebude. Operují tam totiž "bed boys" takže je tam nebezpečno. Dostávám však jiný tip, a to na Balek Wildlife Sanctuary. Natáčel se tam film Robinson Crusou a je to asi 20 minut jízdy po silnici směrem k městu Lae. To bych mohl zvládnout. :o) Pak loudím informaci, kde je nejlevnější ubytování v Madangu. Johoo, je tu něco za dvacet kina na nějakém ostrově nedaleko Madangu. Prý je to postavene z přírodního materiálu (busch material), tak jsem na to zvědavý, ale úspora 20 kina je natolik lákavá, že se tam přestěhuju. Horší než v Jayapure to být nemůže. Zároveň jsem získal i nejlevnější tip na spaní ve městě Lae. Měl by to být Salvation Army hostel, asi něco jako naše armáda spásy. No, to bude prča, spát s místními bezdomovci. Ve vedlejší místnosti vidím muzeum, tak mě tam za 5 kina pouští. Dýchne na mě atmosféra tajemna a neznáma. Samé masky, primitivní zbraně a vyřezávané sošky božstev. Je zajímavé, že historie je vlastně i současnost. V některých oblastech takhle lidé ještě pořád žijí. Na recepci si kupuji dvě vyřezávané sošky a nechám si vystavit potvrzení o legálnosti koupě tak, aby bylo podle stránek ministerstva zahraničních věcí vše OK. Zpátky do města už jedu busem, neodolám tržišti a kupuji dva ananasy, trs banánů, dvě kupky arašídů, passion (ovoce chutnající jako zralý angrešt) a ještě pár dobrot. Spěchám rychle do ubytovny si je užít. Loupu ty dva velké ananasy a k mému údivu musím použít malý lavor, aby se to tam vešlo. Teď už jen vychladit a mám večerní mňamku. Mám čas, tak ještě vyrazím na ostrov Kranket, kde má být ta levná ubytovna Laidexu. Doprava tam lodí je za 50 toja, to je půl kina, takže už frčím po moři na ostrov. Tady se mě ujala jedna domorodkyně a zavádí mě přes celou vesnici k ubytovně. No, spíš přes bambusové domky zasazené do pralesa nebo kokosových hájů. Jdeme přes pozemky místních a já čekám, kdy na mě někdo vyběhne. Všechno však proběhlo v pořádku a už jsem u ubytovny. Majitel se mě ujal a hned mi šel ukázat, o co jde. Sakra, rozdíl je to opravdu velký, ale 20 kina je 20 kina. Jdu se ještě podívat na nedaleké pobřeží a šéfíkovi oznamuji, že pokud zítra neodjedu do města Lae, tak se nastěhuji. Musím si to promyslet.
Vracím se zpátky lodí do Medangu, kde ještě na břehu kupuji od místních kuchtiček smažený rybí steak a něco, co vypadá jako obalovaný řízek, k tomu ještě smažený banán a mám nakoupeno. Večeře je zajištěná, tak se na ni těším. Pěkně si ji nachystávám a fotím ji pro vás, ať z toho také něco máte. :o) Dávám si ještě pár kousků chlazeného ananasu a jsem úplně přežraný, uf uf. Jdu oznámit Johnovi, že zítra se stěhuji na ostrov a zároveň ho prosím, jestli bych si tu nemohl nechat batoh. John je hodný a souhlasí. Toho dne se ještě přistěhovala jedna stará babča, asi nějaká misionářka. Ta když promluvila, to byl rachot. Byla to asi nějaká podivínka ze staré církevní školy.
Je na čase jít na kutě.

27/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Kranket Island
Dnes mám za úkol pořídit nákup na ostrov, poslat pohledy, poslat balík s dárky pro rodinu a pokusit se vyměnit žlutou pláštěnku za zelenou. Dobrá, nejdřív se jde na poštu. Pohledy jsem vyřídil hned, ale balík mi trochu trval, protože jsem se musel vejít do 1 kg, což není lehké. Po půlhodině plašení odesílám balík za 40 kina po moři, měl by dorazit domů za 6 měsíců. To abych tam nebyl dřív já. :o))
Jde se vyměnit pláštěnka do charity, jo, jenže prdlajs. Nějaký místňák si ji už koupil, a to jsem ji tu včera viděl tak opuštěnou. Mám smůlu. Snažím se vybrat nějakou košili na cestování, bohužel samá malá velikost. Jsou tu jen chudí místňáci, tak tady vypadám jako pěst na oko. Občas si říkám, proč nedovedou pochopit, že i bílej může být chudej. Košile nevyšla, možná příště. Jde se na nákupy. Kupuji jen arašídy a jinak všechno mám. V ubytovně si dělám litr a půl horkého čaje, rozdávám zbytek ananasu, protože už nemůžu, a vyrážím na ostrov. Na ostrově jsem se zorientoval docela rychle a ani jsem moc nebloudil. Domácí si už myslel, že nepřijedu takže byl překvapený, nicméně mě ubytoval. Po chvilce vyrážím na pobřeží, které je samý útes. Místní tu rybaří. Jedni stojí na útesech a zdržují se na místě, druzí se zase pohybují na malých loďkách vydlabaných z jednoho kusu kmene. Jooo, a támhle loví malí kluci harpunama. Úplně plná skála lovců. Nejvíc mě zaujala jedna domorodkyně s doutníkem v puse skákající z útesu na útes, kde se snažila třpytkovat. Byla celá mokrá a prsiska se jí pohupovala podle toho jak skákala. Byl to nevšední pohled. :o)
Zdá se mi, že bude za chvilku tma, tak po krátké koupačce vyrazím na cimru. Připevňuji moskytieru od Jardy, kterou v PNG používám velmi často a zkouším, jak se pod ní leží. Snad noc přečkám v klidu. Zjišťuji, že je teprve něco po čtvrté, ale jsem nějak utahaný a tak ležím jak lemra. Pak se snažím překládat dopisy od anglicky mluvících kamarádů a nakonec mě vyruší příchod nového nájemníka. Dělá do božího servisu, respektive mi řekl “god servis” tak nevím, jak si to přeložit. Dostal jsem z něho informaci o nejlevnějších leteckých linkách a potvrdil mi ten levný hostel v Lae. Prý tam všichni spí v jedné velké hale. Auuu. Přichází domácí a každého obdaruje svíčkou. Mně pořád vrtalo hlavou, jak chce ty zářivky rozsvítit, když jsou dráty tak říkajíc ufiklé. :o) Prosím ho ještě o spirálu na komáry, protože mám strach z malárie, kterou tu má snad každý. Byl hodný a donesl mi spirály dvě. Pro jistotu je zapaluji obě a pokouším se usnout. V hlavě se mi honí divné myšlenky, že bych měl taky někdy sepsat závěť a napsat pár kamarádům, co kdyby se mi něco stalo. Uf, je mi nějak divně. Zhasínám jednu ze spirál, protože si připadám nějak přiotrávený. Vždyť to má být na komáry, nebo že by to působilo i na lidi? Dlouho nemůžu usnout a mám nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.


28/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Kranket Island
Ráno jsem fakt nějak přiotrávený. Ty spirály jsou pěkný svinstvo, musím být opatrný. Brzy zrána vyrážím z ostrova a snažím se dostat do rezervace Malek. Není to zas tak snadné jak jsem si myslel. Místňáci totiž ani nevědí, kde to je a tak se u mě vytvořila obvyklá skupinka. Nakonec se mě ujal jeden, který mě dovedl na protější stranu ulice. Jenže za tři minuty přišel znovu, že podal špatné informace, načež se mě ujal zase jiný a odvedl mě na jiný roh, kde mě nechal asi dvě minuty a pak řekl, že našel, už plné, auto, které mě tam vezme. Mohu říct, že místňáci jsou velmi ochotní a za radu nic nechtějí. Takže se vezu a jako bílý mám většinou exkluzivní místo vedle řidiče, zatímco ostatní se mačkají na korbě náklaďáku. Po dvaceti minutách, kdy jsem krmil řidiče povídáním o cestě, rodině atd., dorážíme na místo, kde nic není. Tak jsem tu, kde nic tu nic, jen jedna chatrč z bambusu. Osměluji se a vyrazím ze sebe “fakt je to tady?” a dostávám i průvodce, a to vše za 5 kina, ouuu. S mladým průvodcem přejdeme silnici a ocitáme se na posekaném trávníku, nedaleko je slaměná chaloupka, k níž se přes mostík překlenující potůček, dostáváme. Tady jsem se dozvěděl, že se tu natáčel Robinson Crusoe. Teda na ten film začínám být opravdu zvědavý. Všechno totiž není větší než naše zahrada v Jakubově s tím, že tady teče sirný potůček a je tu malá jeskyňka. Naštěstí mě zaujal aspoň ten potůček. Půlka byla totiž zabarvená do bíla od síry a druhá byla čistá. Kupodivu zde byly ryby i želvy, což jsem nechápal, protože ten potok i neskutečně smrděl sírou.
Cestou zpátky narážím na dva Japonce s průvodkyní z Madang resortu. Japonská angličtina je podobná té mojí, tak si vůbec nerozumíme. Zpátky do Madangu se tedy vezu klimatizovaným osobním autem z Madang resortu. Luxus a zadara. :o)
Ouu, objevuji internet s nižší cenou, tak utíkám pro PDA, abych rychle poslal emaily domů, Renatě a Petrovi a rychle se podíval, jestli není někde průser. Paráda, stihl jsem to rychle, takže jsem lehčí o 20 kina (i když 160 Kč je přece jen moc). Nic moc se nedělo. Jirka Maštalíř se stará o mé daňové přiznání ze Zbrojovky, za což mu děkuji a Renča píše, že píšu hezky, ale těch hrubek. Tak jsem nad tím přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že jestli je těch hrubek tolik jako mých zážitků, tak potěš pánbůh. Děcka, já už jiný nebudu a na češtinu jsem obzvlášť blbej. Tak sorry. Takže pokud máte problémy s mou češtinou, tak si z toho nic nedělejte, já je mám taky. :o) Budu už raději stručný ať to čtení neunavuje.
Vyrazil jsem do obchodu, kam jdou věci z charity a našel jsem si pěknou košili za 1,8 kina. No neberte to za 12 korun. Zas tu na mě všichni čumí. Sem bilý jen tak nezajde. :o) S úlovkem jsem velmi spokojený a zítra si košili pěkně vyperu, ať jsem jako ze škatulky.
Odpoledne se vydávám do Jais Aben, exkluzívního resortu, poptat se na potápění. Je to asi 15 km a poté, co mě místní posílají z jedné strany silnice na druhou, konečně sedám do pickupa. Po 10 minutách mě zve řidič do kabiny a je jako obvykle zvědavý. Vyprávím mu už naučenou historku o cestě a na oplátku se dozvídám, že sluníčko nesvítí proto, že asi o 170 km dál je aktivní vulkán, který teď chrlí hafo popele. Slunce sice není vidět, ale peče jako o život. Dodávka mě vyhazuje na malém rozcestí a už to mám jen dvacet minut pěšky. Tož to musím zvládnout. :o)
Na cestě mezi banánovníky potkávám bandu mladých kluků s mačetami. Je to docela nepříjemný pocit, protože nevíte, co je napadne. Naštěstí se po mém pozdravu usmějí a hledí si svého. Já pak trochu bloudím, ale nakonec, za pomoci místních, se dostávám do správné čtvrti. Začíná pěkně pršet a než doběhnu do recepce, jsem pořádně mokrý. Pak i přes slejvák běžím do potápěčského centra, kde mě uvítala blonďatá australanka. Cena je asi o 20 kina vyšší než v Madang resortu, ale mají tu digitální kameru, tak pro vás aspoň můžu získat pár fotek. Dobrá, zítra se jede potápět. Stojí mě to jako tři dny za nocleh, ale to nějak vyřeším. V budoucnu bych toho asi litoval, kdybych se nezanořil na nejhezčích potápěčských lokalitách na světě. Zpět do Madangu se dostávám minibusem pro personál a tak šetřím první 1 kina na potápění. :o))

29/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Madang
Hned v osm ráno pro mě přijíždí domorodý řidič a odváží mě ještě spolu s dvěmi ženštinami a jedním chlapem do Jais Aben resortu. Po příjezdu jim hned oznamuji, že jsem nováček a mám za sebou jen šest ponorů. Sice z toho neměli radost, ale co by pro peníze neudělali. Vyrážíme v sestavě dvě děvčata, dva chlapi a jeden průvodce. Cíl potápění je u ostrova Pig, baracuda point. Na místě jsme s rychlým člunem hodně rychle. Minuli jsme krásné malé ostrůvky, které byly sem tam obydlené. Některé ostrůvky nejsou větší než náměstí u nás doma v Ostrově.
Juhu, jde se do vody. První ponor má být na 40 minut s hloubkou 30 metrů a pak výstup k hladině. Hned po zanoření vidíme nádherného mořského hada. Už proužky ukazují, že to bude pěkná potvůrka. Můj průvodce mě varuje před kousnutím. Pomalu sestupujeme a na dně vidím dva žraloky běloocasé. Snažím se udělat fotku, ale tím jsem ty potvůrky jen rozhýbal, tak se raději přidávám ke skupině. Po pár minutách se dostáváme pod nádherné hejno barakud, průvodce mi ukazuje, že je to skvělé jídlo. Pozvolna stoupáme a první ponor je pomalu za námi. Ve flašce mám ještě hodně vzduchu, ale jiní moc funěli, tak musím z vody i já. Trochu mě to mrzí. :o(
V přestávce mezi ponory vyrážíme k jednomu malému ostrůvku, kde dostáváme kafe a já si jdu trochu zašnorchlovat. Nacházím malý útes, kde jsou nějaké potvůrky různých barev a chytají plankton. Pokus o fotku, ale na hladině to moc houpe, tak se ty mršky schovají do ulitek. Nakonec se mi jeden záběr snad daří.
Když se vracím na loď, je tu v plném proudu rozhovor. Padla řeč i na mě a tak jim trošku vykládám o cestě a taky o tom, že mi dvakrát zamítli australská víza. Ha, ten chlapík z lodi je z australského úřadu v Port Moresby. Na rovinu mu říkám, že je fajn, ale australské úřady nemám v lásce, tak ať se na mě nezlobí. Konečně jsem mohl někoho sprdnout. :o) Vzal to v pohodě, ale už byl ostražitější. Třeba si myslel, že mu zavřu pod vodou vzduch. :o))
Při druhém ponoru vidíme ještě hezčí hejno barakud a dokonce se na nás připlaval podívat i obrovský žralok kladivoun, takže z toho byli všichni nadšení. :o) Tentokrat jsme byli ve 32.3 metrech a museli jsme dělat dekompresní zastávku. Mám už počítač, tak si zvykám na jeho pokyny, kdy mám zvolnit sestup a kdy mám mít přestávku. Jedna z dívčin letí k hladině a průvodce letí za ní a táhne ji za nohy zpátky ke dnu. Pak se jí konečně dostal na úroveň ramen a pomohl jí se žaketem. Jsem rád, že jsem dělal kurz u Adama a Radky, protože si myslím, že zas tak špatnou školu mi nedali. Nebojím se proudu a ve vodě jsem docela klidný, takže mám vždycky dost kyslíku. Mohu vřele doporučit http://www.divingbali.cz/ pro ty, co mají chuť se potápět v Indonésii.
Potápění je za námi a nechávám si vypálit fotky z kamery. Nebyl jsem s ní sice spokojený, protože byla pomalá a ještě se uvnitř orosila. :o( CD však dostávám zdarma, tak šetřím dalších 10 kina. :o)
Auto zpátky do Medangu jede až ve čtyři, tak budu mít přes tři hodiny hlad. Jenže poté, co se dozvídám, že nejlevnější jídlo tu stojí 10 kina, vyrážím pěšky na hlavní silnici, kde si chci stopnout bus. Nakonec mě půlku cesty vzala partnerka z potápění a hned nato chytám bus. Prostě pohoda.
Mám hlad jako vlk, takže mé první kroky vedou na tržnici, nakupuji dobroty v podobě ovoce a seznamuji se s Němcem Udem. Cestuje už čtvrtým rokem a dlouhou dobu pobyl v Jižní Americe. V PNG je necelý měsíc. Zavádím ho do ubytovny CWA, takže John má nového klienta. Od Uda si půjčuji Lonely Planet a hledám si tam nějaké ubytování na další cestu. Udo mě varuje před městem Lae a Port Moresby. Sám se tam neodvážil a co prý slyšel, mu stačilo. Operuje tam gang jménem Rasco, který je skloňován ve všech pádech. I místní se bojí, protože Rasco přepadávají a loupí od aut, autobusů, lodí až po domy a firemní objekty. Zítra chci vyrazit do města Lae, tak nad tím začínám přemýšlet, jestli je to dobrý nápad. Mám totiž batoh velký jako kráva, protože táhnu spoustu českých knížek a pozorností. Prostě na první pohled hezká chodící pokladnička. :o) Uvidíme, zítra se rozhodnu. Večer si ještě peru kalhoty a košili, ať jsem jak ze škatulky a jdu chrnět.

30/01/05 – PAPUA NEW GUINEA – Goroka – Národní sportovní institut (NSI)
Zase se mi nedaří vstát brzy z postele a tak ještě chytám Uda v jídelně, jak se připravuje na potápění. Přichází ještě jedna běloška a že mě tu už viděla. Říkala, že jede do Goroka, škoda prý, že jedu do Lae. Tak jsem změnil plány a hned se zeptal, jestli by mě do Goroka nevzali. Terryho, za nímž jedu, holt nezastihnu v Lae, ale na misii v Ukarumpu a ušetřím 30 kina za dopravu. Paní mi oznamuje, že pokud pro mě dorazí do ubytovny do hodiny, tak mě berou, jinak ne.
No, hodina fuč, času v řiti taky hafo, takže musím co nejdřív vyrazit na tržiště chytit minibus do Goroka. Loučím se s Janet, ale Johna jsem už nesehnal. Je neděle, tak je možná v kostele. Na zastávce se dozvídám, že bus jede sem tam a až přijede, tak přijede. Sedím tu už asi čtvrtou hodinu a nic. Seznámil jsem se však s místní rodinkou jedoucí také do Goroka a tak mám dobré průvodce. Pak tam chodil kluk jako hora, žvýkal to svinstvo s vápnem a vypadal dost nebezpečně, obzvlášť když pak na mě ukázal, když jsem ho fotil (viz foto). No, už jsem se loučil s foťákem, protože se ke mně ta gorila blížila a vůbec se nesmála. Všechno dobře dopadlo. Rodinka vedle mě zapracovala a nakonec jsem se s tím borcem skamarádil. Jmenuje se Richard. V rámci rozhovoru jsem si stěžoval, jak jsou drahé v PNG lety. Odešel a za pět minut se vrátil s vizitkou své matky. Stálo na ní Josepha VAO, Sales Supervisor v největší místní letecké společnosti. Prý mi máma pomůže. Ouuu, lepší než nic, tak to zkusím, protože má kancelář v Goroku.
Hurá, po pěti hodinách přijíždí minibus, Richar se vrhá jako první dovnitř a na první sedačce mi drží místo. Sotva se tam i batohem nacpu, tak mi Richard oznamuje, že vedle mě bude sedět jeho máma. Nato vyskočil a už se tam soukala velká korpulentní ženská, toť to Richardova matka. Uff, díky batohům jsem pomalu zarůstal do Richardovy matky. Byl jsem jak moucha topící se ve šlehačce. :o)
Konečně vyrážíme a máme co dělat, protože mi bylo oznámeno, že se špatným řidičem je to na pět hodin a s dobrým na čtyři a půl. Stejně dorazíme do Goroka až za tmy, a to mě vůbec netěší, protože jsem se začal bát o svou bezpečnost. Silnice byla nádherná, řidič uháněl v dodávce 130 km/hod až jsem měl strach. Byli jsme totiž úplně narvaní a batohy byly na klíně, mezi sedadly a někteří ani neviděli před sebe, jak bylo nacpáno. Připadal jsem si jako v mém starém žigulíku - když jsem nekroutil volantem sem tam, tak jsem neudržel přímý směr, protože vůle v řízení byla pořádně velká. Teď jsme byli na tom podobně, až na to, že se ten blázen řítil stodvacítkou v hodině na most, na který se vejde jen jedno auto a po každé straně má 30, nanejvýš 50 cm. Řítíme se na betonový pilíř a já už to pomalu balím, když těsně před mostem řidič strhne volant a dostane se tam kam má. Upozorňuji, že některé mosty jsou třeba jen z ocelových plechů a žádný asfalt, takže v té rychlosti je to pěkný rachot. Mostů po cestě přejíždíme víc než deset, tak není divu, že mi je tak trochu špatně. Tam, kde nebyl asfalt, ale jen hlína či kameny, to řidič valil šedesátkou, takže se nedalo ani bavit, protože všem drkotaly zuby v puse.
Děláme malou zastávku a pokouším se vylézt z minibusu, ale mám tak ztuhlé nohy, že vypadám jako žabák. Konečně jsem to trochu rozhýbal a vrhám se na první trs banánů. Je levný, tak si dopřávám ještě jeden. Pak kupuji podivný sliz obalený v kokosu a uvnitř je nějaká rostlina, která vypadá jako stonek od kukuřice. Vůbec mi to nechutnalo, tak to věnuji jednomu ukecanému klukovi, co mě v Medangu zabavoval spoustou otázek.
Nu co naplat, musím už nastoupit a zase pokračovat v rychlojízdě. Míjíme malé vesnice a je tu vidět velký rozdíl mezi životem na pobřeží a ve vnitrozemí. Projíždíme teď velkou plání uprostřed hor. Pěstuje se tu cukrová třtina, které tu jsou kvanta. Projíždíme kolem cestářů, kteří jsou ozbrojení automatickou útočnou puškou americké výroby. I cestáři se tu bojí pracovat bez ostrahy. O dvacet minut později už stoupáme vysoko do hor a nedaleko silnice vidím obrovské bílé papoušky. V pralese jsem je nezahlédl a tady se ti holomci vystavujou. Začíná mi být pořádně zle. Z hluboka dýchám. Od Manta Pointu mám nějak rozhozené rovnovážné ústrojí, tak mě ta zběsilá jízda poněkud dostala. Za šera přijíždíme do Goroka. Řidič byl tak hodný, že mě dovezl až k NSI (National Sport Institute - Národní sportovní institut), kde se dá ubytovat za 40 kina. Správce tam zrovna nebyl, ale místní trenér mě ujistil, že volné pokoje jsou. Snažil se pak ještě s jedním studentem na mně vyzvědět, co jsem zač a co pohledávám v PNG. Bylo mi ale pořád tak zle, že jsem vůbec nereagoval a jen řekl, že jsem unavený. Kupodivu to respektovali a nechali mě ležet na lavičce. Správce se konečně vrací z nemocnice a dostávám vysněné klíče od pokoje. Ani se nemyju a hned jdu zalehnout. Dnes byl hodně náročný den.

31/01/05 – PAPUA NEW GUINEA - Goroka
Ráno se ještě pěkně vyvaluji a také si dávám horkou sprchu, Vypadá to, že bude dneska zima. Beru si trekovky a vyrážím do města. Mám hlad jako vlk a tak si dávám v jedné z jídelen rýži s nasekaným párkem v červené slupce a nakonec na spravení žaludku colu. Dnes toho mám hodně na vyřizování.
V první řadě jdu do nemocnice na malarický test. Pevně věřím, že ta mrcha se mi vyhnula. Mám špatné spaní, protože v pobřežních oblastech PNG ji má každý, nehledě na to, že jsem šest měsíců cestoval v malarických oblastech.
Na ulici mě oslovil jeden místňák. Nemám moc rád průvodce, protože vždycky pak něco chtějí a já se bez jejich pomoci obejdu, nechal jsem ho však jít se mnou a tak mě po patnácti minutách dovedl do místní levné nemocnice. Do drahé nechodím, protože mám úsporný rozpočet. Myslel jsem si, že se tu ten holomek vyzná, ale jako vždy průvodce bloudí víc než já. Nakonec mě zavedl mezi klece s bláznama. Vysvětluji mu, že tuto službu v nemocnici nechci. Už mě začínal dopalovat, ale dal jsem mu ještě jednu šanci a ta vyšla. Hurá, jsem na malarickém oddělení. Jenže tady nikdo není a tak tu čekám dobrých třicet minut. Potom dovnitř vpadl doktor s asi osmiletou holčičkou a za mini cupital taťka. Holčina seděla na stoličce a tak s ní lomcovala zimnice, že zvonily vyviklané šrouby. Dášo, už konečně vím, jak vypadá zimnice a malárii už asi poznám. Holčině chtěli odebrat krev, ale ta se nechtěla dát a křičela jen “medisn, medisn”. Našel jsem v kapse jeden osamělý bonbón, třeba to zabere. Jenže holčina se tak třásla, že ho nebyla schopná rozbalit a musel jí s tím pomoct taťka. Pak ji vzali za velkého pokřiku krev. Doktor ji dal na sklíčko a pustil na sklíčko fén. Teď se jal taťku za test skasírovat. Ten chudák hledal peníze a podle vzhledu jich asi moc neměl, tak mi to nedalo a holčině jsem ten test zaplatil. Je to na dobrou věc a já jeden oběd oželím, tak hubený zase nejsem, abych si to nemohl dovolit. :o) Taťulda byl rád a pěkně poděkoval, takže jsme měli radost oba. :o). Pak jsem přišel na řadu já. Standardní píchnutí do prstu, krev na sklíčko a šup k fénu. Za čtvrt hodiny budou testy hotové, do té doby jsem se rozhodl studovat doktorovu knížku o místních nemocech. No, nebylo to zrovna zabávné čtení. :o( Pak se doktor podíval pod mikroskopem na sklíčko a řekl, že jsem OK. Dívčina na tom byla hůř, měla malárii v pokročilém stádiu. Doktor byl tak hodný, že mě nechat studovat můj i dívčin vzorek a pak porovnat s knížkou o jaký druh malárie se jedná. Tak jsem zas o něco chytřejší. :o))
Vycházím z ordinace, ale copak, copak, můj průvodce tu pořád čeká. Viděl totiž, že jsem platil holčině test a tak čichá peníze. Táhl se se mnou až k ubytovně a pak si o ně řekl. Já to věděl. Tentokrát měl smůlu a s úsměvem jsem mu vysvětlil, že to není správné. Pochopil a odešel. U sportovní ubytovny trenér povzbuzuje místní atletický mančaft, tak jdu udělat pár fotek a podívat se, jak trénují místní vrcholoví sportovci. :o) Je pořádné vedro, tak se po půlhodince loučím a odcházím do muzea. Mám smůlu, je zavřeno. Tak jen venku fotím letadlo na podstavci. Mám ještě jeden úkol, navštívit paní Vao v její kanceláři. Beru si PNV (bus) a uháním do centra města. Nejdřív se jdu zeptat na Erlink aerolinie, protože by tam by měla být levná letenka a nakonec navštěvuji Josephu Vao v Air NewGuini, což je monopolní společnost pro mezinárodní lety a dá se říct, že i pro vnitrozemské. Konkurují jim tu na vnitrostátních linkách jen dvě malé společnosti. Josepha mě vítá s úsměvem, ale má teď klientku, tak ještě patnáct minut čekám. Pak se mi věnovala s plným nasazením. Vysvětlila mi, jak se nejlevněji dostat na Nový Zéland, našla mi nejlepší den pro let tak, aby když přiletím do Carns, abych měl hned návazný let na Nový Zéland. Prostě byla hodná a měla trpělivost s mou angličtinou.
Nabušený informacemi se loučím a vyrážím na ulici okouknout co tu mají hezkého. Standardně ručně pletené tašky a čepice, pak kamenné sekery, masky a přívěsky. Kupuji si jednu tašku, protože je skvělá na nákupy a pak jednu čepku pro Renču. Pak se vydám na tržiště, kde je hrozně moc lidí. Ochutnávám klobásu – spíš paštiku tvářící se jako klobása – kupuji smažené koule a pak jeden špíz. U tržiště se sešlo hafo lidí a jeden človíček tu poskakuje a dělá asi byznys. Pouliční prodavač prvotřídní kvality. :o)
Zbytek dne jsem si pěkně odpočíval na ubytovně a tláskal se čerstvými buráky. Zítra je totiž velký den, jedu na návštěvu k Terrymu a Janet na misionářskou stanici a pak bychom měli společně s Terrym vyrazit na 14 dní do hor mezi domorodce.

01/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Jako vždy jsem chtěl vyrazit hned ráno, ale já vám nevím, že mi to nikdy nevyjde. :o) Tentokrát jsem se dostal sice na tržiště docela brzy, a to po osmé, ale hodinu a půl jsme ještě čekali na doplnění minibusu. Mají tu zajímavý systém: stojí pár minibusů třeba i jedním směrem a předhánějí se, kdo bude mít dřív plno. Můj minibus se rozjíždí a vůbec nebere ohledy, že mám batoh uvnitř a já stojím na ulici. Trošku plaším, ale je to jen taktika jak získat rychle zákazníky. Minibus dělá, že odjíždí, takže se někdo chytne a nasedne, protože si myslí, že už se konečně jede. Ale ouha, minibus to po deseti metrech otočí, udělá malé kolečko a zase se vrátí na stanoviště. Takhle to udělal asi osmkrát a jednou jel dokonce kilometr do města a pak se vrátil.
Konečně, už se vezu do Kainantu. Minibus je tak natřískaný lidmi a zavazadly, že tam není k hnutí. Ještě že nikdo neveze prase, to by byl zase nářez. Po hodince a něco vjíždíme do Kainantu. Špinavé město s hliněnou silnicí, sem tam se objeví i asfalt. Kupuji si zmrzku a jdu na místní tržiště kde kupuji banány, arašídy a ještě nějaká jádra. Pak si nechám ukázat, odkud se to vlastně do Ukarumpa jede. Mám štěstí a ještě se vecpu na korbu pickapu, kde nás jede asi dvanáct s plnou zátěží. Projíždíme Kainantu a pomalu stoupáme do hor, kde se po půl hodině jízdy objeví kávovníkové plantáže a v dálce vidím malé polní letiště. Vysvětluji místním na korbě, že chci do Ukurumpa, misionářské stanice. Za chvilku se dočkám reakce když mě vystrkují i s báglem z vozu a ukazují na důkladně střežený most, od kterého se po obou stranách vine plot z ostnatého drátu. Jdu do strážní budky a vysvětluji, že jedu na návštěvu k Terrymu. Nikoho toho jména neznají, tak se mě ujímá jeden člen ochranky v civilu a jde se mnou do ústředí. Tady mě jeden místní velící důstojník najde Terryho číslo domu a jeho telefonní číslo. Zkouším Terrymu volat, ale není doma. Jestli dobře předpokládám, je ještě v Lae a přijede zítra. Nicméně potřebuji někde spát, tak vyrazím k jeho domu s Matesem, tím klukem v civilu z ochranky. Posedávám před domem asi půl hodiny a diskutuji s Matesem. Pak mě to přestává bavit a přejdu k protějšímu domu, jestli si u nich nemůžu nechat batoh. Otevírá mi žena ve středních letech a jak se později dozvídám, je s Litvy, takže jsem zase slyšel pár ruských slov. :o))
Mates mi dělá průvodce po Ukarumpu. Navštěvujeme supermarket, kam se dostanete jen na povolení, a pak se jdeme podívat na kávovníkovou farmu. Cestou se k nám přidají ještě další dva členové ochranky, tak jsem pěkně v bezpečí. Mates mi pořád nabízí jeho postel na ubytovně pro posádku a protože se mi nechce spát venku na dešti, tak to nechávám na něm. Velící důstojník mu to však zatrhnul, tudíž po velkém slejváku vyrážím na obhlídku města. Mám hlad, proto si kupuji rybí konzervu a chleba a pak zamířím do mezinárodní školy, kde mě už předtím zaujaly skříňky pro žáky s vyobrazenými vlajkami různých států. Jsem strašně zvědavý, jestli je tam i ta naše česká. Ho ho, je tu. Opravdu, Češi jsou všude. :o)
Snažím se najít internet, proto se osměluji a ptám se jedné studentky, která mi něco zadrmolila a naštěstí ještě ukázala na protější budovu. Tam jsem to zkoušel v knihovně u jedné postarší paní, která mě pro změnu odvedla do sborovny, kde jsem se seznámil s Richardem. Vysvětlil jsem mu, že jsem strašně dlouho na cestě a přijel jsem sem na návštěvu k Terrymu, ale protože není doma, tak bych potřeboval odněkud poslat email. Richard měl pro mě asi pochopení, protože mě usadil k jednomu počítači s povolením na třicet minut. Boha, to je snad nejpomalejší spojení na světě. Stránku seznamu načítám přes deset minut a za třicet minut jsem stačil napsat jen jeden email. Doba mi vypršela, tak jdu oznámit Richardovi, že se loučím. Při odchodu se mě na něco ptal, tak jsem mu řekl, že jedu k Terrymu na návštěvu, ale on není doma. Teď se asi ptá, kde budu spát, tak mu říkám, že na zahradě u Terryho. Richard mi nabídl, že pokud budu souhlasit, tak můžu spát u něho doma. No, byl bych cvok, kdybych odmítl. Ze školy odjíždím s celou Richardovou rodinkou. Seznamuji se s jeho ženou Laurou a zjišťuji, že mají pět dětí. Dům mají na místní poměry docela velký – však jsou také velká rodina. Laura mi vyhrazuje jeden malý pokojík kam dostávám na zem pěkně povlečenou matraci. S Richardem a jeho syny Jonathanem a Evenem jdeme do dílny, kde si každý může vyrábět předměty ze dřeva. Richard vyřezává na lupínkové pile mapu Jižní Ameriky a já Evanovi vyrábím pistoli ze dřeva. Děcka jsou úplně zlatá. Večeře pro mě byla nevšední, protože jsem poprvé v životě viděl rodinu modlící se před jídlem a po jídle zpívat. Potom co děcka ulahla k spánku, jsme si s Laurou a jejím manželem pouštěli fotky z indické svatby, kde jsem tenkrát byl s Ali. Po jedenácté jsme si šli lehnout a protože jsme byli všichni utahaní, spali jsme jak dudci. Dnes byl velmi dobrý den a jsem rád, že se mi zase začíná dařit. :o)

02/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukurumpa
Ouuu, v noci byla taková zima, že mi nestačila deka a musel jsem si vzít spacák. Ráno, když mě Laura volala k snídani, jsem byl celý tumpachový. Před snídaní se vždycky rodina modlí a po snídani se buď čte povídka z bible nebo zpívá. To se děje při každém jídle. Dnes byl k snídani rebarborový džem s jahodama a jogurtem, k tomu čerstvě upečený chleba. Po snídani všichni vyrážejí do školy a já si půjčuji klíče od garáže, kde mám v úmyslu udělat děckám nějakou jinou hračku než pistoli. Kurňa, docela mě to chytlo a dělám dřevěného koníka. Jsem do toho celý zažraný a ve dvanáct hodin už ho věnuji Sarah-Lin. Je z něj tak nadšená, že s ním jde i spát do postele. Po obědě se jdu mrknout jestli už Terry není doma, ale mám zase smůlu, tak mu píši vzkaz na dveře. Jdu navštívit školu a hodit do skříňky s českou vlajkou pohled z Prahy ať vidí, jakou máme hezkou zem. :o) Mám nutkání se někam vloudit na internet a podařilo se mi to v centru technické podpory. Stíhám jen email od Petra, který mi pomáhá s letenkou a pak píšu sestřičce Marcele, co se děje doma, protože z domova nemám žádný email a pořád musím myslet na to, jestli jsou tam všichni OK. Dělám si pak ještě malou procházku po Ukarumpa kolonii a pak v garáži vyřezávám malého dřevěného psa. Děcka jsou z mých výtvorů nadšená, a já jakbysmet. Pak pro mě přichází Ivo, český emigran z roku 1982, žijící v Německu a teď v PNG. Vydáváme se spolu na procházku po Ukarumpu a povídáme si o svých životních zážitcích. Vysvětluje mi, jak je složité se odtud dostat a také podstatu práce zdejší misie. Byl to fajn rozhovor a jak rád jsem zase slyšel češtinu, to mi nikdo neuvěří. Večer volá Terry a domlouvá se s Richardem, že by přišel na návštěvu. Rodiny se neznají, tak jsem je vlastně seznámil. :o) Možná to je i dobrý skutek a budou přátelé. Ze začátku se mluvilo pro mě srozumitelně, ale pak se debata rozjela na plné obrátky a já tam seděl jako puk dvě a půl hodiny aniž bych něčemu rozuměl. Chce se mi spát, ale musím vydržet, bylo by neslušné, jít si lehnout.. Terrymu je dvaašedesát a Janet možná podobně. Terry působil jako misionář v různých zemích a Janet také. Richar je učitel v místní mezinárodní škole, tak si vyměňují zážitky ze svých životů. Janet popohání Terryho, že už je čas jít domů. Terry se zrovna pěkně rozpovídal a tak se mu moc nechtělo. Podstatná informace, kterou jsem se dnes večer dozvěděl byla ta, že Terry nejede do hor mezi domorodce, což mě velice zklamalo a další ta, že zůstávám bydlet u Richarda a Laury. Dostal jsem na vybranou, ale myslím, že vhodnější je zůstat u nynější rodiny, protože si to děti přály a je tu živo. Terry by se mnou měl asi jen trápení, protože už spíš potřebuje klid a já jsem zase moc aktivní. Domlouváme se však, že zítra večer přijdu v šest k Terrymu na návštěvu. Paráda. Vyprovázím Terryho s manželkou k autu, kde se loučíme s přáním hezkého večera. Nějak se mi už nechce spát a Richar je tak hodný, že mi půjčuje notebook a připojuje mě k internetu. Jsem na něm asi hodinu, ale díky pomalému připojení jsem skoro nic neudělal a je mi blbé tak dlouho surfovat na cizí účet. O půlnoci to balím a jdu spát.

03/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Juhuu, Už to tu voní snídaní. Jaj, a máme palačinky s javorovým sirupem. To vám je děcka dobrota! :o) Modlení před jídlem se už pro mě stává rutinou. Dnes je velký den. Včera mi totiž Richard navrhnul, že by byl rád, kdybych mu udělal nějaký nábytek. Sice jsem to nikdy nedělal, ale věřím ve zlaté české ručičky. :o)
Ráno tedy stěhujeme do garáže úplně nové vybavení poslané lodí z Kanady. Teď mám na starost sestrojit úhlovou cirkulárku, brusku se smirkovým papírem a velkoui cirkulárku. Vše, kromě velké cirkulárky, je sestaveno za pomoci Richarda a synů a na mě zbývá ta velká potvora. Návod je v angličtině, tak jsem teď rád za zlaté roky strávené na údržbě ve Škodovce. :o) Když už mám sešroubované dvě nohy, volá mě Laura, že v devět mám jít k Terrymu na návštěvu. Takže sebou mrskám a před odchodem mám už smontovaný stůl s převodovou. K Terrymu přicházím přesně za pět minut devět. Jsou trošku rozpačití a neví, jak se ke mě mají chovat, tak si nechávám od Terryho ukázat rodinné fotografie a jejich malý dům. Volá Petr z Ameriky, syn babči Maruš, co mi zprostředkoval setkání s Terrym. Vysvětluji mu, že teď bydlím u Richardovy rodiny a že je vše OK. Líčím mu pak, jak včera přišel Terry s Janet k Richardovi a Lauře na návštěvu a jak jsem tam seděl tři hodiny jako puk, když se bavili plynulou angličtinou.. Pak už jen Petrovi dávám poslední informaci, že tu žije ještě jeden český emigran, a že tu pro něho nechávám knížky v češtině. Terry mi ještě pouští krásnou hudbu, kterou hraje americký symfonický orchestr, která se mi zalíbila natolik, že si zapisuji interpreta. Pak se rychle vracím k mé rodince do garáže montovat. V garáži jsem až do jedné, kdy přišel ze školy Richard a hned se za mnou šel podívat. Byl spokojený, z čehož jsem měl samozřejmě radost i já. K obědu jsou špagety se zapékaným chlebem a sýrem, jako pití se vždycky podává voda. Po obědě mi Richard s Laurou vysvětlují, jaký chtějí udělat stůl do obýváku, tak kreslím plánky, dělám dílčí výkresy a nakonec jdeme s Laurou do truhlárny objednat dřevo. Dřevo je objednáno a bude až zítra, tak se ještě chvilku morduji v garáži a pak vám jsu raději psát deníček.

04/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Teď žiju normálním životem, tak moc příběhů do deníčku nemám. Shrnu pár dní dohromady. :o)
Dneska odpoledne přivezli dřevo, tak se pouštím do lepení prken tak, abych měl dost široké fošny na výrobu stolu. Nikdy jsem to nedělal, tak to snad nějak dopadne. Zařezávám a lepím fošny až do večera, takže zítra už mohu řezat načisto.


05/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Dnes ještě dolepuji pár zbytků a pak trénuji výrobu drážek na drážkovačce. Rozhodl jsem se, že stůl udělám rozebíratelný. Je to sice víc práce, ale bude to stát za to. Dřevo je sem tam červivé, tak z toho nejsem příliš veselý, ale jinak je to pěkné tvrdé exotické dřevo, žádná měkota. :o) Čas strašně letí, už je zase večer. :o(

06/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa vesnice
Dneska je neděle a nesmí se nic dělat. Tento den je vyhrazený pro odpočinek, návštěvu kostela a přátel. Po snídani proto jdeme do kostela. Všichni jsou pěkně ustrojení a učesaní. :o) Laura ušila děvčatům nedělní šaty, tak jsou jako obrázek. Richardova rodina chodí do kostela pro domorodce do malé vesničky Ukarumpa. Jsme tu jediní běloši. Je to divný pocit, když jsou všichni černí a ty jediný mezi nimi bílý. Už asi vím, jak se cítí černoch mezi bílými. :o)
Uspořádání v kostele je trochu jiné než při bohoslužbě pro bílé. Ženy tu musí sedět odděleně od mužů, takže i Laura s holkama dodržují místní pravidlo a sedí odděleně. Kostel je jen z prken a je velký asi jako velká školní třída. Je tu pořádně natřískáno a lidé sedí i venku za okny na trávníku tak, aby také něco zaslechli. Aa, už to začíná. Řeční jeden muž v jazyce Pidzi, pak následuje pěvecké vystoupení místních žen. Řeční zase jiný mužský a po něm nastupuje korpulentní domorodkyně a něco vypráví a dojetím brečí. Další v pořadí byl kytarista s vlastnoručně složenou písničkou a tak všichni zpíváme jako o život. Já mám sice na Moravě zakázáno zpívat, a několikrát mi bylo řečeno, ať jdu békat ven, ale tady békám a nikoho to vůbec nevzrušuje. :o) Musím se však krotit, protože když je pomlka, tak do ní občas béknu, protože neznám text. :o) Uf, konečně pauza. Nastupují dva řečníci a vždycky třicet vteřin mluví jeden a pak zase druhý. Střídají se takhle půl hodiny. Je to zase v místním jazyce, takže ani Richardova rodina, která zná jen jazyk Pidzi, tomu nerozumí. V Papui New Guinei se mluví 874 jazyky a jedním centrální, a to je právě Pidzi. Ti dva byli skvělý tým. Rozohňovali se, pak zase byli jako ovečky. Připomínalo mi to nechvalně známého německého řečníka Adolfa :o) Pak ještě vystoupilo několik řečníků a konečně, po třech hodinách na tvrdé kostelní lavici, osvobozující konec :o) Rychle jsem utíkal rozhýbat ven své ztuhlé tělo. Richar s Laurou se zdravili s místními a povídali si s nimi před kostelem. Pak se šlo blátivou uličkou zpátky. Málem bych zapomněl napsat, že do vesničky jsme přešli přes most, který mi připadal jako po těžkém bombardování. Říčka byla malá a asi i mělká, ale přesto, když jsem skákal z jedné fošny na druhou a pak zase na traverzu, nebyl jsem nadšený. Na misii se dostáváme malou střeženou branou, kterou hlídá jeden hlídač. Misie je opravdu pěkně zabezpečená. Všude okolo je vysoký plot z ostnatého drátu, strážní budky, strážní věže jako ve věznicích, halogeny, rotvajleři. No, už jsme zase na misii. Na ulici posedává pár domorodých dětí, které sbírají větvičky na oheň, tak dělám, podle mého názoru, pěknou fotku. Procházíme pak kolem asi čtyř či pěti krav, které tu má jeden běloch a už jsme doma.
Odpoledne se jde na návštěvu k jedné kanadské rodince. Ona je Kanaďanka, on je asi Číňan. Jejich děti vypadají fakt zajímavě, ale myslím si, že až holky vyrostou, bude o ně pěkná rvačka. :o) Děcka si hrají a po obědě se ještě chvilku debatuje než se jde domů. Každý den tu cvičím angličtiu a už dokonce i trochu rozumím, co mi říkají. :o)

07/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Uff, ten čas rychle letí. Bydlím u Richarodvy rodiny už týden a připadá mi to jako kdybych přijel včera. Rozhodl jsem se, že dneska uvařím oběd já. Mám sice ještě dost práce se stolem, ale dopoledne obětuji vaření. V Čechách jsem občas vaříval pro kamarády, tak se snad trochu zadaří i tady. Vybral jsem osvědčený recept – brambory zapečené s mladou cibulkou (doma s pórkem), kuřecím masem, to vše zalité šlehačkou a posypané sýrem. Dneska přišla také máma Rous, místní domorodá pomocnice, která chodí každé pondělí pomoct Lauře s domácností. Ráno jsem koupil na tržišti brambory a jahody, teď frčím koupit kuřecí maso do obchodu. Chtěl jsem koupit krokodýlí, ale napotvoru ho neměli. Kupuji ještě sýr a šlehačku a mám vše. Celý nákup na oběd platím já. Chtěl jsem totiž dát Lauře peníze na jídlo, ale nazadařilo se. Oběd na mé náklady nemohou odmítnou. :o) Když jsem přišel domů, tak máma Rous už měla umyté a odstopkované jahody. Oloupala a nakrájela brambory na plátky, takže jsem měl hodně jednoduché vaření. Našel jsem dostatečně velký pekáč a pak ještě jeden malý. Na dno jsem naskládal brambory, posypal nakrájenou cibulkou, na to maso, zase trochu cibulky, brambory, posypal trochu sýrem a navrch jsem rozprostřel kuřecí kůže. Šup s tím do trouby a mám zase klídek. Tak, oběd se peče, jdu k Ralphovi do dílny na protahovačku.
Vracím se celý nešťastný, protože mi to ta potvora pěkně dosekala. Prkna jsou pořádně ožvýkaná, ještě že jsem tam neprotáhl vrchní desku stolu.
Ouu, oběd ale pěkně voní a kůžičky jsou akorát křupavé. Dávám si se Sarah-Lin a Laurou každý po jedné a mlaskáme blahem. :o) Brambory ale ještě nejsou hotové, tak to nakonec všechno peču dvě hodiny. Jo, vaření v horách je trochu jiné než doma. Tady to trvá přece jen trochu déle, takže z oběda se stává večeře. :o( Dělám pak jakody rozmixované se šlehačkou s trochou cukru, tak jak to dělá moje mamina. Večeře měla velký úspěch a já měl velkou radost, že všem tak chutná. :o)

08-09/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Nic zajímavého se neděje, vyrábím pořád stůl. :o) Také jsem byl promítat fotky z cest u Terryho a Janet.

10/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Do Ukarumpy přijel nový pastor (farář) a je zvykem, že novou rodinu v Ukarumpě prvních pár dní hostí místní rodiny. Je to velká pomoc, protože než se rodina zabydlí, tak jí odpadnou starosti s vařením a další náležitosti. Dneska pozvala na oběd pastorovu rodinu Laura s Richardem. Pastor byl asi ve věku mého otce a kupodivu měl přehled o českých vrcholových sportovcích, takže jsem měl radost. Jeho angličtina byla sice americká, ale docela jsem rozuměl. Pator byl fajn člověk a jeho manželka byla také milá. Pobyli tu asi dvě hodinky a bylo to hezké zpestření dne.
Zítra mám na pár dní vyrazit do hor, ale dozvídám se, že můj průvodce je nemocný, tak mám zase smůlu. Snad někdy jindy.

11/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Richard odjíždí na dva dny z domu na seminář do Goroka, takže se musím odstěhovat k jiné rodině, protože je tu zvykem, že když muž není doma, nesmí cizí muž setrvávat přes noc s jeho ženou v jednom domě. Mám dost času, tak to budu řešit až k obědu. Laura jde do školy dát dětem oběd a já se jdu k Janet a Terrymu zeptat, jestli bych nemohl dva dny okupovat jejich domek. :o) Janet byla ráda, že jsem jí navrhl, že zítra uvařím. oběd. Jdu proto ještě rychle nakoupit do obchodu maso na zítřek, protože v sobotu je zavřeno. Cestou zpátky potkávám Iva a domlouváme se na příštím pokecu v češtině. Zrovna kolem nás jde od školy Laura a jak slyší češtinu, tak na nás také mluví česky, a to stylem bla blua ba da va blu bla bla, tím nám dává najevo, že vůbec nechápe, jak se češtinou můžeme domluvit. :o))
Laura má pro mě novinku, že mi našla ubytování u jednoho kluka v mém věku, který dělá servisního technika v autoopravně. S politováním jsem jí musel říct, že jsem byl rychlý a už mám domluveno ubytko u Terryho. S Ivem jsem kecal ještě tak patnáct minut a pak jsem šel domů. Ráno jsme chtěli odeslat žádost o tranzitní víza na australskou ambasádu. Nějak to nevyšlo, tak tam jdu po obědě s Laurou. Zároveň faxujeme číslo mé kreditky do australské cestovky SIL. Jen ta cena za fax mě zarazila – 7 Kina za jeden fax. Všechno máme odfaxované a teď jdeme zavolat na Air Niugini a zabukovat let z Goroko do Port Moresby a pak do australského Cairns. Říkám Lauře, ať se nechá spojit s Josephou Vao, se kterou jsem cestoval v PNV a pak jsem šel na radu k ní do kanclu, tak by snad pro mě mohla mít pochopení. Laura se pěkně představila, že volá ze SIL a vyřizuje letenku za Štěpána Javorčáka, českého občana. Josepha byla docela strohá, ale když jí Laura začala spelovat mé jméno pro zabukování, slyšel jsem výkřik do telefonu “aaa, Stiviiii” a hned byla na Lauru jako sluníčko. Ještě jsem dostal 20% slevu na vitrostátní let. Tož dobrá to domorodkyně. :o)) Stačí se s ní trošku mačkak v PNV a udělá pro Štěpu první poslední. :o))
Tak PNG leltenky máme a teď lelenku na Nový Zéland a Fidži. To Laura vyřešila přes známého ze SIL v Austrálii, kterému jsme dnes faxovali číslo kreditky. Teď Andrew poslal I-tiket a všechno klape jak má. Už je pozdní odpoledne, takže vyrážím s plnou polní k Terrymu. Děti se ptají Laury, proč musím odejít a oba jim vysvětlujeme, že je to pro dobré jméno rodiny, aby si sousedé nemysleli blbosti.
Jako vždy je u Terryho puštěná hudba, která kupodivu lahodí i mému uchu. Terry připravuje s Janet obvyklý večerní salát – nakrájenou mrkev, červenou řepu, okurku, kyselou okurku, olivy, avokádo, rajčata a všechno se pak zasype semínkama ze slunečnice. Nelením, chopím se kudly a prkénka a také něco pokrájím. :o) Tentokrát bylo k večeři kuře vařené. Je to málo slané a zároveň hodně slané, protože to Janet a Terry slupli bez soli a já solil jako skřítek solníček. Po večeři jsme sledovali koncert Tima Yannise, což je fakt nadchlo. Já jsem takový hudební antitalent a poslouchám jen rádio, ale tuhle hudbu si možná jednou koupím domů k poslechu. :o) Pak jsem pouštěl fotky z cest. Janet cestovala prstem po mapě podle toho, jak jsem pouštěl fotky. :o)

12/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Ráno se mi nechce, ale musím vyskočit z postele, protože musím do Kainantu na tržiště, abych nakoupil suroviny na oběd. Náklaďák stíhám těsně, a tak se pěkně zatlačím mezi domorodce na korbu a už poskakuji na dřevěné podlaze do rytmu silnice. Vždycky než dorazím do Kainantu, tak jsem celý domlácený, jenže jiná doprava tu holt není, takže jsem rád i za ni. :o)
Nejdřív se jdu podívat na tržnici, kde prodávají jen betel ořechy ořechy s vápnem a zelenými tyčkami, o kterých mi tvrdí, že je to “ginger” (česnek), ale moc tomu nevěřím. Spousta chlapů tu hází šipky a snaží se vyhrát krabičku cigaret. Pak se tu ještě prodávají sušené tabákové listy. Chodím mezi rudými plivanci na zemi a vyhýbám se letícím šipkám. No, raději to balím a jdu na ovocný trh, kupuji všechno co potřebuji, jen vajíčka jdu koupit do supermarketu. Koupil jsem také cukrovou třtinu, ať ji vyzkouším. Po pakistánském džusu jsem měl osm dní nádhernou sranděru, tak doufám, že to tentokrát přežiju. :o)
U supermarketu jsem viděl prodávat hezkého králíčka za 30 kina, tak jsem přemýšlel, jestli ho nemám koupit dětem. Kdyby se jim nezamlouvat, tak bychom ho snědli. Dobře investované peníze. :o))) No, mám málo času, tak naskakuji na první náklaďák a uháním na misii. A co bude k obědu? Vzhledem k tomu, že Janet nemůže mléčné výrobky, tak brambory s přírodním kuřecím řízkem plněným pro mě a Terryho sýrem. Z vody a brambor jsem uvařil polévku. Nejdřív jsem chtěl udělat česnečku, ale nakonec z toho vyšla skvělá kuřecí zeleninová polévka. To je poprvé, co se mi povedla polévka, tak jsem měl radost. Udělal jsem ještě mrkvový salát s citrónem a pěkně všechno nazdobil a naservíroval. Podle výrazu zúčastněných nejsou zvyklí na české jídlo, ale mě to chutnalo a byl jsem se svým dílem spokojený. :o)
Tak trošku jsem přejedený a unavený, proto se jdu na chvilku natáhnout. Chvilka se protáhla až do sedmé večer, kdy mě Terry probudil hlasitou hudbou (jako že už mají hlad) :o) Standardně je totiž večeře v šest. :o) Po večeři jsme zase pouštěli fotky z cest a vzhledem k tomu, že já byl čilý a vyspinkaný, tak to první vzdali Terry s Janet a šli spát. Já jsem se pak ještě chvilku učil angličtinu a pak usnul také.

13/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Poránu dopisuji deníček a už na mě volá Janet, že je čas jít do kostela. Jdu poprvé do kostela v misii na anglickou bohoslužbu, tak jsem zvědavý. Terry se mě asi třikrát ptá na moje příjmení a učí se je vyslovovat. Docela se tím bavím. Teda do té doby, než jsem při bohoslužbě představen jako přítel Terryho, který se na své cestě kolem světa zastavil v PNG. Teda děcka, musel jsem se postavit mezi všemi asi dvěma sty lidmi. Jak jsem se postavil, tak se všechny hlavy na mě obrátily. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem se smál jako měsíček na hnoji. Pak jsem řekl Terrymu, že tohle se nedělá. Teď každý na misii ví, co jsem za holomka.
V kostele potkávám i Rolpha s manželkou. Ptá se mě, kde je Laura. Vysvětluji mu, že nevím, protože teď dva dny spím u Terryho, ale že je možná v kostele ve vesnici. U Terryho si dávám ještě oběd a pak píši emaily v PDA. Navečer jdu k Richardovi a Lauře. Nejdřív ale volám, jestli jsou doma. Vzal to Richard a dělal, že žádného Štěpu nezná, syčák jeden. :o) Pak mě sprdnul, že už nejsem doma. :o)
Když jsem domů dorazil, tak tam byla velká banda omladiny, tláskali se popkornem, kafem a sušenkami, co upekli Evan s Jonathanem. Jeden z těch mladých mi docela lezl na nervy, ale krotil jsem se, když jsem na návštěvě. Potom, co všichni odešli, se o něm nevyjádřila ani Laura dobře, tak jsem byl rád, že nemám ten názor jen já.

14/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Stůl už mám hotový a Laura ho dokonce už i natřela. Vypadá fakt dobře, musím se pochválit. :o)
Dneska jsem chtěl odpočívat, ale Laura přišla s novými nápady, co vyrobit a vzhledem k tomu, že mě nechala přečíst emaliy a pár jich také odeslat, tak jsem se vzdal lenošní a investoval jsem energii do něčeho pěkného. Energie jsem měl moc a moc, protože jsem měl od vás plnou emailovou schránku, jak se mi snažíte ulehčit finanční i duševní podporou pobyt v PNG. Takže vlastně díky vám má Stefanie hezkou dřevěnou ošatku na ovoce nebo hračky. Nestačil jsem ji ale dnes dokončit, protože jsem neměl malý vrták. Zítra si ho půjčím u Ralpha v dílně a pak bude vyhráno.

15/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Tak jsem opravdu ráno dokončil ošatku a už k obědu se leskla na stole. Včera večer Evan vyzvídal, co to bude a hlavně pro koho. :o) Pak šel za maminou a říkal: “mami, Štěpán zase pro tebe něco vyrábí a my nevíme, co to je”. Laura je přitom nechala a o to měla dneska Stephanie větší radost. Zbylo tady spousta dřevěných odřezků z výroby stolu, tak jsem přemýšlel, co s tím. Ha, udělám domeček pro ptáky, ať mají v novém domě živo na zahradě. Rozhodl jsem se pro malý srub s dveřmi a oknem. :o) No, roboty to bylo dost, tak jsem dneska nebyl do večera hotový. Už se těším, jak se ptáci pomějou. :o)

16/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Trek k jezeru Jonky
Málem bych zapomněl, před dvěmi dny tu byl John ještě s jedním výrostkem a na dnešek bych měl mít domluvený dvoudenní trek do horských vesnic.
Je osm hodin a slyším klepání, hulákám “jen pět minut” a balím, co mi Laura připravila jako pozornost za nocleh a jídlo. Jsou to dvě kila rýže a svačina pro všechny. Beru si spacák a ten můj malý batůžek. Za dveřmi čeká ještě jeden domorodec. Jmenuje se Bisop. Laura je ráda, že mám dva ochránce s mačetou a je proto klidná. Bisop umí trochu anglicky, tak sem tam prohodíme pár slov. Do první horské vesnice to máme asi dvě hodiny pěšky pořád do kopce. Cesta se vine kolem malého horského letiště, kávových plantáží a sem tam je nějaký ten prales. Je odtud skvělý výhled a krajina je pěkně zvrásněná. Z větších kopců stoupá pára. Je tady totiž každý den pořádně deštivo. Cestou také potkáváme spoustu domorodců, kteří se Bisopa ptají, kam jdeme. Odpovídá jim něco v místním jazyce, ale podle toho, jak se domorodci chovají, říká jen samé pěkné věci. Po hodině a půl chůze mě už bolí ruka, jak mi s ní domorodci potřásají, ale jsem šťastný z toho, jaké fajn lidi cestou potkáváme. Před první vesnicí nás přivítá statný býk uvázaný u cesty. Pořádná hora masa! :o)
Juhu, už jsme v první vesnici. Domy jsou tu jen z bambusu a slámy. Dokonce tu je i rozvod pitné vody. Co mě ale na první pohled zaujalo, tak to byl pořádek, jaký ve vesnici panoval. Všude čisto, až jsem tomu nechtěl věřit. Počítal jsem se špinavými horskými vesnicemi jako Pakistánu a pravý opak byl pravdou. V každé malé vesničce je jeden i víc kostelů a tak jim tam možná kážou o čistotě a pravdě. Bisop mi ukazuje, kde bydlí John s Martou, co pomáhají Lauře dvakrát do týdne s domácností. Je to jediný domek s plechovou střechou. Mně se to nelíbí, ale pro místní je to symbol bohatství. Střecha Johnovi místo pět let vydrží dvacet, ale za cenu rušivého efektu, což oni nechápou. Pokud sem někdo přijede za pár let, tak už neuvidí jen krásné bambusové domy se slaměnými střechami, ale samou plechárnu. :o( Za několik desítek let, až možná bude PNG bezpečnou a pro turisty připravenou zemí, budou zase domorodci přemýšlet, jak se ty bambusové domky a slaměné střechy stavěly, protože zjistí, že to je pěkné lákadlo pro turisty. Teď je však jejich hlavním cílem přežít.
Vesnice jsou nádherné a mají své kouzlo jako Valašsko. Na jednom malém náměstíčku vidím děti, tak se mi podaří udělat pár fotek. Ju, a tady je taky nádherný záběr jak dva kluci stojí u úžasné slaměné chatrče. Smůla, foťák zabekal a došla baterie. Než jsem ji vyměnil, tak kluci zdrhli. Bisop s druhým průvodcem mají pochopení pro mé focení, za což jsem rád. Paráda, zrovna procházíme kolem stavby, no spíš pár chlapíků zaráží do země kůly, aby je pak obehnali bambusovou rohoží a na to dali střechu, čímž je domek hotový. o) Jejich manželky postávají s dětmi kolem, tak se mi podařilo udělat jejich hezkou fotku. :o)
Procházíme další vesnicí, kde vidím, jak stařík suší na sluníčku buráky a jiný zase plete tašku. Asi jsem zaujal pozornost místních děcek, protože se začínají zhlukovat a koukat, co to je za bělocha v jejich vesnici. Moc bělochů sem nezavítá, tak jsem milé zpestření. Bisop se mě ptá, kam chci jít dál, tak jsem řekl, že nevím, ale raději jsem se zeptal, kde budu jako spát? No, trochu je to zaskočilo, protože mě chtěli zase odvést do Ukarumpy, ale nakonec mi navrhli hodinový trek k jezeru Jonky. Tož já kývnu na všechno. Vyrazíme tedy směrem k dalším kopečkům.
Krajina se změnila a připomíná mi to slovenské horské louky, jen s tím rozdílem, že tráva je až dva metry vysoká a pěkně ostrá. Nechápu jak domorodci, a samozřejmě moji průvodci, mohou chodit bosí.. Cestička v trávě je pěkně bahnitá, tak to pěkně čvachtá a po chvilce můžu zapomenout, že se vrátím čistý. Potkáváme zase další domorodce a Bisop s parťákem jsou obezřetní. Mohli by to také být Resco, špatní muži. Vyklubali se z nich jen fajn vesničani a radí nám, jak se dostat k jezeru. Za další půlhodinku někdo z dálky píská a ze směru, ke kterému přicházíme se ozývá odpověď. Ha, že by smluvené znamení? Přemýšlím, jak se zachovám v případě přepadení. Asi odhodím zavčasu foťák do trávy, pak mám aspoň šanci, že ho najdu.
Dorazíme k malému políčku pod lesem a vypadá to, že je všechno OK. Vstupujeme do pěkného lesa, který mi i trošku připomíná ten u nás. Za námi však slyšíme rychlé kroky. Mí průvodci uhánějí, že jim skoro nestačím. Jsou na chůzi v těchto podmínkách trénovaní a já jsem se dlouho povaloval na misii, takže mi teď kluci dávají pořádně zabrat. Až když jsme vystoupili z lesa, dohonil nás muž. Měl s sebou psa, a jako každý domorodec, mačetu. Bisop s ním prohodil pár slov a pak jsme chvilku poseděli na kopečku s nádherným výhledem na jezero.
Je načase vyrazit dál. Bisop mi slíbil koupání, tak se těším na sladkou vodu. Naše skupinka se vydává na cestu. Po deseti minutách dorazíme k burákovému poli. Jaj, tak takhle vypadá podzemnice olejná. Vytrhnu z půdy jeden trs, a opravdu, pod zemí se skrývají buráky. Mňam, není nad čerstvé burské oříšky. Bisop mi tvrdí, že pole je jeho sestry a trhá mi na cestu pár okurek. No, nebudu spekulovat a raději tomu věřím, že neloupíme. :o) Šup, šup, ať jsme už u jezera. Ale ouha, v cestě nám stojí řeka. Bisop zase spekuluje, odchází a za dvacet minut připlouvá po řece na bambusovém voru. Je hodně vody, tak jsem na to zvědavý.
Bisop je fakt dobrák. Musel jsem si sednout na vor a chudák Bisop ho tlačil a současně plaval přes celou řeku. Teda, to je taxík! Děcka, to vám byl skvělý zážitek. Ještě že mám vyzkoušeno, že v mokrém spacáku se dá také dobře spát.
Dál jsem chtěl pokračovat jako domorodci, ale po deseti metrech to vzdávám, protože jsem od trávy celý pořezaný. :o( Připlouvá na pomoc místní klučina s dalším bambusovým vorem a převáží ještě věci mého druhého průvodce a Bisopa. Tradá, jezero na dohled. Jo, jenže bloudíme ve vysoké trávě a pak padáme do zavodňovacích kanálů, které nejsou pro tu zatracenou trávu vidět. Ruplo mi zase koleno, tak musím postupovat pomaleji. Nakonec se po třech hodinách dostáváme k jezeru.
Vidíme místního rybáře a klučinu, tak se k nim snažíme dostat, jenže je před nimi zaplavená louka. Bisop je fakt dobrák od kosti. Ukazuje mi, že mu mám vlézt na záda, a že mě přenese, ať si nemusím sundavat boty. Samozřejmě odmítám a o pět minut později už stojím na břehu jezera u rybáře. Na břehu a ve vodě bylo dost nepořádku, tak se nesměle ptám, jestli se tu budeme koupat. Bisop se dohaduje s rybářem a klučinou a nakonec klučina osedlá loďku vydlabanou z jednoho kmene. První nasedá Bisop, pak já. Lezu tam jako do tanku a mám co dělat, abych tu loďku nepřevrhnul. Teda, fakt čumím. Jedna loďka z kmene pozřela tři lidi a ještě moji batožinu.
Tak, už plujeme přes jezero. Klučina maká s takovým malým pádlem a kupodivu plujeme docela rychle. Po deseti minutách nás vysazuje na břehu a Bisop dává znamení ke koupání. :o) Docela se divím, protože umí plavat, což domorodci nemají moc ve zvyku. :o) Voda je hnědě zbarvená od zeminy a pěkně chladí. Čvachtáme se tak čtvrt hodinky než dorazí klučina s mým druhým průvodcem a rybářem. Nad horama je úplně černo a blýská se za doprovodu hromu. No tak se dešti přece jen nevyhnu. Rybář dává zamení k odchodu, já se vrhám směrem k loďce, ale byl jsem usměrněn, že plavby bylo dnes už dost, tak zase vyrážíme vysokou trávou po rozblácené cestičce. O deset minut později už vidíme první barák, teda lépe řečeno slaměnou chýši. :o)
Vesnice se zdá být velká a narazím tady také na elektrické vedení. Budeme asi blízko většího města nebo nějakého tahu. Rybář nás odvádí do svého domu, kde si dáme pár pohárků vody a doplňujeme vodu na cestu. Rybář nás ještě vyprovodil k silnici vedoucí z Lea do Goroka a po pěti minutách naskakujeme na PMV náklaďák. Mám zase VIP místo vedle řidiče, tak nemusím naskakovat na korbě jako ostatní. Na jedné zastávce kupuji velkou pečenou rybu a trs banánů. Půl trsu dávám Bisopovi a druhému průvodci, ať si také něco dají, a o třicet minut později jsme už v Kainantu.
Druhý průvodce zmizel a já s Bisopem jdu nakoupit nějaké ovoce na tržiště. Už je něco po čtvrté, tak po sedmi a půlhodinové túře se těším, celý pochroumaný, do Ukarumpy. Nasedáme zase na PMV bus, tentokrát Bisop musel nenápadně říct řidiči, že by bylo slušné, vzít mě do kabiny, a už frčíme. Řidič byl sympaťák a probírali jsme vše možné a nakonec došla řeč na to, kolik v PNG stojí manželka. Dobrá manželka stojí kolem 20 až 40 prasat. Záleží na tom, z jaké je rodiny. No, to je docela dost peněz. A kolik stojí jedno prase, ptám se. Mám prý tak počítat s 500 kina za kus. Takže dobrá manželka z dobré rodiny vyjde na 20 tisíc kina, což je našich 160 tisíc. Tak v PNG na manželku nemám dost hotovosti, oznamuji řidiči a oba se tomu smějeme. Ptám se ho, kolik stála jeho manželka. Má prý dvě a ta poslední, ta byla levná, stála jen 400 kina, protože je křesťanka a křesťanky jsou prý levné, takže svitla naděje, že bych možná měl na jednu či dvě křesťanky. :o) Jinak ty peníze se platí rodičům, takže když mají rodiče hodně děvčat, tak jsou bohatí. Já si myslel, že je to naopak, že jak nemají syna, tak je všechno špatně.
Cesta uběhla rychle a už jsme u mostu do SIL. Bisop mě doprovází až k Richardovu domu. Dávám mu ty dvě kila rýže, co jsem s sebou tahal celou cestu a pak ještě jednu novou pláštěnku do deště, co jsem dostal na Bali od Jardy Volína. Bisop si ji dnes. Jardo, opravdu zasloužil. :o)
Rodinka se diví co tu dělám, když jsem měl být dva dny pryč, tak jim oznamuji, že mi ruplo koleno, ale že trek po horských vesnicích byl nádherný. Obdaroval jsem rodinku rybou a pak jsem se cítil provinile, protože jsem koupil jednu rybu pro sedm lidí. Vůbec mě to nenapadlo a oni měli z čerstvé ryby takovou radost. Bylo mi to hrozně líto, když jsem viděl, jak oblizují každou kostičku. Po večeři jdu spát, ať má koleno klid a můžu zítra popobíhat. Dneska byl opravdu vydařený den a jsem za něj strašně rád.

17/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Od rána už makám na srubu. Musím si dát víc záležet, protože Laura rozhodla, že to nebude pro ptáky, ale pro ni do nového baráčku. Sorry ptáčci, paní domácí má přednost. Docela si s tím dávám práci a mám radost z díla. Odpoledne se však dozvídám, že moje víza nejdou zařídit elektronicky ale musím osobně na australskou ambasádu do Port Moresby. Nemám u toho vůbec žádnou radost a dělám si starosti, jestli můžu vůbec všechno stihnout. Dělám však už přípravy na cestu a také mě Laura zkulturnila. Ostříhala mě mašinkou a oholil jsem si také bíbra :o) a děcka říkají, jak mladého strejdu mají. :o))
Richard dnes nakoupil překližku a bude se vyrábět psí bouda. Překližka je tak velká, že mu musím pomáhat s manipulací a posouváme i celou cirkulárku, abychom překližku vůbec přeřízli.
Víza mi vrtají v hlavě a tak jsem rád, že nemusím dělat baráček, ale jen asistuji při stavbě boudy. Večer jdu k Terrymu a Janet na večeři a také promítat další fotky z cest. Laura už na mě volá, že je čas, ať zase nezmeškám. Rychle se balím a vyrazím. U Terryho hrála jako vždy hezká hudba a příprava salátu byla v plném proudu. Nelenil jsem, vzal jsem si prkénko a kudličku a už si to krájím zeleninku a všechno možné na salát tak, aby bylo všechno včas hotové. Vyprávím přitom, jaké mám starosti ohledně víz, a že zítra potřebuji asi letadlo z Goroky na neděli, abych měl na ambasádu aspoň jeden den.
Večer u Janet a Terryho byl jako vždycky pěkný a já se vracím spokojený domů lehnout si na kutě. V noci ještě přemýšlím, jak to zařídit s těmi podělanými vízy.

18/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Ukarumpa
Hned poránu se vrhám na dodělání srubu, ať tu nenechám žádné resty.:o) Prosím Lauru, jestli by nezatelefonovala na Air Niugini Josephe kvůli přebukování letenky. Neměla však čas, protože musela pospíchat seminář, ale slíbila, že až se vrátí, tak tam zavolá. Já mezitím vzorově uklidil garáž, vypral si boty (příprava na australský a novozélandský imigrační úřad) a pak se snažil uklidit kuchyň a obývák. Konečně přichází Laura s tím, že prý víza mít nemusím, když nebudu v Austrálii déle než šest hodin. Já tam budu jen osm, tak by to snad prošlo, ale už jsem opatrný a ničemu nevěřím. Jdeme se proto podívat na web australské ambasády, kde se dozvídám, že na Českou republiku se to nevztahuje.:o(((
Teprve teď jdeme volat Josephe. Laura už s ní mluví a všechno vypadá, že je to na dobré cestě. Po deseti minutách napětí se dozvídám, že pro mě má volné jedno místo na neděli odpoledne. Juhuuu. Musím však zítra jet zaplatit letenku do Goroka. Je to sice dvě hodiny tam a dvě zpátky, ale je to řešení. Paráda, zase mi začíná na cestu svítit šťastná hvězda.:o)
Během celého dne tu létají obrovská vojenská nákladní letadla australské armády a nacvičují evakuaci bílého obyvatelstva. Děje se to prý třikrát do roka. No, asi vědí, proč to dělají.
Laura nelení a objednává mi ubytování v mapangské ubytovně včetně dopravy z a na letiště. Chtěl jsem vědět co to bude na ty dva dny stát, ale nedozvěděl jsem se to. Prý se o to nemám starat. No, chvilku jsem se dohadoval, ale pak jsem to vzdal. Takže Port Moresby mám jako dárek od rodinky. Jsem nakonec rád, protože mi každý tvrdí, jak je tam nebezpečno.
Dnes ještě jdeme na večeři k jedné německé rodině, co bude stavět stejný dům jako Richard. Přijíždíme tam za velkého lijáku, takže jsem rád, že se mám kde usušit. Německá rodinka byla fajn. Toho Němce jsem už viděl před školou, tak mi nebyl neznámý. Mluvili však angličtinou s německým přízvukem a řeknu vám, to je hrůza. Doufám, že ten můj přízvuk je o něco lepší. :o) Baráček ale mají zařízený útulně a dokonce měl Němec i smysl pro humor. Měl totiž zvlášť jídlo, tak jsem se ptal proč. Má prý problémy s mléčnými výrobky. Ptal jsem se ho, jak se to projevuje, načež mi ukázal na jeho velkou pleš. No nevím, jestli jsem zas tou mou angličtinou neplácal nějaké blbosti. Chvilku bylo ticho, pak jsme se všichni rozesmáli.:o). U Němců bylo fajn a ani dětem se domů nechtělo. Neobešlo se to bez křiku a nafučených tvářiček. :o) Doma jsme všichni zapluli do postelí a spali jak dudci.

19/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - cesta do Goroka
Dnes jsem musel vstávat brzy, protože mi Richard včera domluvil na sedmou odvoz do Goroky s nějakými lidmi z misie. Mám prý čekat u pošty, tak jsem se tam radši vypravil o pár minut dřív, ať je vidět, že je na mě spoleh.
Bylo tam hodně dětí i dospěláků. Jelo se totiž na turnaj do spřátelené misie nedaleko Goroky. Teda, bylo zajímavé sledovat děti misionářů, jak se projevují v prostředí izolovaném od civilizace. Někteří měli obarvené hlavy, dokonce i jednoho napůl pankáče jsem viděl. Prostě normální omladina jako u nás doma, když se chce lišit. :o) Všichni se tu znali, tak jsem tam postával opodá, až se na mě z dálky začala usmívat pěkná bruneta ke čtyřicítce. No, otáčím se, na koho se směje, ale za mnou nikdo nebyl. Sakra, že bych byl tak pohledný? :o)) Tomu se mi nechce věřit. Taky jo, nakonec se z ní vyklubal můj řidič. :o)
Nasedáme do malého minibusu, kde sedí ještě jeden manželský pár a jedna paní. Díváme se, jak se kolona kompletuje a do autobusu ještě nasedá jeden ozbrojenec s automatickou brokovnicí. Všechno se tu řídí pomocí vysílaček a kolona dvanácti aut se vydává na cestu do Goroky na povel. Koukám, že otázku bezpečnosti tu vůbec neberou na lehkou váhu a někdy se mi to zdá přemrštěné, ale oni sami musí vědět, že je to tak nutné. Helena, tak se moje řidička jmenovala, jela jako o život. Cesta je hliněná a kamenitá. Dost aut v koloně je terénních. Přestože to naše terénní není, tak Helena jede a pořád sleduje auto před námi. Vůbec ji nevzrušuje, že všichni skáčeme a mlátíme se hlavama o střechu auta, jen aby jí kolona neujela, to je její hlavní cíl. To, že auto zlikviduje, je vedlejší. Tati, kdybych takhle jel s fordem, tak mi zpřerážíš nejen ruce, ale i nohy. :o)
Konečně se dostáváme na asfaltku v Kainantu. Čekáme na opozdilce a pak se celá kolona už vydá rychlým tempem po silnici. Děcka a ženy na nás mávají a muži ukazují nataženým prstem. Asi mají rozdílné názory na misionáře. :o) Míjíme úzké mosty, které jsem už popisoval pokud šlo o mou cestu z Madangu do Goroka. Tentokrát však jedeme o něco pomaleji, tak si stačím všimnout vraku v říčce. Tak přece se občas někdo na most netrefí, já to věděl.
Přijíždíme k misii a konvoj zabočuje do střeženého objektu, kromě našeho autíčka. Osádka má jiné zájmy než sledovat zápas, nákupní horečka je přednější. Dnešní cíl je nakupování a procházení sekondhendů. Auto v Goroce necháváme na pozemku jedné australské rodiny a já se vydávám pěšky směrem ke kanceláři Air Nuigini. Má mě tam čekat jeden zřízenec a prodat mi tu letenku, přestože je sobota. Opravdu tam na mě čeká a má od Josephy přesné instrukce. Je velmi milý a dokonce mi předává vzkaz od Josephy, která mi přeje šťastnou a bezpečnou cestu. Josepha je zlatá ženská a udělala pro mě první poslední, dokonce i za přebukování letenky jsem nic neplatil. Vše běží tak jak má a za patnáct minut opouštím kancelář s letenkou v kapse. Juhuu. Teď mám haba kuk času, tak přemýšlím, že se vydám PMV k jezeru Jonky a koupím tam rodince nějaké ty čerstvé ryby. Sami si tam z důvodu bezpečnosti nezajedou a tak by to bylo milé překvapení. Uvědomuji si však, že bych tam dorazil až odpoledne a měl bych pak problémy s návratem do Ukarumpy. S lítostí měním plán a potkávám naši osádku nedaleko jednoho obchoďáku. Sraz na oběd je v hotelu u Rajského ptáka v jednu hodinu. Mám tedy ještě hafo času a tak vyrazím na tržiště nacpat se pořádně cizokrajným ovocem, protože na Novém Zélandu tak levné nebude. Cpu se ananasem, pasions ovocem (exotický angrešt), čerstvými buráky a bůhví čím ještě. Uff, jsem úplně narvaný, dobrá je na to procházka, tak ji uskutečním. Další aktivita je nakoupení ještě nějakých suvenýrů, pokud budou za přijatelnou cenu. Kupuji dva náramky na ruku a jeden kančí náhrdelník. :o) Pak už jdu do hotelu na schůzku. V hotelu je malá jednotka vojáků s automatickýma puškama a starají se o bezpečnost. Zatímco si ostatní dávají oběd za 20 až 35 kina, já si dávám gorocké kafe, které mimo jiné používá Starbucks (informace pro Jardu Volína, milovníka Starbucksu). Cena byla dobrá, za celou konvičku i s mlékem jen 2,2 kina. Po obědě mají ženské ještě vyhlídnutý jeden krám, tak se přidávám k mužské části a jedeme navštívit pracoviště toho pána, na jehož zahradě parkujeme. Je to specialista přes vysílačky a zabezpečuje rádiové spojení mezi misiiemi a také odlehlými misionáři. Teda, řeknu vám, ta dílna byla samý osciloskop a server. Vůbec jsem tomu nerozuměl a byla to pro mě vyšší dívčí. Neříkám však, že to nebylo zajímavé.
Konečně se ženské vrací z nákupu a vyrážíme. Na spřátelenou misii dorazíme trochu pozdě, už je po zápasu a akorát se odjíždí. Zapojujeme se do kolony a frčíme směr Ukarumpa, kam přijíždíme kolem páté večer. Zítra ráno odjíždím, tak se chci ještě rozloučit s Terrym a Janet a také s Ivem. Ivo má pořád obsazený telefon, tak se vydávám k Terrymu. Mám však málo času, protože moje PNG rodinka pro mě pořádá rozlučkovou party a začátek je v šest. U Terryho a Janet jsem byl jen dvacet minut, pěkně jsem se rozloučil, udělal fotku na památku a také vyřídil pozdrav od babči Maruš z Californie. :o) Terry mi oznámil, že mu zahradník říkal, že bylo asi před týdnem zastřeleno policií sedm banditů Resco. Policie je pak nechala nedaleko silnice tři dny na sluníčku pěkně nafouknout a pak je ukazovala místním domorodcům aby věděli jak dopadnou ti, co přepadávají auta. Terry tvrdil, že teď bude měsíc na silnici bezpečno a proto se zítra nemusím bát Resco. Dobrá zpráva. :o)
Iva jsem tellefonicky zastihl až po návratu k Richardovi a domluvili jsme si schůzku zítra v 7:45 ráno, těsně před mým odjezdem.
Tak, a teď vám něco napísu o rozlučkové party na mou počest. :o))
Začátek byl už v šest hodin večer, a to slavnostní večeří. Bylo kuřátko a pak zmrzlinka, kterou jsem tajně před dvěma dny koupil v obchodu, aby děti nevěděly. :o) Laura také upekla “manky bred” (opičí chleba) a Richard se snažil upéct české, teda moravské koláčky. :o)) Prostě jsme si nacpali pupky. Také popcorn byl. Před večeří měl Jonathan vystoupení – hrál na píšťalu. Všichni dohromady jsme pak zpívali a bylo to fajn. Děcka měla rados, ale byla zklamána, že už musí jít spát. Potom, co děcka ulehla, bylo klidněji a tak jsem se pustil do vyplňování vízového formuláře, který mi Richard vytiskl z internetu. Jim, kteří o australská víza nikdy nežádali, připadalo velmi směšné, že kvůli šesti hodinám tranzitu musím vyplnit desetistránkový formulář. Samozřejmě, že jsem tam měl bordel s přelety, tak mi nakonec musel Richard radit. V kolonce, zda mám nějakou školu či speciální vzdělání v oblasti zbraní či munice, jsem nechtěl nic uvést, ale Richard s Laurou si nemysleli, že je to dobře, tak jsem tam napsal vojenskou akademii. Nakonec se tam napsal i Richard včetně adresy do kolonky, ve které se ptají, jestli mi někdo s dotazníkem pomáhal.
Ufff, dotazník mám z krku, tak si užívám poslední večer před odjezdem s Laurou a Richardem. Nakonec padla otázka, když jsem viděl tolik náboženství, které je vlastně to moje. Popravdě řečeno se v náboženských otázkách moc nevyznám, ale probírali jsme to asi dvě hodiny. Opravdu věří v boha, ale nejsou to žádní fanatici. :o) Po třech týdnech si myslím, že to má i určitý smysl, protože to vede ke stmelování rodiny a děcka si také zazpívají a hodně čtou pohádky. I když v boha nevěřím, tak by se mi také asi v mé rodině líbilo, kdybychom si před večeří popovídali o tom, co se během dne stalo a pak popřáli lidem, kteří dnes neměli lehkou situaci, ať se jim daří lépe. Je fajn i poděkovat za jídlo, protože teď už vím, že to není samozřejmost. Na své cestě jsem viděl spoustu lidí, co jedli jen rýži a možná za nějakou dlouhou dobu se zmůžou na kousek masa. Popravdě řečeno si žijeme v České republice jak prasátka v žitě a vůbec si to neuvědomujeme. Díky tomu, že jsem žil někdy i na ulici, spal a jedl s domorodci, tak jsem poznal, že život není jen o blahobytu. V chudých zemích je základem rodina. Když nemáš rodinu, nemáš nic. Čím je však země bohatší a lidé zámožnější, tím méně se starají o svou rodinu. Snad si to budu pamatovat i když už budu v Čechách. :o)
No, trošku jsem si zafilozofoval. Kolem půlnoci jsme šli spát a děkoval jsem za velmi hezký večer. Před večeří jsem dal Richardovi pohlednici Prahy, kde mají uvedené veškeré kontakty na mě a těším se, až přiletí v roce 2008 na návštěvu do naší republiky.

20/02/05 – PAPUA NEW GUIENA - Ukarumpa-Goroka – Port Moresby
Před snídaní přichází Ivo dát rozhovor na rozloučenou. Včera jsem ho nezastihl, protože byl připojený na internetu a pak už byla party na rozloučenou. Udělali jsme si procházku po Ukarumpě a diskutovali o Novém Zélandu a o přiznání vysokoškolského titulu. Je fajn si pokecat zase v češtině. Musím však spěchat, protože chci mít v Goroce rezervu na první let. Stíhám ještě rodinku těsně před snídaní, všichni jsou už oblečení do kostela. Futruji do sebe jogurt s banány a pak ještě české koláče, které včera pekl Richard. Těsně před raním zpěvem se loučím s mou PNG rodinkou a utíkám za jejího zpěvu na náklaďák do Kainantu. Čekám jen asi dvě minuty a už je tu. Lezu s místími na valník a už frčíme. Z Ukarumpy však běží bos a jak o život Evan a v pytlíku má dva poslední české koláče na cestu. Zastavíme náklaďák a Evan, celý uřícený, dobíhá. Mám toho malého zlobivce rád a jak tak koukám, on mě asi taky. Ani boty si nenazul jak pospíchal s koláčkama. :o) Byl jsem opravdu dojatý.
Náklaďák si to už zase uhání mezi kávovými plantážemi směrem na Kainantu. Tady po dvou minutách chytám PMV do Goroka. Jde to všechno úplně skvěle. Ještě zítra dostanu víza a snad se zblázním radostí. :o)
Do Goroka přijíždím po dvanácté hodině a mám dobře tři hodinky čas než otevřou odletovou halu. Jdu se naposledy namlsat levného cizokrajného ovoce a pak končím v čínské restauraci, kterou mi Richard tak vychvaloval. Objednal jsem si hovězí s bramborami po čínsku. Teda, nikdy jsem ještě za tři uvařené brambory nezaplatil 70 kaček. Oběd mě vyšel na 260 Kč, ale bylo to jediné jídlo v restauraci za celou dobu pobytu.
V půl třetí jsem už stepoval před Air Niugini a do 17:15 čekal na letadlo. V Port Moresby jsem byl za hodinku a stálo to po 20% slevě asi 140 $. Za 180 $ jsem však letěl v Indonesii 4,5 hodiny, tak se mi zdá PNG cena pěkně přemrštěná. V Port Moresby mám nerva, protože mě tu hotelové auto nečeká. Po půlhodině mi dojde trpělivost a tak otravuji zákaznický servis Air Niugini až našli to správné číslo do misionářského hotelu a zavolali tam. Oni ti holomci čekali až zavolám, že jsem přiletěl. O deset minut později jsem už seděl v autě s Helen a Johnem a uháněl do mapangského misionářského domu. Všechno zorganizovala a zaplatila Laura, takže jsem tu vítaný a dokonce i napsaný na tabuli jako nový host. Vítá mě Janet, místní paní domácí, a ukazuje mi můj pokoj. Dávám si kakao, které je tu stejně jako kafe a čaj zdarma, a jdu spát, ať jsem na zítra čilý. Zítra mám totiž jen jeden den na vyřízení australských tranzitních víz. Podle všech by to neměl být problém, ale stejně mám stažený žaludek.

21/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Port Moresby – australská víza
Ráno jsem celý nedočkavý až pojedu s Helen na australskou ambasádu žádat o tranzitní víza. Nevím jak dlouho to bude trvat, tak si dávám pořádnou snídani.
Helen je tu a vyrazíme. Máme to asi dvacet minut městem a konečně přijíždíme před Australský vysoký komisariát. U přepážky všechno dopadlo dobře. Nakonec se mě úředník zeptal kde bydlím a na telefon do hotelu. Ten jsem samozřejmě nevěděl, tak se u přepážky musela objevit Helen. Úředníka znala dokonce jménem, tak to snad bude v suchu. V půl třetí by měli z ambasády zavolat zda mám či nemám víza.
Helen mě odvezla zpět do Mapangu, kde celý nervózní čekám do tří hodin na výsledek. John, manžel Helen, mi přišel říct, že jsem víza nedostal. To jsou teda zasranci jedni australský! Teď budu muset přebukovat let do Malajsie a odtud na Nový Zéland. Bude mě to, kurňa, stát fůru peněz a času než se na Nový Zéland podívám. John mi všal tvrdí, že se mám modlit k bohu, a že je Helen ještě na ambasádě. Slyším z Johnovy vysílačky jak se hádá s úředníkem. Nechce se mi nic dělat a na nic nemám chuť. Jen tak čumím na televizi a přemýšlím nad krizovým plánem. V šest večer mi volá Helen, že se jí z ambasády neozvali, ale že mám být ráno v sedm třicet připravený k odletu. Nejdřív však musíme jet na ambasádu, jestli si to přes noc s těmi vízy nerozmysleli. Když je budu mít, tak mě John odveze na letiště, když ne, tak asi taky, proto musím něco vymyslet s letenkami. Studuji mapu světa a nakonec se jdu podívat na email, co mi psal Péťa Hoření jako krizový plán. Jak to tak vidím, vyhrává to Kuala Lumpur, Malajsie. Ještě chvíli čučím na telku, ale pak si jdu raději vyprat kalhoty a tričko, ať jsem zítra čistý. Sakra, to je zase dneska den. :o(

22/02/05 – PAPUA NEW GUINEA -Port Moresby
Snídani si dávám pořádnou. Kakao, čtyři toasty a ještě nějaké cerelálie. :o) Přesně v osm třicet pro mě přijela Helen. Mohl bych si podle ní řídit hodinky. :o) Vydáváme se na ambasádu, kde ještě patnáct minut čekáme než bude osm a pustí nás dovnitř. Paráda, jsem první na řadě, tak možná letadlo stihnu. Nějak to úředníkům trvá a okénko otevírají až deset minut po osmé. Řekl bych, že jsem trošku netrpělivý. No, ono ani není divu.
Konečně první gong a mé číslo přepážka číslo tři. Üřednice se na mě usmála, tak snad ta víza mám. Zadala data do počítače a pak si trošku zamračeně četla text. Pak mi řekla, že si mám jít zase sednout. O dvacet minut později mi další úředník oznámil, že nemám uzavřenou žádost o víza z Bali, tak nemůžu dostat tranzitní vízum do Austrálie. Helen to nevzdavá a po drobné výměně názorů budu nakonec vyslechnut supervizorem. Supervizorka si dává na čas. Do výslechové místnosti jsem pozván těsně před devátou.
Supervizorka byla paní kolem šedesáti, moc humoru z ní nevyzařovalo a mimo jiné to byla Polka. Do místnosti jsem byl vpuštěn pouze já, takže Helen musela sedět venku. Omluvil jsem se tedy za moji angličtinu a dozvěděl jsem se, že když nebudu rozumět v angličtině, povede rozhovor v polštině. No to je dobrý, jako by se tu se mnou chtěla vybavovat půl hodiny. První otázka byla, proč nemám uzavřenou žádost z Bali. Zdůvodnil jsem to tím, že jsem byl v potápěčské škole a zrovna jsem měl ten den několik ponorů, tak místo mě na ambasádu šla moje učitelka a protože jsem měl málo času na víza a nedostavil jsem se osobně, tak mi vzkázali, že si mám zažádat v PNG. Pak následovaly otázky proč jsem uvedl do kolonky zaměstnání obchod. Tak jsem řekl, že mám malou firmu. Takže čím se firma zaobírá? Technickým servisem. Prošlo to do té doby, než uviděla v dotazníku vojenskou akademii. Vzhledem k tomu, že si můžou ověřit, na co mám koncese, tak jsem raději popravdě řekl, že firma má povolení na opravy loveckých zbraní. :o). Tak, snad bude spokojená. Jo, houby. Podívala se jen na hodinky a suše mi oznámila, že už mi letadlo uletělo, tak že máme dost času na pohovor.
Pak byl povolán supervisor se specializací na terorismus a islámské země. Jo, začíná to být husté. Podrobně jsem musel popsat co mám za školy a jestli umím vyrábět zbraně. Pak jsem musel přesně popsat itinerář přes Írán a Pakistán. S kým jsem cestoval a proč. Zkoušel mě pak z okolí Gilgitu, kde jsem byl několik dní a chtěl vědět další podrobnosti. Celou dobu jsem se díval na svou složku, která měla asi třicet stran A4 a nechápu, co všechno tam měli napsané. Strašmě by mě zajímalo, co tam je, ale to mi asi neukážou. :o)
Pak začal z jiného soudku. Kdo moji cestu financuje a proč cestuji na Nový Zéland. Tak jsem se tam oháněl svou skrovnou angličtinou a vůbec to pro mě nevypadalo dobře. Napadlo mě ještě vykasat se s americkými business vízy. Nejdřív jsem ale musel postupně přiznat veškeré zbrojní specializace, které jsem uvedl v žádosti o americká víza. Pak jsem to chvilku nechal uležet a odpovídal na finanční otázky. Pak jsem dělal, že mě napadlo, že mám americká víza vlastně v druhém pasu. Samozřejmě byli překvapení, že mám ještě jeden pas, ale americká víza zabrala. Konečně, po dvou hodinách, mě pustili z místnosti do auta pro druhý pas.
Teď už mají oba pasy a telefonují na americkou ambasádu. Jsem fakt zvědavý, jak to dopadne. :o( Když nedostanu ta podělaná tranzitní víza, tak se musím vrátit do Malajsie a odtud letět přímo na Nový Zéland bez zastávky v Austrálii. Čekám zase víc než hodinu a konečně mi úředník přišel oznámit, že víza dostanu pokud ještě dnes doložím nový itinerář i nové letenky na Nový Zéland. To jsou fakt frajeři. Tvrdnu tu skoro pět hodin a teď ještě mám jen tři a půl hodiny na přebukování letenek. Nemít tak silnou podporu v lidech ze SIL (Summer Institut Of Linguistics - překladatelé bible), tak mě asi šlehne.
John a Helen jsou manželský pár kolem šedesátky nebo něco přes, ale energie mají haba kuk a ještě k tomu velkou trpělivost. Z ambasády jsme hned jeli do Air Niuguinei, kde jsme udělali rezervaci na zítra ráno, hned potom jsme jeli na Qantas Air přebukovat další lety. Tam jsme nepochodili, a že si mám letenky koupené přes australskou cestovku a navíc je to I-ticket, takže mi řekli, že úplně propadl a musím koupit úplně novou letenku. Helen to nevzdává a volá do australské cestovky. Člověk z cestovky je taky ze SIL, takže se nakonec po dohadování s Qantas Air Andrew dohodne na vrácení 50% hodnoty letenky. To beru jako úspěch. Na Nuigini jsem se dostal jen na přirážku ve výši 10% z ceny letenky, ale musel jsem použít thajskou metodu na získání slevy, jinak bych platil přirážku 40%. Andrew dělal co mohl, ale letenku nestačil poslat do čtyř hodin, tak v půl čtvrté odjíždíme s fiktivním itinerářem na australskou ambasádu a domáháme se vstupu, protože je už od dvanácti hodin zavřeno, tak je to obtížné a ještě navíc neznáme jména vyslýchajících supervizorů. Naštěstí jich na ambasádě není moc, tak nakonec tu potvoru z imigračního najdou, ale to jsou už čtyři hodiny a všichni už odchází domů. Obdivuji trpělivost Helen.
V 16:10 dostávám tranzitní víza do Austrálie. Je tam spousta poznámek a snad tedy zítra všechno bude probíhat OK. Na Air Niugini přijíždíme minutu po zavírací době, takže paní na přepážce byla celá netrpělivá. Měl jsem tam tři rezervace, proto byla ráda, že už konečně vím, kdy letím, a platím letenku. Pořád ale nemám letenku z Austrálie, tak jsem celý nesvý. Helen mě odvezla zpátky do hotelu, kde si dneska musím zaplatit nocleh. Fuj, noc bez jídla stojí 80 kina, to je našich 650 Kč. Než ale odjela, tak mi oznámila, že John už má letenku z Austrálie v emailu a že mi ji zítra ráno vezme až mě povezou na letiště. Ufff, to teda byl dneska pořádně perný den, a to jen kvůli šesti hodinám na australském území. :o( Zbytek dne ležím a odpočívám. Hladovím, protože už se mi nechce utrácet další peníze za jídlo. Ještě však stíhám poslat všem zprávu, jak že jsem se to dneska měl. :o)

23/02/05 – PAPUA NEW GUINEA - Port Moresy let na NZ
Ráno ještě rychle kontroluji, zda mám všechno zabalené, boty čisté a pořádně se najím na cestu ať potom nehladovím. John s Helen jsou jako vždy přesní jako hodinky, takže je tu mám přesně v půl osmé. Odjíždíme spolu na letiště, kde mi pomůžou při odbavení a s dotazníky. Pak se se mnou spokojeně rozloučí a já jsem strašně rád, že jsem potkal tak skvělé lidi jako jsou oni a Richardova rodina, co se o mě starala, jako bych byl jedním z jejích členů. Veškeré náklady spojené s pobytem v Port Moresby, kromě jednoho neplánovaného noclehu, zaplatila Laura. Helen s Johnem si také neřekli o nic navíc s tím, že jim za můj transport z letiště a na letiště už zaplatila Laura. Prostě mám kolem sebe samé skvělé lidi, mezi které počítám i vás, mé kamarády. :o)
Odbavení ze strany PNG proběhlo hladce, takže za hodinku přilétám do australského města Cairns, kde už to tak hladké nebylo. Nevím, co mám za poznámky v australských vízech, ale jako jediný jsem byl vyveden z řady a odveden k dalšímu pohovoru. Tentokrát jen na půl hodiny.
Když mě pustili, jezdil můj batoh osamocen na dopravním pásu v prázdné hale. Jen psi na odhalování drog se svými pány tam byli. Pak už probíhalo všechno podle plánu, jen já jsem byl brzda u každé přepážky, protože pořád hledali nějaká data.
Už v Melbourne se mi začalo stýskat po PNG. Domorodci jsou fajn a lidé, a všichni, se kterými jsem se tam setkal, byli báječní. Snad až budu mít někdy víc peněz, tak se tam vrátím. Hlavní je, že už tam mám přátele, na které se mohu obrátit.
Teď už sedím v letadle letícím do Aucklandu a jen čekám, jak dopadne novozélandské imigrační.

Něco o Richardově rodině :o)
Richardovi je 38 a Lauře 32. Mají pět dětí od 4 do 10 let a řeknu vám, nikdy jsem neviděl tak početnou rodinu a ještě tak v pohodě. Někdy jsem spekuloval nad tím, že pět dětí vlastně není zase tak moc. :o) Ale nebojte, pět dětí si asi nepořídím. :o) Richard byl opravdu trpělivý a měl jsem radost, jak kluky vede k práci v dílně, což je evidentně bavilo. :o) Richard ve volném čase rád vyrábí nábytek do domu. Není sice top kvality, ale řeknu vám, že si pak opravdu jinak vážíte věcí, při jejichž výrobě jste se nadřeli. :o) Mám také rád kutilství, tak jsem si s Richardem rozuměl. Měl jsem velkou radost, když se kochali mými výtvory, ačkoli si myslím, že k dokonalosti měli daleko. :o)
Richard je učitel na místní škole, kde vyučuje počítače. Myslím, že je dobrý učitel a má pro děti pochopení. Já bych to asi dlouho nevydržel. :o)
Laura je v domácnosti, ale občas chodí do školy vyučovat angličtinu nebo kontrolovat překlady, jestli v nich nejsou gramatické chyby. Děti v Čechách mají trochu jiný výcvik, tak jsem nebyl zvyklý na to, že děcka všude všechno nechávají a Laura to pak uklízí. No, je to fakt něco jiného když je jeden doma než když chodí oba rodiče každý den do práce jako ti moji. Dům byl pořád v přiměřeném pořádku. Prostě to tu žilo a obdivoval jsem Lauru, jak to může všechno stíhat. To ještě chodila dvakrát týdně do večerní školy k Ralphovi, kde se učila spolu s ostatními vyrábět nábytek nebo nějaké věci do domácnosti. Opravd, čtete dobře, ženské taky zajímá kutilství a rády si občas vyrobí něco hezkého do domečku či do bytu. Laura také každý den pekla přinejmenším chleba nebo nějaké koláče. Občas také pekl Evan a Jonathan sušenky, které byly opravdu dobré, a kluky pečení bavilo, za což by se někteří čeští kluci v jejich věku styděli. :o)
Evan, byl takový malý rošťák – tedy jen v dobrém – a připomínal mi mě, když jsem byl v jeho letech. Tedy, musím přiznat, že jsem byl větší uličník, ale podobného ražení. Evan chodil ze školy vždycky špinavý z toho, jak urputně zápasil na místním hřišti.
Jonathan byl už slušnější a také stydlivější. určitě se dobře učil a jak mi povídala Sarah-Lin, tak Evan je silný bratr a já bych doplnil, že Evan je silný a Jonathan velmi chytrý, takže se oba skvěle doplňují. :o) Tím nemyslím, že Evan je hlupák!
Stephani byla velký mazel a přestože jí bylo asi sedm let, tak si vždycky sedla taťuldovi do klína a nechala se chovat. :o) Všechno musela ochutnat a olizovala si pak prsty jako velká požitkářka. :o)
Julisa byla stydlivější a mnohem menší raubířka než Stephani a narodila se ve stejný den jako já. Jo, osmý květen, toť to je náš velký den zrození. :o)
Nakonec Sarah-Lin. Slavili jsme její čtvrté narozeniny. Teď už je velká holka, tak ode mne dostala dřevěného koníka, který mohl hýbat hlavou. (Však už ode mne měli skoro celé stádo.) Sarah-Lin byla také pěkný mazel, ale klubala se z ní pořádná nezbednice. Vždycky, když se vztekala, tak se na ni nesmělo mluvit, protože se pak vztekala ještě víc. Byla ale jinak moc milá a zvídavá. Po obědě chodila spinkat a vypadala jako spící princeznička. :o)
Poslední člen rodiny, to byla fenka jménem Skauty. Skauty byla jeden z mála psů, co jsem měl kdy rád a kterým jsem důvěřoval, že mi neprovedou nic zlého. Byla ještě štěně a pořád by se jen mazlila. Všichni jí říkali “gut papili”. :o) Když byl ale někdo cizí, tak pěkně štěkala. Mazel, ale dobrý hlídač. :o)

Také pár řádků o Terrym a Janet.
Oba působili v mnoha zemích jako misionáři, ale podle toho jak jsem vyrozuměl, tak v Papui Terry žije už desítky let. Janet byla na misii v Africe, mezi Indiány v Taos Pueblu a snad také v Číně. Zpočátku nevěděli, jak se ke mně mají chovat, ale po pár hodinách jsme našli společnou notu, a to v hudbě od Tima Yannise, kterou vám můžu doporučit. :o) Nikdy nezapomenu na přípravu večerních salátů. Terry je jejich veliký milovník a zatímco já už svůj salát dojídám, on si ho ještě zdobí navrch mrkvičkou. Úplný salátový virtuóz. :o) Byly to hezké večery, kdy jsme všichni dohromady krájeli mango, červenou řepu, olivy, rajčata, okurku a mrkev na večerní salát. Všechno se to pak posypalo slunečnicovými semínky. :o) Bylo take fajn sledovat, jak Janet cestuje prstem po mapě podle toho, jaké fotky z cest jsem jim pouštěl a bylo vidět, že je to opravdu zajímá. :o) Jsem rád, že jsem je poznal, přestože jsou ode mě o dvě generace vzdáleni věkem, a že jsme našli společnou řeč, i když vám řeknu, že to s mou angličtinou bylo někdy hodně těžké. :o))

Děkuji za přepsání deníčku: Zuzce Růžičkové - Ostrov