6/12/2005 - GUATEMALA – SAN SALVADOR, Antigua - jezero Lago de Coatepeque
Ráno jak trubky čekáme na bus a po půlhodině přijíždí omlácené auto a nakládá nás. Bylo tak malé, že se tam ani batohy pořádně nevešly a museli jsme jet s pootevřeným kufrem. Řidič nás dovezl do hlavního města Guatemala City, kde nás usadil do malého minibusu směr Salvador. Přesně jak jsem předpokládal, měl na tom 100% zisk, ale na druhou stranu honíme čas a vše proběhlo v pohodě a bez problémů. Ještě asi necelou hodinu čekáme v minibusu, já to už nevydržel a jdu fotit aspoň lidi na ulici a kupuji si pytel passion ovoce a hltám ten skvělý sliz. Konečně jedem, juhuu. Uháníme si to po dobré silnici a už se klepu co zas bude na přechodu. Na hranici se na nás zběhli směnárníci, ignorujeme je a v pohodě dostáváme po vyplnění jednoho formuláře výstupní razítko z Guatemaly. Teď nás čeká Salvador, kde podle průvodce má být hodně nebezpečno, jelikož zde byla občanská válka, samé zbraně, spoustu odpadků a dravců živící se krysami. Salvadorská celnice však vypadala v pohodě, dokonce mi emigrační úředník dopsal do formuláře spoustu věcí, co jsem vynechal a dostávám hranaté vstupní razítko. Frčíme minibusem a shodujeme se, že jsou tu lidé poněkud větší a bělejší, o chvilku později nás odstavuje policie a provádí prohlídku zavazadel, avšak o pět kilometrů později jsme znovu kontrolováni. Začínám mít pochybnosti o údajích v průvodci, jelikož mám pocit, že v tom mají systém. Žádáme řidiče, ať nás vyhodí ve městě Ahuachapan, odkud chceme vyrazit přes kávové plantáže do Sonsonate. Tak už trčíme na ulici a první úkol je směnit si na místní měnu. O chvilku později však s údivem zjišťujeme, že měna tu je americký dolar a nemusíme nic měnit. Moc tomu nevěříme, ale nakonec jeden obchodník ukazuje Honzovi pokladnu, kde má jen samé dolary. Vyrážíme hledat bus a prodíráme se tržištěm, kde zas neodolám a kupuji si další pytel passion ovoce. Napadlo mě, že když tu jsou kávové plantáže, tak tu bude i fabrika na zpracování. Ptáme se, až nám řekli jedno městečko naším směrem. Nasedáme do busu, kam po chvilce nastupují dvě mladé prodavačky ovoce, jsou z nás totálně vysmáté a syčí na řidiče, ať přidá na hlasitosti rádia a pak se tam před námi kroutí a zpívají, mají z nás strašnou prču a my vlastně taky. Začínáme být ze Salvadoru nadšení, lidé jsou tu mnohem milejší, je tu o proti Guatemale čisto a větší bezpečnost. Lidé si nás všímají a usmívají se, moc turistů tu opravdu není a tak si to vychutnáváme. Po příjezdu do městečka Ataco, nás posílají zase pár zastávek zpět do fabriky na zpracování kávy. Ostraze na bráně oznamuji, že jdeme na návštěvu, kluci jsou z toho trošku vyděšení, ale pokračujeme do vnitra fabriky, kde potkáváme jednoho zřízence, kterému vysvětluji, že chceme mluvit s bosem. To už kluci kroutí hlavou úplně. Říkám jim, že přece nemá smysl žádat nikoho jiného, když stejně naši návštěvu musí povolit ředitel. A opravdu o pět minut později, přichází ředitel fabriky a Honza mu vysvětluje, že se chceme podívat na proces zpracování kávy. Ředitel nakonec trochu ovládá angličtinu a provádí nás firmou. Ukazuje nám odstraňování dužiny a vymílání kávových zrn, fermentaci, sušení zrn, odstraňování něco jako otruby z kávového zrna a pak dosušení na 12% vlhkosti. Nakonec se dostáváme do místnosti, kde se zjišťuje kvalita kafe. Je zde i malá pražírna, pro kontrolní účely a tak koušeme vypražená zrna, které kupodivu opravdu chutnají. Loučíme se s ředitelem, dávám mu jednu brožurku o ČR, kterou jsem dostal od Tamary na naší ambasádě v Mexiku a tak jsem mu snad udělal aspoň trochu radost. Sedáme na další bus směr Sonsonate, kde se nakonec po drobných trablech dostáváme na bus terminál. Dáváme si džus a pak rýži s omáčkou a jedno pivko. Pak už vyrážíme busem do národního parku Cerro Verde. Autobus nás vyhazuje na rozcestí odkud si musíme dle průvodce najmout minibus. Bohužel nás však staví policejní hlídka na křižovatce a oznamuje nám, že oblast je uzavřena, jelikož sopka Santa Ana se probudila a je aktivní. Snažíme se ukecat hlídku, ale oznamuje nám, že hlídek je více a stejně by nás někdo deportoval z parku. Rozhodujeme se proto pokračovat k jezeru Lago de Coatepeque. Naskakujeme do dalšího busu a uháníme mezi kávovými plantážemi, s krásným výhledem na sopky. Vyskakujeme na křižovatce, odkud dle informací domorodců, je to 20 min pěšky k jezeru. Za chvilku bude tma a tak se rozhodujeme pro stopování. A opravdu hned druhé auto nám zastavuje, je to majitel nedaleké restaurace, kde zastavujeme a dáváme si salvadorské pivko, jménem Pilsener dobré kvalitky :o)) K pivku dostáváme kousek smaženého masa s kukuřičnou plackou a zeleninou, no to je servis. Už padla tma a majitel restaurace nás odváží ještě 5 kilometrů do penzionku přímo u jezera. Paní domácí Sandra je příjemná a ukazuje nám možnosti zdejšího ubytování. Každý si dáváme tři čtvrtě litru pivka, ke kterému dostaneme opečenou housku s máslem a česnekem a nacos, vše v ceně piva. Nakonec večer skáčeme do jezera na naháče a pak se jde na kutě. Neodolaly jsme a kývli jsme na pokoj se snídaní za 8$, v ceně je ještě 2 hodiny kajakování na jezeře, takže paráda.
7/12/2005
Ráno si dáváme snídani ve složení: vejce, fazole, rýže, kozí sýr a k tomu horkou čokoládu. Radíme se, jak cestovat dál a plánujeme dny tak, aby kluci byli za včasu na letišti. Nakonec nacházíme rozumné řešení a konečně vycházíme na túru kolem jezera. Ráno jsem si přivstal a pěkně jsem fotil na molu východ slunce nad jezerem. Fotky sice nic moc, ale atmosféra nádherná. Teď vyrážíme po cestě s cílem podívat se, jak makají sběrači kávy. Jdeme kolem jezera a zjišťujeme, že se k jezeru nedá vůbec dostat, pobřeží jezera je skoupeno salvadorskými boháči a vysoké zděné ploty brání v přístupu. Cestou však vidíme kolibříky, jak létají po květnatých keřích a jednoho obrovského motýla s fialovými křídly, kterého se mi nepovedlo vyfotit :o( Pokračujeme kolem zdi, až nakonec ztrácíme cestu a pokračujeme po pěšině mezi kávovníky. Nakonec se ztrácíme tak trochu úplně a jdeme po nějaké staré stezce, která je dosti zarostlá, potkáváme jednu strašilku na kávovníku a pak obrovské včelí hnízdo, velikosti medicinbalu. Pak už se jen drápeme a šplháme po skalách nahoru na hřeben kolem jezera. Nakonec se nám to opravdu podaří, ale jsme celí špinaví, upocení, ale s úsměvem. Chvilku šlapeme po silnici a už zas razíme mezi kávovníky, jelikož odtamtud slyšíme hlasy. Nacházíme tu zrovna sběrače na polední pauze a tak se jen culíme a já pořizuji pár fotek. Loučíme se a vyrážíme na stopa do městečka El Congo. Staví nám hned druhé auto a už se vezeme na korbě. Tady je strašně jednoduché stopovat, lidé jsou opravdu přátelští. V El Congu si dáváme oběd a pivíčko, město za nic nestojí a tak vyrážíme asi po hodině zpět - směr náš penzion, no jak jinak než stopem. Opravdu to snad není možné, třetí auto nám zastavuje a veze nás až k jezeru, kde po pěti minutách zastavujeme další auto, které nás hodilo až k penzionu. Zde bereme útokem kanoe a vyrážíme na jezero. Martin s Michalem se koupou a já s Honzou vyrážím na plavbu. Moc nám to nejde, ale chyba bude asi u mě :o)) Raději se vracíme a klukům přenecháváme kanoi s tím , že já jdu chystat rybářské náčiní a pak se pokusíme něco s Honzou chytnout z lodi. To se nám však nedaří a tak krmíme ryby tortilama :o)) Pak se ještě koupeme v jezeru, já se pak vrhám na dopisování deníku zatím co kluci studují průvodce a tlachají o životě. Je tma a tak jdu psát raději dovnitř, kde si po chvilce musím odpočinout a dát si přece velké pivíčko a večeři. Kecáme tu s novými příchozími, mám uši nastražené a snažím se zachytávat anglická slovíčka :o)
08/12/2005 - SAN SALVADOR – HONDURAS, Jezero Lago de Coatepeque (S) - San Pedro Sula (H)
Ráno už vstáváme hodně brzy, takže v pět jsme již vzhůru a o čtvrt na šest budíme domácí, ať nám udělá snídani na cestu. Dává nám ji pěkně v pytlíku a prcháme na bus, který zrovna přijíždí. V plánu máme jet do města Santa Ana a odtud do Aguilares. Na autobusovém terminálu potkáváme našeho známého majitele restaurace, kterého jsme si jednou stopli a hned se k nám hlásil, posadil nás na správný slepičí bus a ještě každému koupil meloun na cestu. Tak už zas frčíme. Dnes se musíme dostat do města La Palma, kde si chceme prohlédnout zdejší umělecký styl malování a pak urazit co největší kus přes Honduras k přístavnímu městu La Ceiba. Po cestě busem plaším, že se vracíme zpět do města El Congo, ale nakonec zjišťujeme, že se jenom kousek cesty vracíme zpět a pak jedem do města Apopa, kde chytáme bus c 119 do La Palmy. Celou cestu stojíme, protože autobus je pěkně narvaný. Vždy, když se vrhnou autobusoví prodavači do busu, tak se jim podaří souměrně rozstrkat lidi po autobuse a tak se dá trochu dýchat. Také krajina se pomalu změnila, jsou už více vidět kopečky a krajina se spíše podobá naší v Čechách. Kolem poledního vystupujeme v La Palme, kde jdeme, k velkému protestu kluků, na tržiště. Kupuji si zde zas passion ovoce a pak vyrážíme hledat nějakou zaplivanou žrádelnu, jak říkají kluci. Nacházíme jednu a dáváme si naše oblíbené pojo (kuře), které nám leze krkem. Respektive si jej dávám sám, kluci kus hovězího. Pak se jdeme projít městem kde vůbec nemůžeme nalézt nic zajímavého, v průvodci se nakonec dočítáme, že se jedná u umělecký směr malíře Fernanda Llorta, který teď vesnice prezentuje po celém světě. A kupodivu si už všímáme, že všechny sloupy jsou pomalované, na zdech jsou malby ve stejném stylu. O něco později objevujeme malé nádvoří se spoustou stánků (asi 8), kde chodíme a koukáme co by se nám zalíbilo. Nakonec, skoro každý kupuje nějakou drobnost a vzhledem k časové tísni prcháme do krámku, kde máme uložené batohy. Cestou stíhám ještě koupit malovanou truhličku, abych měl památku na Salvador. Na autobus nečekáme ani deset minut a už si to frčíme na hraniční přechod El Poy. Přechod hranic probíhá bez větších problémů, akorát Martin vytrhl asi dvou metrovou polici ze stěny svým batohem. Ještě že jsme měli již Honduraské vstupní razítko :o)) Za vstup do Hondurasu platíme 3 $. Na hranici si najímáme taxi do městečka Ocotepeque odkud bereme přímý bus do města San Pedro. Dál už se dnes nedostaneme. Po příjezdu do San Pedra si najímáme nejbližší hotel a jdeme hned chrnět, jelikož zas v 5 ráno vstáváme a pokračujeme dál do města La Ceiba. Kluci mají k hotelu docela výhrady, ale už si pomalu zvykají, přesto se nikdo nešel do těch špinavých koupelen koupat, zítra je taky den.
Děkuji za přepsání deníčku: Jarce Schieleové - Ostrava
Ráno jak trubky čekáme na bus a po půlhodině přijíždí omlácené auto a nakládá nás. Bylo tak malé, že se tam ani batohy pořádně nevešly a museli jsme jet s pootevřeným kufrem. Řidič nás dovezl do hlavního města Guatemala City, kde nás usadil do malého minibusu směr Salvador. Přesně jak jsem předpokládal, měl na tom 100% zisk, ale na druhou stranu honíme čas a vše proběhlo v pohodě a bez problémů. Ještě asi necelou hodinu čekáme v minibusu, já to už nevydržel a jdu fotit aspoň lidi na ulici a kupuji si pytel passion ovoce a hltám ten skvělý sliz. Konečně jedem, juhuu. Uháníme si to po dobré silnici a už se klepu co zas bude na přechodu. Na hranici se na nás zběhli směnárníci, ignorujeme je a v pohodě dostáváme po vyplnění jednoho formuláře výstupní razítko z Guatemaly. Teď nás čeká Salvador, kde podle průvodce má být hodně nebezpečno, jelikož zde byla občanská válka, samé zbraně, spoustu odpadků a dravců živící se krysami. Salvadorská celnice však vypadala v pohodě, dokonce mi emigrační úředník dopsal do formuláře spoustu věcí, co jsem vynechal a dostávám hranaté vstupní razítko. Frčíme minibusem a shodujeme se, že jsou tu lidé poněkud větší a bělejší, o chvilku později nás odstavuje policie a provádí prohlídku zavazadel, avšak o pět kilometrů později jsme znovu kontrolováni. Začínám mít pochybnosti o údajích v průvodci, jelikož mám pocit, že v tom mají systém. Žádáme řidiče, ať nás vyhodí ve městě Ahuachapan, odkud chceme vyrazit přes kávové plantáže do Sonsonate. Tak už trčíme na ulici a první úkol je směnit si na místní měnu. O chvilku později však s údivem zjišťujeme, že měna tu je americký dolar a nemusíme nic měnit. Moc tomu nevěříme, ale nakonec jeden obchodník ukazuje Honzovi pokladnu, kde má jen samé dolary. Vyrážíme hledat bus a prodíráme se tržištěm, kde zas neodolám a kupuji si další pytel passion ovoce. Napadlo mě, že když tu jsou kávové plantáže, tak tu bude i fabrika na zpracování. Ptáme se, až nám řekli jedno městečko naším směrem. Nasedáme do busu, kam po chvilce nastupují dvě mladé prodavačky ovoce, jsou z nás totálně vysmáté a syčí na řidiče, ať přidá na hlasitosti rádia a pak se tam před námi kroutí a zpívají, mají z nás strašnou prču a my vlastně taky. Začínáme být ze Salvadoru nadšení, lidé jsou tu mnohem milejší, je tu o proti Guatemale čisto a větší bezpečnost. Lidé si nás všímají a usmívají se, moc turistů tu opravdu není a tak si to vychutnáváme. Po příjezdu do městečka Ataco, nás posílají zase pár zastávek zpět do fabriky na zpracování kávy. Ostraze na bráně oznamuji, že jdeme na návštěvu, kluci jsou z toho trošku vyděšení, ale pokračujeme do vnitra fabriky, kde potkáváme jednoho zřízence, kterému vysvětluji, že chceme mluvit s bosem. To už kluci kroutí hlavou úplně. Říkám jim, že přece nemá smysl žádat nikoho jiného, když stejně naši návštěvu musí povolit ředitel. A opravdu o pět minut později, přichází ředitel fabriky a Honza mu vysvětluje, že se chceme podívat na proces zpracování kávy. Ředitel nakonec trochu ovládá angličtinu a provádí nás firmou. Ukazuje nám odstraňování dužiny a vymílání kávových zrn, fermentaci, sušení zrn, odstraňování něco jako otruby z kávového zrna a pak dosušení na 12% vlhkosti. Nakonec se dostáváme do místnosti, kde se zjišťuje kvalita kafe. Je zde i malá pražírna, pro kontrolní účely a tak koušeme vypražená zrna, které kupodivu opravdu chutnají. Loučíme se s ředitelem, dávám mu jednu brožurku o ČR, kterou jsem dostal od Tamary na naší ambasádě v Mexiku a tak jsem mu snad udělal aspoň trochu radost. Sedáme na další bus směr Sonsonate, kde se nakonec po drobných trablech dostáváme na bus terminál. Dáváme si džus a pak rýži s omáčkou a jedno pivko. Pak už vyrážíme busem do národního parku Cerro Verde. Autobus nás vyhazuje na rozcestí odkud si musíme dle průvodce najmout minibus. Bohužel nás však staví policejní hlídka na křižovatce a oznamuje nám, že oblast je uzavřena, jelikož sopka Santa Ana se probudila a je aktivní. Snažíme se ukecat hlídku, ale oznamuje nám, že hlídek je více a stejně by nás někdo deportoval z parku. Rozhodujeme se proto pokračovat k jezeru Lago de Coatepeque. Naskakujeme do dalšího busu a uháníme mezi kávovými plantážemi, s krásným výhledem na sopky. Vyskakujeme na křižovatce, odkud dle informací domorodců, je to 20 min pěšky k jezeru. Za chvilku bude tma a tak se rozhodujeme pro stopování. A opravdu hned druhé auto nám zastavuje, je to majitel nedaleké restaurace, kde zastavujeme a dáváme si salvadorské pivko, jménem Pilsener dobré kvalitky :o)) K pivku dostáváme kousek smaženého masa s kukuřičnou plackou a zeleninou, no to je servis. Už padla tma a majitel restaurace nás odváží ještě 5 kilometrů do penzionku přímo u jezera. Paní domácí Sandra je příjemná a ukazuje nám možnosti zdejšího ubytování. Každý si dáváme tři čtvrtě litru pivka, ke kterému dostaneme opečenou housku s máslem a česnekem a nacos, vše v ceně piva. Nakonec večer skáčeme do jezera na naháče a pak se jde na kutě. Neodolaly jsme a kývli jsme na pokoj se snídaní za 8$, v ceně je ještě 2 hodiny kajakování na jezeře, takže paráda.
7/12/2005
Ráno si dáváme snídani ve složení: vejce, fazole, rýže, kozí sýr a k tomu horkou čokoládu. Radíme se, jak cestovat dál a plánujeme dny tak, aby kluci byli za včasu na letišti. Nakonec nacházíme rozumné řešení a konečně vycházíme na túru kolem jezera. Ráno jsem si přivstal a pěkně jsem fotil na molu východ slunce nad jezerem. Fotky sice nic moc, ale atmosféra nádherná. Teď vyrážíme po cestě s cílem podívat se, jak makají sběrači kávy. Jdeme kolem jezera a zjišťujeme, že se k jezeru nedá vůbec dostat, pobřeží jezera je skoupeno salvadorskými boháči a vysoké zděné ploty brání v přístupu. Cestou však vidíme kolibříky, jak létají po květnatých keřích a jednoho obrovského motýla s fialovými křídly, kterého se mi nepovedlo vyfotit :o( Pokračujeme kolem zdi, až nakonec ztrácíme cestu a pokračujeme po pěšině mezi kávovníky. Nakonec se ztrácíme tak trochu úplně a jdeme po nějaké staré stezce, která je dosti zarostlá, potkáváme jednu strašilku na kávovníku a pak obrovské včelí hnízdo, velikosti medicinbalu. Pak už se jen drápeme a šplháme po skalách nahoru na hřeben kolem jezera. Nakonec se nám to opravdu podaří, ale jsme celí špinaví, upocení, ale s úsměvem. Chvilku šlapeme po silnici a už zas razíme mezi kávovníky, jelikož odtamtud slyšíme hlasy. Nacházíme tu zrovna sběrače na polední pauze a tak se jen culíme a já pořizuji pár fotek. Loučíme se a vyrážíme na stopa do městečka El Congo. Staví nám hned druhé auto a už se vezeme na korbě. Tady je strašně jednoduché stopovat, lidé jsou opravdu přátelští. V El Congu si dáváme oběd a pivíčko, město za nic nestojí a tak vyrážíme asi po hodině zpět - směr náš penzion, no jak jinak než stopem. Opravdu to snad není možné, třetí auto nám zastavuje a veze nás až k jezeru, kde po pěti minutách zastavujeme další auto, které nás hodilo až k penzionu. Zde bereme útokem kanoe a vyrážíme na jezero. Martin s Michalem se koupou a já s Honzou vyrážím na plavbu. Moc nám to nejde, ale chyba bude asi u mě :o)) Raději se vracíme a klukům přenecháváme kanoi s tím , že já jdu chystat rybářské náčiní a pak se pokusíme něco s Honzou chytnout z lodi. To se nám však nedaří a tak krmíme ryby tortilama :o)) Pak se ještě koupeme v jezeru, já se pak vrhám na dopisování deníku zatím co kluci studují průvodce a tlachají o životě. Je tma a tak jdu psát raději dovnitř, kde si po chvilce musím odpočinout a dát si přece velké pivíčko a večeři. Kecáme tu s novými příchozími, mám uši nastražené a snažím se zachytávat anglická slovíčka :o)
08/12/2005 - SAN SALVADOR – HONDURAS, Jezero Lago de Coatepeque (S) - San Pedro Sula (H)
Ráno už vstáváme hodně brzy, takže v pět jsme již vzhůru a o čtvrt na šest budíme domácí, ať nám udělá snídani na cestu. Dává nám ji pěkně v pytlíku a prcháme na bus, který zrovna přijíždí. V plánu máme jet do města Santa Ana a odtud do Aguilares. Na autobusovém terminálu potkáváme našeho známého majitele restaurace, kterého jsme si jednou stopli a hned se k nám hlásil, posadil nás na správný slepičí bus a ještě každému koupil meloun na cestu. Tak už zas frčíme. Dnes se musíme dostat do města La Palma, kde si chceme prohlédnout zdejší umělecký styl malování a pak urazit co největší kus přes Honduras k přístavnímu městu La Ceiba. Po cestě busem plaším, že se vracíme zpět do města El Congo, ale nakonec zjišťujeme, že se jenom kousek cesty vracíme zpět a pak jedem do města Apopa, kde chytáme bus c 119 do La Palmy. Celou cestu stojíme, protože autobus je pěkně narvaný. Vždy, když se vrhnou autobusoví prodavači do busu, tak se jim podaří souměrně rozstrkat lidi po autobuse a tak se dá trochu dýchat. Také krajina se pomalu změnila, jsou už více vidět kopečky a krajina se spíše podobá naší v Čechách. Kolem poledního vystupujeme v La Palme, kde jdeme, k velkému protestu kluků, na tržiště. Kupuji si zde zas passion ovoce a pak vyrážíme hledat nějakou zaplivanou žrádelnu, jak říkají kluci. Nacházíme jednu a dáváme si naše oblíbené pojo (kuře), které nám leze krkem. Respektive si jej dávám sám, kluci kus hovězího. Pak se jdeme projít městem kde vůbec nemůžeme nalézt nic zajímavého, v průvodci se nakonec dočítáme, že se jedná u umělecký směr malíře Fernanda Llorta, který teď vesnice prezentuje po celém světě. A kupodivu si už všímáme, že všechny sloupy jsou pomalované, na zdech jsou malby ve stejném stylu. O něco později objevujeme malé nádvoří se spoustou stánků (asi 8), kde chodíme a koukáme co by se nám zalíbilo. Nakonec, skoro každý kupuje nějakou drobnost a vzhledem k časové tísni prcháme do krámku, kde máme uložené batohy. Cestou stíhám ještě koupit malovanou truhličku, abych měl památku na Salvador. Na autobus nečekáme ani deset minut a už si to frčíme na hraniční přechod El Poy. Přechod hranic probíhá bez větších problémů, akorát Martin vytrhl asi dvou metrovou polici ze stěny svým batohem. Ještě že jsme měli již Honduraské vstupní razítko :o)) Za vstup do Hondurasu platíme 3 $. Na hranici si najímáme taxi do městečka Ocotepeque odkud bereme přímý bus do města San Pedro. Dál už se dnes nedostaneme. Po příjezdu do San Pedra si najímáme nejbližší hotel a jdeme hned chrnět, jelikož zas v 5 ráno vstáváme a pokračujeme dál do města La Ceiba. Kluci mají k hotelu docela výhrady, ale už si pomalu zvykají, přesto se nikdo nešel do těch špinavých koupelen koupat, zítra je taky den.
Děkuji za přepsání deníčku: Jarce Schieleové - Ostrava
Žádné komentáře:
Okomentovat