1.den čtvrtek 17.9.09 - Praha - Istanbul - Tbilisi
Těšíme se jako malí a baštíme čerstvá jablka rubíny, aby nám je na letišti nezabavili…
Těšili jsme se jako malí a plni očekávání v objevování země gruzínské jsme se jednoho zářijového
čtvrtečního odpoledne odbavili do Istanbulu, přestupního místa před konečnou stanicí Tbilisi. Na přání jsme dostali místa u emergency exitu, aby se Štěpa se svými 194 cm mohl řádně roztáhnout a uvolnit se od pracovního napětí. V 18:25 jsme vzlétli vstříc nezapomenutelný zážitkům.
Jedna z prvních věcí, která Štěpu uvolnila bylo jídlo podávané na palubě Turkish airlines. Z dovolené v Jemenu si přesně pamatoval jaké menu může očekávat a jaká vína stojí za to ochutnat, a tak jsme debužírovali již od prvních chvil naší cesty, zatímco jsme se vznášeli několik kilometrů nad naší rodnou Českou republikou a letadlo nás odnášelo dále na východ. Mimochodem se Štěpa také snažil zapomenout na včerejší obchodní jednání v Polsku, kde dostal k obědu švestkové knedlíky posypané kyselým zelím a koprem…Ale to vyprávěl té pravé, protože já jsem ho na takový kulinářský počin zapomenout hned tak nenechala…
V Istanbulu na letišti jsme se ochrance zdáli nebezpeční, dobrodružství se Štěpou začíná, tak nás svlékli do ponožek, ale našimi klidnými a širokými úsměvy jsme je přesvědčili, že jsme mírumilovní a celku neškodní. Pak jsme mohli pokračovat do Tbilisi.
Na letiště hlavního města Gruzie jsme přistáli ve 2 hodiny ráno. Nevěřili jsme vlastním očím, když jsme spatřili ten čilý ruch v letištní hale, jako by bylo odpoledne. Celé rodiny čekali na své příbuzné, bouřlivě se vítali, všechny obchody tvrdě obchodovali, lidé jedli, pili, radovali se a do toho jsme přišli my dva s obrovskými batohy hledající lavičku na přespání. Zakotvili jsme vedle Izraelců, kteří na umělém trávníku pod živými palmami sušili stan. Ještě chvilku jsme pokukovali, jestli nenajdeme méně exponované místo a nakonec se nám uvolnili lavičky bez područek hned vedle umělého vodopádu. Tak jsme ve tři hodiny ráno usínali na kovových lavičkách na tbiliském letišti za zurčení vody a výhledem na umělou zeleň. Idylka s dotykem přírody …
2.den pátek 18.9.09 - Tbilisi
Gamarjobat!
Ticho. Slunce.
Ticho a sluneční paprsky nás kolem šesté probudily do našeho prvního dne v Gruzii. Kromě nás a několika uklízeček nebyl v hale vůbec nikdo. Na světelné tabuli bylo vypsáno šest letů na celý den a první let byl někdy kolem poledne. V noci to tu ale zase oživne, protože jsou lety mnohem levnější.
Protřeli jsme si oči, prohýbali rozlámané kosti z poněkud tvrdých laviček, zahřáli prochladlá těla a zakousli poslední české jablíčko. Spočítali jsme kolik můžeme utratit za 9 dní a vybrali si z bankomatu potřebné gruzínské lari. Ve směnárně jsme si ještě nechali napsat, jak se řekne dobrý den a děkuji, a potom jsme již byli se slovy gamarjobat a didi madlobt plně připraveni po hlavě skočit do víru gruzínského života.
Žlutým autobusem jsme uháněli z letiště do centra Tbilisi. Autobus se pomalu naplňoval a my jsme vyjukaně pozorovali další a další davy lidí, kteří se snažili nasoukat dovnitř. Nerozuměli jsme ani slovu a nebyli sto si ani nic přečíst, protože všechny nápisy jsou v gruzínské abecedě. Jak jsme záhy zjistili, zastávky našeho typu s cedulí a jízdním řádem zde neexistují. Podél silnice vždy po určité blíže neurčené vzdálenosti postávaly hloučky lidí a čekali na marshrutku (místní název pro mikrobus). Tak jsme při každém zastavení autobusu prosebně vykřikovali název naší zasávky Rustaveli? Očekávajíc kladnou odpověď. Brzy jsme se dočkali a vystoupili v centru na hlavní třídě Rustaveli.
Od kamarádky Evy jsme měli kontakt na Pavla, šéfa Člověka v tísni v Gruzii. Měli jsme od něj adresu domů i do práce. Nějak se mi ty adresy ale popletly a hledali jsme jeho kancelář v ul. Leselidze nedaleko čínské ambasády. Taková ulice byla ale asi o 3 km dále u radnice, tak jsme jen nevěřícně kroutili hlavou, že místňáci to své město vůbec neznají a nechápali proč nás posílají opačným směrem než jsme chtěli. Nakonec jsme si zavolali z mobilu paní prodavačky v potravinách Pavlovi a ten nám pomohl se zorientovat. Štěpo, neboj, já se s navigováním do putování po Kavkazu polepším…ale, že to byla krásná čtvrť. Trochu se tam ty domy rozpadaly, ale ty nádherné litinové balkónky, granátovými jabloněmi zarostlé zahrádky a oblázky dlážděné silnice a ti milí lidé, ochotní poradit…
Měli jsme to štěstí, že před 14 dny otevřeli nové informační centrum a měli tam k dispozici překrásné mapy celé Gruzie a podrobnější mapy jednotlivých oblastí s fotkami a stručnou historií a zajímavostmi. Takové info by turista v Čechách těžko hledal…Vzali jsme si všechny mapky a získali tak cenné informace na následující dni.
Pavlovi jsme předali české tofu a hned nám začal vyjmenovávat, do jakých koutů země se musíme a máme či můžeme podívat. Pro sečtení potřebných dnů na procestování země mně nestačily ani prsty na rukou, ani prsty na nohou, nakonec ani prsty na Štěpových končetinách a začala jsme být mírně nervózní, že za těch našich devět dní neuvidíme vůbec nic a že to musíme nějakou nečekanou náhodou rozhodně prodloužit, i kdyby se v práci měli zbláznit. Po chvílích přemítání nervozita vyfoukla. Předběžně jsme si naplánovali náplň devíti dnů. Kolik míst člověk nezná ve své rodné zemi...Že toho stihneme vidět a prožít tolik nádherného i za tak relativně krátkou dobu se nám potvrdilo den devátý.
Dali jsme na jednu z rad Pavla a na další dny jsme se rozhodli jet do kouzelného kraje Svanetie, který objímá pětitisícový Kavkaz. Ještě jsme nevěděli jaké krásy nás okouzlí, ale podvědomě nás to tam táhlo. Naše zvědavost byla přesycena. Vrtulník i dvouplošník nám již ráno odletěly,a tak jsme pro tento směr cesty zvolili lehátkový vlak do Zugdidi. Museli jsme si jít koupit lístky ještě v poledne, aby nám je nevyprodali, protože lidé hodně odjíždějí na víkend za příbuznými. Na polorozpadlém vlakovém nádraží jsme našli nově zrekonstruovanou halu, kde i paní za přepážkami celkem obstojně mluvili anglicky, ale pro lístky jsme byli posláni do pokladny, stavební buňky, kde se tlačilo bez fronty dalších 20 lidí a domáhali se nákupu lístků. Štěpa všechny přečuhoval minimálně o 30 cm, nenechával se nikým předbíhat, koneckonců mu všichni uhýbali z cesty, a tak bezproblémů nahlédl do okénka a koupil 2 lístky do Zugdidy na 10. hodinu večer. Připadalo mi to, jako když byl maxipes Fík poslán tatínkem do trafiky pro noviny a přinesl celou trafiku i s prodavačkou. Rozdíl byl jen v tom, že se Štěpa nemínil obtěžovat nošením stavební buňky a celou věc vyřídil na místě, okolí vylekal ale stejným způsobem.
Měli jsme tak jasný směr cesty na večer a nic nám již nebránilo jet zpět do centra a prohlédnout si památky Tbilisi. Tamara na nás dnes neměla čas, tak jsme jí dárek nechali k vyzvednutí v turistickém centru, protože cestovat po horách s porcelánovými hrníčky od Pelcla se nám tedy nechtělo.
Začalo nám kručet v žaludcích. Štěpa začal nasávat, kde bychom našli něco dobrého, něco typického, něco masového. První projevy hladu jsme zahnali na ulici opečenými lískovými oříšky a ještě nějakými podivnými ale výtečnými slanými semínky. Došli jsme až do centra, které nebylo nikterak velké. Několik opravených kostelů gruzínské ortodoxní církve, dvě ulice drahých restaurací a barů, pár menších parčíků, hodně aut. Tbilisi se pomalu obléká do nových šatů, ale většina šatníku je značně potrhaná a drží jen na dobré slovo. Zdálo se nám, že mnohé z domů mohou spadnout jen na pouhé kýchnutí. Muži si potrpí na krásná auta. Nezřídka jsme viděli obývaný dům téměř v troskách, před kterým si pánové leštili zánovní mercedesy. Tolik mercedesů jsme již dlouho nikde neviděli. Odkud asi jsou? Jak se sem dostali?...
Celí uťapkaní z krátkého nočního spánku jsme se konečně shodli na restauraci. Vybrali jsme jednu, kde sedělo více lidí, což byla známka kvality. Jak jsme měla vyčteno z Lonely Planet jedno z tradičních jídel je knachapuri- chlebová placka plněná sýrem nebo fazolemi, masem, případně s volským vokem. Plni nadšení, že se dáme něco místního, jsme si objednali jednu sýrovou a jednu fazolovou. Byly výborné, ale obrovské, že by to nasytilo pět lidí. Že další tři dny nebudeme jíst jiné než toto tradiční jídlo jsme ovšem netušili. A kdyby to tušil Štěpa, rozhodně by si dal pořádný kus masa. Po pivíčku jsme mysleli, že už nás ze židlí nikdo nezvedne, ale ještě jsme vyšli ven na čerstvý vzduch a pokračovali v poznávání Tbilisi. Potkali jsme jednu Pavlovu spolupracovnici a ta nás poslala na druhý kopec, že teda jestli jsme ještě nebyli u toho největšího kostela a vládní budovy, tak to musíme okamžitě napravit. Tak jsme dali na její dobré rady a nadšení. Přešli jsme řeku po mostě a fotili výhled na sochu Tamary, matku Gruzie, kde mně nějaký chlap koukal do tašky a chtěl okrást. To jsem ovšem netušila, ale Štěpovo cestovatelské oko, připravené na cokoliv, mě mělo v merku, a tak se nic nestalo.
Stoupali jsme vzhůru do kopce směrem k prezidentskému paláci, který byl nově vystaven dle předlohy Bílého domu, je to tedy po pravdě spojení Bílého domu a Reichstagu. Viděli jsme ho jen z dálky, všude hlídá spoustu policistů a byla jsem jimi donucena vymazat i několik fotek nádherných domů s dřevěnými terasami, arkádami, pestrobarevně natřenými, které stály v jeho blízkosti. Dosáhli jsme vršku a nevěřili jsme vlastním očím. Před námi stál obrovský kostel na rozlehlém udržovaném prostranství. Největší kostel v Gruzii, Tsminda Sameba Cathedral. Náš příchod rozezněl zvony zvonice. Jejich zvuk se rozléhal celým údolím. Ženy v šátcích. Zvuk otesávání kamene. Dokonalé kamenické detaily. Uvnitř obrovský tichý prostor. Zapálené tenké voskové svíčky. Několik málo ikon. Mnoho věřících. Až později jsme objevili, že to není rekonstrukce, ale novostavba. Dva roky starý kostel. Ve stylu 12. století. Dokonalá řemeslná práce. Ale opravdu silný duchovní zážitek přišel až za několik dní.
Cestou od kostela zpět do centra jsme opět procházeli polorozpadlým městem. Ale všude byl život. Málo dětí. Hodně práce. Hmmm, nějaká vůně nás zašimrala na nose, vůně čerstvého chleba. Přes okno skrz naskládané pecny čerstvého křupavého, do zlatova vypečeného ušatého chleba jsme nakukovali k pekařovi. Ten naše zvědavé pohledy zachytil a pozval dál. Na kraji místnosti stála pec na půl zapuštěná do země. Uprostřed hořel oheň a vyhříval její stěny. Pekař se s plackou na jakémsi polštáří do půli těla ponořil vždy do pece a přilepil ji na stěnu. Když byl chleba upečen kovovým hákem jej vytáhl. Jak to dělá, že tam pekař nespadne? Jak to, že se tam ten upečený chleba zuby nehty drží přilepený? Koupili jsme si jednu placku na ochutnání a jako poděkování za rozšíření našich vlastních pekařských zkušeností. Hmmm, ten byl.
U Pavla jsme si vyzvedli batohy a hurá směrem na nádraží. Měli jsme ještě hodně času, tak jsem se posadili asi na hodinu na jednu zídku u jedné dosti rušné silnice a tiše pozorovali, jak tu běží páteční život. Už se nám nechtělo poznávat nic nového, tak jsme nasedli do metra, koupili si žeton a vystoupili na nádraží Vagzlis Moedani. Hodinku jsme ještě podřimovali v hale, a pak jsme nastoupili do vlaku. V chodbičce byl neskutečný smrad, jen jsem si říkala, aby to nebylo i v kupé. To bych tu cestu asi nepřežila. V kupé bylo vyvětráno a naštěstí dobře dýchatelno. Kupíčko jsme sdíleli s dvěma staršími Gruzínkami. Hodili jsme batohy nahoru, vše důležité přivázali k tělu. Vyskočila jsem na palandu. Štěpa ležel dole a moc nenaspal. Hlídal, abychom náhodou o něco nepřišli. Já ani nevím, kdy jsme z toho nádraží vyjeli…měsíčku, měsíčku sviť…
3. den sobota 19.9.09 - Zugdidy – Mestia - Iprari
Na zpuchřelých pneumatikách vzhůru do nejkrásnějších koutů Gruzie, do Svanetie!
Cukrů, cukrů, Zugdidy, Zugdidy, vystupovat!!! Šest hodin ráno.
Venku bylo ještě stále šero. Rozloučili jsme se spolucestujícími a vystoupili na perón města Zugdidy, největšího města u hranic s Abcházií, města s největším počtem vojáků připravených na obranu země. První, co mě ale po výstupu z vlaku zajímalo nejvíce, byly záchody. Vstoupila jsem do kruhové stavby, zaplatila hajzbabce a vešla jsem do otevřené místnosti s jedním tureckým záchodem za druhým uspořádanými do půlkruhu. Byli oddělené tak metr vysokými příčkami a dveře tu nebyly. Trochu zděšeně jsem s klapkami na očích odešla až na konec místnosti, kde byla jedna volná díra. Tak na to si tu budu muset ještě zvyknout…
Tichým městem v rozbřesku jsme prošli kolem tržiště, které bylo v šest ráno ještě zavřené, do parku, kde již pilně pracovali pouliční služebníci a uklízeli v oranžových vestičkách odpadky, které tu za sebou zanechali lidé předešlého dne. A že pod těmi překrásným obrovskými platany bylo bordelu!
Kolem sedmé bylo kolem hlavního vstupu na tržiště již docela rušno, a tak jsme se již nezdržovali před jeho branami a vešli dovnitř. Tržiště to je naše. Gamarjobat! Gamarjobat! Trhovkyně a trhovci nás s širokými úsměvy zdravili. Asi sem moc turistů spěchajících na marshrutku do hor nepřijde. Ovoce, zelenina, vůně čerstvého chleba, sýr, maso, půlky krav, čtvrtky prasat, tapety, oblečení, šroubky, elektrické vařiče, stavebniny, látky, vše pohromadě v pestrobarevné mozaice. Á Češi! Gruzia a Češi bratři, družba! Dáme si něco ke snídani, něco čersvého, domácího. Nozdry nám polechtávala vůně kávy. Poprosila jsem pána, která popíjel z modrého kelímku kávu, jestli bychom si ji u něj mohli koupit. Kroutil hlavou, že ne, že ta je pro něj a manželka vaří pro ostatní trhovkyně. Za jeho zády vykoukla milá paní a hned kývla, že nám také uvaří pravou tureckou kávu s cukrem. Mezitím se s námi dal do hovoru jejich syn. Celkem dobře mluvil anglicky. Prý studoval ekonomii v Tbilisi, ale došli mu peníze a musel se vrátit domů. Káva byla hotova. Chtěli jsme ji zaplatit, ale to okamžitě odmítli. Tak to byl dnes první dárek, který jsme od místních dostali. Sedli jsme si za stánek, další trhovkyně nám hned začaly přinášet štokrlátka, abychom nemuseli sedět na zemi. Všechny ženy zářily úsměvy a něco na sebe mezi jablky, rajčaty, broskvemi a švestkami gruzínsky pokřikovaly a moc se smály majíce nás stále na zorničkách. Sem tam jsem s nimi prohodili něco anglicky, něco lámanou ruštinou, něco česky. Za chvíli přišla paní s hrstí obrovských švestek a nasypala mi je do klína. Madlobt. To již za námi byla připravena další paní s taškou plnou žíhaných jablíček. Madlobt, madlobt. To jsme dostali na cestu do hor, do Svanetie. Zdvořile jsme poděkovali a pokračovali dál po tržišti, abychom si koupili nějaké hruštičky, rajčátka a kravský sýr. Jéé, Štěpo, nevíš, co je to červené ovoce, co vypadá jako šípek a višeň dohromady? A že to nikdo nekupuje? Rádi bychom se tu zdrželi déle vychutnali si tu atmosféru, ale Svanetie volá a musíme chytnout nějakou marshrutku.
Akorát jsme přicházeli ke Svanetské věži a jedna plně naložená marsrhutka práve odjížděla. Kdosi ještě volal na řidiče, že ještě jdeme my, ale ten pokračoval v jízdě jsa do posledního místa obsazen. Nezbývalo nám než se domluvit s nějakým jiným řidičem. Hned jsme si domluvili za 20 lari místo u řidiče modré UAZ. Ale pojede, až se se místa zaplní a to bude možná za hodinu, za dvě, za tři. Tady se nespěchá. Tady se čeká. Tady se povídá. Tady se přemítá. Tady se pozoruje. Zhluboka jsme se nadechli a šli se usadit na obrubník chodníku na sluníčko. Zpomalili jsme tep naší západoevropské doby a plně jsme se tak naladili na cestovatelské a dovolenkové tempo. Z tlumoku jsme vytáhli na trhu zakoupený sýr, chleba ze včerejška a dali se do snídaně. Kolem nás začal proudit život. Zugdidi se již plně probudilo. Z tichého města se zrodil naplno dýchající živočich. Žiguli, nivy, tatrovky, mercedesy, audi, volva, další žiguli, trakaře, dvoukoláky, krávy, ovce, ženy obtěžkané nákupy, to vše proudilo tam a zase zpátky. Naproti nám seděla starší paní prodávající melouny. Myslím, že za celou dobu neprodala nic. Je to skvělé pozorovat z jednoho místa 3 hodiny stále se měnící obrazy, lidi, jejich chování, trochu nasát rytmus Gruzíňanů. Čím déle jsme tam seděli, tím méně jsme vzbuzovali pozornost. Už si na nás zvykli. Manželka řidiče nám nabídla sušenky a prohlédla si mapy své země, které jsme dostali v infocentru. Možná na mnohým místech nikdy nebyla…Zatímco Štěpa pletl nějaké náramky, čímž opět pozornost upoutal, já jsme filmovala dění na křižovatce. Přijíždějící a odjíždějící auta, jejich vrzání, procházivší lidi, slunce, mraky, splašenou krávu, kozu, která prchala před porážkou. Udělala jsem několik pěti až desetiminutových záběrů. To jsem zvědavá, kdo se v Praze tak zklidní, aby se na ně vydržel dívat. Tipuji, že moc lidí ne. Nemáme čas…
Štěpa odběhl podívat se po okolí. Za chvilku přišel zpátky. Mám pro tebe dárek, Aničko. Jé, to je od tebe milé. Cože, celý pytlík toho zvláštního červeného ovoce? Jak jen to asi chutná? Pojď hned to ochutnáme! No dobře, tak si to tedy umyjeme. Jakmile jsem se do toho zakousla, můj nadšený sladký úsměv byl ten tam a kysele se mi pokřivil. Teda, Štěpo, taky jsi v životě nejedl nich tak kyselého, viď? Na co to jen můžou používat a jak to můžou vůbec prodávat. Tak jsme z celého pytlíku snědli jen dva kousky. Štěpo, co s tím uděláme? Vyhodíme to? No Aničko, ty bys vyhodila dárek? Nee, to víš, že by mě to vlastně ani nenapadlo. Tak jsem sáček hodila do batohu, ale neočekávala jsem, že bychom ho ještě někdy otevřeli.
Už jsme byli ze sluníčka celí upražení, tak jsme si přesedli na druhou stranu, za naše auto. Hele, Štěpo, a myslíš, že takhle vypadá normální bezpečná pneumatika? Jak dlouho máme jet do těch hor? Cože, pět hodin? Hmm, tak jestli to přežijeme…pojď uděláme si aspoň poslední fotku, ať mají doma vzpomínku. Ta zpuchřelá pneumatika made in russia, jejíž největší trhliny byli zpevněny železným plechem zavrtaným do gumy, tu příšernou nezapomenutelnou jízdu přežila. A jestli nepraskla, tak to auto na ní jezdí ještě dnes. Řadící páka byla s nápisem formule 1. To se máme asi těšit na nějakou jízdu vysloužilého závodníka.
Čekání jsme si krátili chřoupáním slunečnicových semínek stejně jako místní. Již nám přibyli dva další cestující, dva muži. Ten jeden z nás téměř nespustil oči, neměl zcela přátelský pohled. Jak se ale později ukázalo, jen si nás asi prohlížel, protože v autě se s námi dal do hovoru, vše nám ukazoval a s pochopením brzdil řidiče, když jsme naskakovali až do stropu, jak rychle s námi řidič jel přes různé výmoly. Konečně do auta nasedl i řidič, už nechtěl čekat déle. Vyjeli jsme.
Řidič byl opravdu závodník. Silnice byly dost rozbité. Podél silnic s potulovaly krávy, některé polehávaly i uprostřed a spokojeně přežvykovaly, zatímco se kolem nich proháněla auta. Naše auto mělo specifický vyježděný zvuk. Jeli jsme výmol nevymol, kráva nekráva, osel neosel, zatáčka nezatáčka, plná čára neplná čára, stále stejnou rychlou rychlostí. Jen jsme tajili dech. Místňáci se smáli, jak jsme ze stylu jízdy vyjukaní. Pak už jsme se smáli taky. Nic jiného nám nezbývalo než být naše poslední hodiny taky veselí. No nevím, jestli by nám pomohlo, že jsme si sedli na druhou stranu než byla ta zpuchřelá pneumatika. To už jsme kousek ujeli, když Štěpa čichal, čichal výfukové plyny v autě. Hmm, to ta podlaha musí být pěkně prorezlá. Tak jsem ještě do toho poskakování držela polorozpadlé okénko, abychom se k tomu všemu neudusili. Po chvíli mi okénko zůstalo v ruce, tak jsem ho již více nemusela držet a čerstvý vítr nám foukal do tváří po celý zbytek cesty.
Když jsme projeli posledními vesnicemi, kde skončila jakás takás asfaltka, přišla cesta prašná, kamenitá, plná výmolů, úzká, bez svodidel s několika set metrovými srázy. Rychle jsme se vlnili do hor. Předhuří Kavkazu je před námi a kolem nás. Nečekaně nás po levé straně oslnila tyrkysová barva rozlehlé přehrady. Je to opravdová barva. Spolucestující alias Ivan Trojan poprosil řidiče, aby nám zastavil a mohli jsme se chvilku pokochat a vyfotit. Oni sami si to také fotili. Slunce pálilo. Byla pohoda, usměvavo, veselo, příjemno. V polovině cesty jsme zastavili na přestávku u bufetu. Štěpa hned sondoval, co mají místního a ukázal na dortík podobný medovníku. Co to je? Slečna za pultem mu dala kousek na talířek. Zadarmo. Ochutnali jsme jeden z nejlepších medových a oříškových medovníků. S těmi českými nejsou ani krapet příbuzní…Za chvíli nás „Trojan“ s řidičem a manželkou pozvali ke stolu. Koupili dvě plastové třičtvrtě litrové lahve piva, teplé knachapuri s masem. Představili se nám, manželka se jmenovala Mimóza. Řidič do sebe klopil sklenky piva jednu za druhou. Vzájemně si nalévali a pobízeli nás k pití i jídlu. Přijali nás mezi sebe.
Pokračovali jsme v jízdě. Po pivu jel řidič uvolněněji, rychleji a bez zábran. „Trojan“ se rozpovídal a rozesmál. Bahno? Výmoly? Auto v protisměru? Kráva uprostřed silnice? Zvoní telefon? Nevadí, řidič bere hovor, jednou rukou se snaží udržet volant, aby v bahně nedostal smyk, kolem krávy projet co nejrychleji, aby se náhodou nepohnula. A auto v protisměru? To se přeci vyhne!! Tady v Gruzii my si vyhovíme, my se nikdy nesrazíme! My máme v autě pověšený kříž, který nás chrání. Nějaký závodník v Nivě nás chtěl předjet. Jen ať frčí vpřed. Za třemi dalšími zatáčkami jsme ho našli zadýchaného a zavařeného. Zastavili jsme a chlapi si přátelsky pomohli i další kolemjedoucí auta nabízela svou pomoc. Féroví Gruzínci.
Královna Ushba nás vítá. Pyšně a vítězoslavně ční nad své okolí oblečená v bělostný háv. Vítejte na Kavkazu! Naše srdce roztávají až nám tají dech.
Po několika kilometrech řidič zastavil v zatáčce před mostem. Vezměte si láhev na vodu! U řeky vyvěrá minerální pramen! Napojili jsme se zdravou vodou. Do dalšího zastavení nebylo daleko. Přistáli jsme u stavení našeho řidiče. V loukách, v polích, pod Ushbou. Tatínek s maminkou se vrítili z trhu!!!! Všichni vesničtí kluci se seběhli. Běželi z návsi, kde nás uviděli, přes zahrady, mezi domy klukovskými zkratkami a přinesli nám každému po jednom výtečném žlutočerveném jablíčku!!! To bylo sladké!!! To bylo dojemné!! Do dlaní jsme jim nasypali barevné lentilky, společně jsme se smáli, hladili obrovského řidičova psa a černé kotě nám lezlo až za krk.
Mestia! Konečná! Ale ne pro nás, jen pro tuto marshrutku! Náš cíl bylo stověžaté město Ushguli, abychom se dnes dostali co nejdále. Řidič nám domluvil, že marshrutka, která vyjížděla za námi z Mestie, nás tam doveze. Tak jsme postávali na nevlídném náměstí hl. města Svanetie a dali se do řeči s místními mladíky a prvními turisty. Potřebovali jsme zjistit, jak vypadají treky, co stojí za to vidět a jak daleko stihneme dojít za dva dny. V Mestii jsme ale zůstat nechtěli, město nemělo pro nás toho správného horského ducha a na jednodenní výlety se nám nezamlouvaly. Zvláště když jsme od Slováků slyšeli, že k ledovci dojedeme úplně v pohodě téměř po asfaltce. Takhle jsem si putování po Kavkazu nepředstavovala. Nejvíce informací jsme získali od turistů Izraelců, kterých tam bylo tak deset. Místňáci nám tvrdili, že náš trek přeběhneme za den, ale Izraelcům jsme věřili více. Během hodinky jsme se shodli na dvoudenním treku horami přes vesničky s obrannými, tisíc let starými vežemi z Iprari do Zhabeshi a vyhnuli jsme se silnicím. To znamenalo, že jsme se ještě v osm večer potřebovali dostat o 30 km dále. Taxíkem jsme jet nechtěli, tak jsme počkali na domluvenou marshrutku.
Když přijela, řidič o nám řekl, že nás tam nevezme, že jede jen do vesnice kousek od Mestie. Nakonec z nás dostal 70 lari, že nás tedy odveze, ale jen na křižovatku. Mezi domy v Iprari se nedostane, je to moc prudké a jeho dodávka by to nezvládla. Vůbec div, že přežila následující cestu. Cenou nás trochu dostal a naštval, protože jsme byli domluveni úplně jinak, ale neměli jsme jinou možnost, tak jsme to vzít museli. Tma jako v pytli. Cesta ještě horší než doposud. Jeden z cestujícíh se s námi bavil anglicky. Štěpa mu angličtinu pochválil. Your english is very good, man. Thank you. I am a teacher of english. Učil angličtinu na místní škole v horách po té, co se vrátil s ruskou manželkou a dvěma dětmi po deseti letech nelegálního pobytu v Americe. Se Štěpou si popovídali o nelegální práci za Velkou louží. Učitel vystoupil ve své vesnici a my jsme pokračovali dále. To jsem zvědavá, jak v této tmě najdeme naši neznačenou cestu do hotelu Ucho (učo). Přestože nás předchozí jednání řidiče rozladilo, překvapil nás, když nás vysadil na křižovatce před Iprari a pro nás přijelo jiné auto, které objednal mobilem. Do tmy svítila jen dlouhá světla aut. Podali jsme si ruce s novým řidičem, kterému jsme s těží viděli do tváře. Naše batohy přehodili z auta do auta a my jsme důvěřivě přesedli. Snad nás neunesou. Připadali jsme si trochu jako pašované zboží. Ale věřili jsme. V ruském gazíku jsme stoupali 40 st. svahem vzhůru, vděčni, že jsme to nemuseli šlapat pěšky. Zastavili jsme před překrásným kamenným statkem. Bylo půl jedenácté v noci. Pozdravila nás mladá žena. Hned nás pozvali dovnitř a posadili před rozpálená kamna. Nyní jsme viděli, kdo nás přivezl. Starší pán, pracovitý a svalnatý horal s kulatým obličejem, červeným nosem a rukou tak obrovskou, že se v ni naše dlaň úplně ztratila. Obstojně mluvil rusky. I já jsme mu docela rozuměla, ale mé pokusy mluvit rusky byly zcela neúspěšné. Ale zaujala jsme staříka zase jinými hodnotami. Bylo mu 75 let, jmenoval se Ucho a bydlel zde s jednou ze svých třech dcer a jedním plemeníkem. Ve stáji měl stádo 16 krav, několik domácích prasat a na zimu musel usušit 45 tun sena. Sám s plemeníkem posekal na příkrých svazích a svozil do seníku. Tvrdý život.
Nabídli nám něco k večeři, tak jsme přikývli a za pár minut byla dcera v jídelně a přinášela jeden plný talíř za druhým. Hostina tak pro pět lidí. Saláty, khachapuri, smažené brambůrky s cibulkou, dortík. Samozřejmě jsme si museli s Uchem připít místní pálenkou z vína, čačou. A nebyla jen jedna, dvě, tři…Zásada: nedopíjet. To Štěpa vytáhl moravskou slivovici. Ta horala majícího problémy se srdcem málem srazila k zemi. Měla minimálně tak 55 %. Takové brambůrky jsme v životě nejedli. Tak jednoduché a tak výborné. Jen olej, sůl a hodně oleje a delikatesa je na stole. V jednoduchosti je síla.Hostili nás jako krále. Drží se tu hesla: Můj host, můj pán. Tak jsme si popovídali, zasmáli a před půlnoci jsme byli zavedeni do pokojů. Takový luxus bych v horách nečekala. Koupelna byla srovnatelná či lepší než v průměrném českém hotelu, rohová vana, vyleštěné fialové kachlíky, teplá voda. Po schodech jsme vyšli do 1.patra na verandu, chodbu pokrývaly ručně tkané koberce, medvědí kůže a v rozích kvetly v květináčích pelargónie a ibišky. Byli nám ukázány dva pokoje. V nich stály velké vyřezávané postele s obrazy v čele. Vybrali jsme si hned ten první. V takovém kýči hned tak bydlet nebudeme. Po třech dnech jsme se umyli a poprvé usnuli na Kavkazu, nechali si zdát o medvědech a vlcích majíce nad hlavami obraz s pasoucími se koni.
4.den neděle 20.9.09 - Iprari - Adishi
Do středověku je to jen 9 hodin cesty pěšky…
Budíček!!! Dobré ranko!!
Se svítáním jsme spatřili, do jaké krajiny jsme se včera v noci vlastně dostali. Úzké údolí se zalesněnými svahy a roztroušenými domy a obrannými věžemi na loukách. Měšťáci tomu říkají romantika, místní tvrdý život nebo poslání. Náš dům měl fasádu ze stříbrného plechu. Kde se vzal na Kavkazu tento styl? A jaké tu mají obrovské prosklené verandy, v krajině, kde jsou v zimě tři metry sněhu? Architektura bez architektů?
Ke snídani jsme dostali čerstvou chlebovou placku, čerstvý domácí kravský sýr, černý čaj, khachapuri a medovník. V průběhu snídaně vstoupila do pokoje dcera nesoucí dva hrnky. You good? Rozuměli jsme . Oh, you speak english, that‘s great. Její úsměv byl široký od ucha k uchu Postavila před nás dva plné hrnky čerstvého domácího jogurtu. Oh, yoghurt? Not you good! Very good! Madlobt.
Zbalili jsme si věci a vyrazili na první cestu do hor. Ucho mě za rohem málem rozmačkal. Štěpo, jak mě můžeš ztratit z dohledu? Máš se mě držet! No, horalové jsou někdy příliš odříznuti od světa a od žen… Rozloučili jsme se, Ucho nám mával, jako bychom se znali celý život. Ani nevím, čím jsme mu tak přilnuli k srdci… Počasí bylo trochu pošmourné, ale slunce se stále hlásilo roztrhanými mraky. Nedaleko od Iprari na nás vyhlížela první čtyřtisícovka s ledovcem. Dlouho nám ale před zraky nezůstala, mlha nás brzo zavalila. Začal nás zkrápět i déšť. Došli jsme do první opuštěné vesnice. Vesička v údolí se skládala z asi tak deseti opuštěných kamenných domů, kostelu a několika pasoucích se krav. Trochu strašidelné, ale tvrdý život lidi vyhnal do měst. Otázkou zůstává, zda se tam mají lépe. Batohy jsme oblékli do nepromokavého a pokračovali údolím dále. Svahy na levé straně byly zatravněny vysokou trávou, která tancovala, jak vítr pískal. Pravý svah byl zalesněn a hýřil červenými, žlutými a zelenými barvami podzimních stromů. Svahy rozdělovala divoká řeka tekoucí od ledovce. Již mírně promočení, jsme přišli k opuštěným pasteveckým salaším. V případě krize by zde bylo možno v pohodě přespat. Trochu vymést pavučiny a sklo z rozbitých okýnek a pokojík by byla jako klícka. Prošlapali jsme si cestičku vysokými kopřivami a do jedné z těch chatek vlezli, abychom se opět oblékli do něčeho ještě více nepromokavého. Pozorovali jsme krajinu opuštěných salaší a zbarvené svahy kolem skrz střepy rozbitého okna. Mlha nám hned něco skryla, hned něco odhalila. Měnící se pohledy. Měnící se pocity. Sami. Nikde nikdo. Ani zpěv ptáků. Ani vytí vlků.
Pruhovaná bíločervená značka se nám v kopci ztratila, ale s naší skvělou orientací jsme ji zase brzy našli. Prší stále více. Stoupali jsme po úbočí do sedla ve výšce 2900 m n.m. Ticho. Mokneme. Voda mi už stéká po nohách. V botách už si zahřívám bazének. Oddaně jsme stoupali i přes nevlídné počasí a zachycovali pohledy na zamlžené objektivy. Vzít si ten camelbag byl skvělý nápad. Kdykoli se můžeš napít. Jen si člověk nesmí přiskřípnout hadičku pod popruh. Zjistila jsem, že vlastně ani zas tak moc neprší. A za normálních podmínek by nepromokavost mé super goretexové bundy pět let staré vydržela o několik minut déle, kdyby nebyla vystavena proudu vody vytékajícího z hadičky. Vypustila jsem na sebe dva litry vody. Super. Mám zmrzlý zadek a stehna, že už je ani necítím. Nemyslíš, zaplatíš! Na vršku se převléknu do nepromokavých kalhot.
V sedle se nám otevřel pohled do překrásného dlouhého údolí, na jehož konci na nás čekala vesnice Adishi, do které jsme mířili. Pohled na hřeben čtyřtisícovek na druhé straně údolí nám zamlžila mlha a mraky. Škoda. Ale mlha má v sobě taky spousta poezie a mystiky. V čele údolí se na nás plazil jazyk ledovce, ze kterého vytékala řeka o několika ramenech. Opět byl severní svah údolí zalesněn a pokryt rododendrony a azalkami. To musí být z jara vůně. Jižní svah byl pouze zatravněn. Sestup dolů úbočím byl delší než jsme předpokládali. Kavkazští bohové nám hráli svoji hymnu. Čtyřikrát jsme před sebou slyšeli po několikaminutových přestávkách silné burácení a sesuv obrovských mas sněhu. Pršelo a sníh se uvolňoval z vršků. Padaly laviny.
Prsty pomalu promrzaly. Ale ty fotky jsme prostě museli dělat. Každým krokem jsme přicházeli k barevnějším a úžasnějším stromům, které kontrastovaly s bílou barvou ledovce a bělostným hávem mlhy. Krásy nám byly servírovány krůček po krůčku na obrovských podnosech, že jsme nevěděli, kde se očima zastavit a co ochutnat. Dost focení, pěkně to tu klouže. Vytáhla jsem z batohu hůlky. Ty mi určitě v tom rozbláceném svahu pomohou. Aaaaa, bokem jsem sklouzla po svahu. Tak Štěpo, to je dnes podruhé, co mě mé skvělé teleskopické hůlky zradily a svou teleskopickou schopnost ukázaly, právě když jsem se do nich plnou vahou opřela. Obličej v bahně nás oba dva rozesmál. Co nás nezabije, to nás posílí.
Konečně jsme sestoupili k řece. Z výšky se nám to zdálo v celku legrace, překročit ji a nevěřili jsme, že tam Izraelci běhali dvě hodiny, než našli schůdné místo.Chodili jsme po oblázcích. Šedá. Bílá. Olivově zelená. To by se Lence líbilo. Řeka měla několik ramen. Několik z nich byla vcelku legrace přeskočit, ale poslední proud nás dlouho nechával na svém levém břehu. Řeka ani nebyla tak široká, jako divoká a hluboká. I když jsem měla ruce jako led, ledovcová voda byla ještě o hodně stupňů nižší. Hrdinské brodění bez bot tedy nebylo na místě. Po hodince běhání a skákaní z kamene na kámen jsme našli jakýs takýs možný přechod. Štěpovi se to se svýma dlouhýma nohama skáče. Nicméně jsem byla ráda, že už přistaneme na pravém břehu i za cenu namočení do vody. S mírným podřepem a zhoupnutím na hůlkách jsem se dostala na vysněnou stranu údolí. Voda v pohorách už pěkně hřála. Zmoklí jako kuřata. Štěpo, mohli bychom se najíst za chůze? Nee, já mám stažený žaludek bederákem. Hmm. Zmoklí shora zdola jsme si dali pětiminutovou svačinku. To byla pro mě poslední kapka. Dosud jsme vše brali s humorem a vládla mezi námi dobrá nálada.
Štěpo, teď už nevtipkujeme. Zimou mně natekly ruce, že byly dvakrát takové a rukavice by mi nepomohly. Osm hodin prší. Nasadili jsme tempo a rázovali si rovně podél řeky do Adishi. Pomalu se stmívalo. Po hodince rychlé chůze se před námi z mlhy vylouply první obranné věže, pak i vesnička Adishi s přibližně třiceti kamennými domy bez viditelného života. Snad tu někde najdeme nějaké světélko. Přešli jsme mostek přes potok. První domy byly zjevně neobývané, i když v relativně dobrém stavu. Cesty mezi domy byly rozbahněné. Nejlepší bude, když půjdeme po stopách a hnoji dobytka. Tam budou lidé. Protahovali jsme se úzkou uličkou, otírajíce batohy o kamenné stěny domů, brodíce se v hnoji a bahně dobytka. Hlavně, když najdeme lidi. Byl to dobrý směr. Spatřili nás místní a mávali na sebe, že jdou turisti. Vkročili jsme mokří a špinavý na dvorek tvořený několika staveními. S radostí jsme těmto horským obyvatelům vpadli do sítí. Vtáhli nás po třech schůdcích dovnitř do chodby. Batohy sem. Boty si nezouvejte. Nee, to bychom vám to tu zamazali. Nevadí, běžte rovně. I když člověk slovům nerozumí, v krizi vždy pochopí. Po dalších třech schodech jsme vstoupili do skromné bílé světničky se dvěma postelemi podél stěn, kamny, stolem se štokrlátky a křížem na stěně. Usmívala se na nás paní domácí, křehká shrbená stará paní v černé sukni a halence, vyschlý, jistě tvrdou celoživotní prací nasycený stařík a mladík, který nás přivítal.Posadili nás hned vedle kamen, kam stařík ještě přiložil. Za pět minut ze mě šla pára sedíc na dvacet centimetrů od červeně rozpálených plátů. Za 30 minut jsem byla téměř suchá a prsty zase začaly dýchat životem, i když klouby mně pořád pěkně bolely. Zatímco jsme se hřáli, stařenka přišla s velkou bílou díží s moukou a začala zadělávat na chleba. Přišli hosté. Fotit se nechtěla. Pozorovali jsem se zájmem její pekařský um. Pekla nám khachapuri. Křehká stařenka měla v rukou a řádně hnětla těsto. Připomněla mně moji prababičku. Neskutečné. Překvapivé? Neobyčejné. Srdcervoucí. Bydlí tu jako před sto a více lety. Byli jsme dojati jejich přijetím. Samozřejmě jsme pro ně byli zdrojem peněz, ale v takových životních momentech je to to poslední na co jsme mysleli.
Asi nebyli úplně na turisty připraveni, i když ne nezvyklí. Připravovali nám jeden z jejich skromných pokojů. Prošli jsme obývákem, kterému vévodila televize a za ním byl z chodby přístupný jeden pokoj. Ubytování bylo o moc skromnější než včera, ale všechny potřeby splňoval. Sucho a teplo. Uprostřed pokojíku s dřevěný obkladem stála železná rozpálená kamínka, podél stěn dvě postele s drátěnou matrací, za dveřmi stolek se dvěma židlemi. Šťastně a uvolněně jsme se natáhli na postele. Přežili jsme kavkazský nečas. Zase se usmíváme. Vybalili jsme všechny věci z batohů. Všechno mokré. Nepromokavý obal moc nezafungoval. V teplém oblečení jsme vyčkali večeře. Mladík nám zaplnil stůl dobrotami. Hmm, zase ty opékané brambůrky, sýr, khachapuri, chléb, šalvějový čaj a plné hrnky domácího hruškovo- třešňového kompotu. Štěpa se svým žaludkem na vodě zase moc nesnědl, připadám si jako otesánek, ale kompot mu zachutnal. Zase to byla hostina pro pět, ale už víme, že co nesníme, domácí dojí. Nicméně nikdo si pro zbylé jídlo nepřicházel. To mají vlastně dobře vymyšlené, počítají, že to je i snídaně.
Štěpa přiložil poslední březové polínko do kamen a skočili jsme do postelí, do spacáčků, zachumlali se a s opravdovou únavou ihned vpluli do říše snů.
5. den pondělí 21.9.09 - Adishi – Mestia
Kamenné vesnice s obrannými, tisíciletými věžemi nás učarovaly…
Krásné ráno! Slunce! Štěpoo, vidíš ty domy kolem nás? Jupííí! Píše se rok 1356 nebo 1212? Dnes vyrazíme dřív, abychom si mohli prohlédnout a pokochat se vesnicí. Zatopili jsme si v kamnech, ohřáli včerejší čaj, opekli chleba a v klidu a štěstí posnídali.
Když jsme vyšli do chodbičky s nabalenými batohy, že zaplatíme, poděkujeme a rozloučíme se, paní nám v kuchyni začala připravovat snídani. Neskutečně pohostinní lidé. Jakmile ji Štěpa začal pantomimicky ukazovat, že mi snídat, že už nejíst, jinak tlustí, moc se smála. Snědli jsme napůl alespoň jeden výborný domácí jogurt v hrnku. Zaplatili jsme za oba 70 lari, jejich tváře vzápětí rozpůlily široké úsměvy. Ještě si dejte kompot a ještě více kompotu! Milí hosté! A tady máte na cestu. Čtvrtku sýra. Jednu kulatou placku chleba. Jeden khachapuri. Ňam. To se Štěpa zase nenají. On ho hlad naučí.
Sestoupili jsme po třech schodech na dvorek. M o d r o. S l u n c e. Pan domácí řezal na koze dříví. Rozhlédli jsme se, co jsme včera již neviděli ani nemohli vnímat. Tak i tady ve středověku mají satelity. Jedno z mála spojení se světem. Mladík se mi představil. Omar to byl. V uličce ještě přibylo bahna a hnoje. Jdeme zpátky přes mostek, abychom přehlédli celou vesnici. Štěpoo, vidíš tu věž? A co za ní? První vrcholek!!!! Zasněžený!!!! Mt. Tetnuldi 4858 m n.m. Kavkazský Krakonoš nás odměnil. Má nás rád. Skákali jsme radostí. Fotila jsme jeden dům a skupinky domů, jednu věž a skupinku věží. A nebe a kopec a krávy a vůbec tu krásu a klid. Najednou do zatáčky přiklusal tajemný jezdec na koni bez sedla. Přehnal se kolem mě, zbrzdil při přejezdu dřevěného mostku, a pak se zase rozeběhl a zaplul do toho tichého mrtvého města. Ztratil se z dohledu. Ufff. To byl zážitek. Jupííí. Kde to jsme? Kam jsme se to vlastně dostali? Cestujeme časem? Štěpoo, já jsme tak šťastnááá! Aničkooo, já takyyyy!
Úzkou cestičkou vinoucí se úbočím svahu jsme směřovali do vesnice Zhabeshi. Širé louky. Na loukách žluté krokusy. Po pravé straně vykukovaly další bílé vrcholky. Až jsme se dostali tak vysoko, že jsme dohlédli široko daleko na kavkazské třítisícovky, čtyřtisícovky a mezi nimi před námi na perlu, královnu Ushbu a ještě navíc jsme shlédli do hlubokých údolí s roztroušenými vesnicemi a věžemi. Putovali jsme dál po loukách a svazích porostlými zabarvenými stromy a keři. Pohledy přinášející radost. Lásku. Potěšení. Moudrost. Uvolnění. Nadhled.
To je krása, že by se člověk posral.
Shalom! Shalom! Potkali jsme za celý den pět turistů. Pět skvělých Izraelců. Jinak sami. Z dálky k nám přicházel jen zvuk sekání sekerou.
Břidlicovým svahem jsme sešli do úzkého údolí vklíněného mezi masiv Kavkazu. Jsme v Zhabeshi. Vesnice je to zabydlenější. Babka krájí jablka a navléká na nit. Provázky s ovocem létají ve větru a pomalu a přirozeně prosychají. Už jsme toho měli dost. Ale Štěpoo, nestopuj, dojedeme to, jen dvanáct kilometrů po silnici! Jestli to dojdeme, tak pojdeme! A to už se k nám blížila bílá Niva.
Kam jdete? Do Mestie? Tak nasedněte! Za kolik? Chacha, za kolik! Zadarmo!! Chacha!! Zastavil nám viceprezident Mestie. Jeho koníčkem byl zpěv, zcestoval se svým sborem Evropu. Zazpívej. Nasadil hluboký tón a zapíval. Mám hostel kousek za Mestií, 25 lari i s večeří, teplá koupel, dovezu vás ráno na marshrutku, žádný problém, v hotelu vás okradou, 100 lari. S díky jsme odmítli, vzali jsme si na něj číslo, kdyby náhodou. A máte děti? Kluky? Tak já vám pro ně dám kopačák! Tak Štěpa daroval svůj první míč.
V hotelu na náměstí nás ubytovali za 15 lari. Voda neteče, ale do hodinky to bude spravené. Padli jsme na postel. Za 15 min začalo lít jako z konve. Štěpo, přiznávám, že svést se autem, byla super myšlenka. Díky, díky.
Co to je za křik a ječení? Bitka! Pravý gruzínský souboj mužů! To dneska voda fungovat nebude! Majitel domu drsně nadával a mlátil hlava nehlava dělníka, který tam zjevně něco nedodělal. Jejich ženy je trhaly od sebe a vřískaly. Zážitek!
Štěpovi se v žaludku rozležel hlad a sešel dolů do restaurace sehnat něco k jídlu. Dlouho se nevracel. Jestlipak se k něčemu nepřipletl?! Aaaaa, připletl. Zapletl se kuchařovi pod vařečku a nadiktoval si, jak mu mají připravit míchaná vajíčka. Do dveří nevstoupil Štěpa, ale rozzářené sluníčko, které si radostně a váženě neslo vzácný pokrm. V koutku u stolu ho blaženě vychutnávalo. Nesmím vyslovovat před ním slovo sýr ani khachapuri.
A spát! R¬áno musíme vstávat o půl páté.
6. den úterý 22.9.09 - Mestia - Tbilisi
Maso a Štěpa se už zase směje…
Štepův budík nás vzbudil ve 4:20. Není špatné si přehodit telefon na místní čas. Můj budík by mě ještě nechal vyspávat dvě hodiny, ale marshrutka by byla fuč. Sprcha mírně kapala, tak jsme se po dvou dnech okapali, sbalili věci a vyšli na náměstí. Zasedli jsme v marshrutce dvě místa vzadu a hodinu čekali, než jsme vyjeli. Spolucestující dámy si halasně vyprávěly, tak jsme je nahrávali a poslouchali, i když jsme nic nerozuměli. Prší. Vyjeli jsme. Horší cesta než směrem do hor. Bahno, kaluže, mlha, déšť, řidič ještě větší závodník, na předním skle mimo zorný úhel řidiče pavouk. Sklo ještě něco vydrží. My taky. Tlumiče už na kolech nebyly. Skákali jsme ke stropu. Vrzání zadních dveří nás doprovodilo až do Tbilisi.
Na tradiční zastávce u bufetu nás všechny řidič poslal umýt si boty. Já jsem šla na záchod, Štěpa do kantýny. Aničkoo, mají tu masové khachapuri: V očích mu zářily hvězdičky. Tak je kup! Ve frontě na suchý záchod se se mnou dala do řeči čtyřicetileté paní v zeleném svetříku. Jste Němci? Ne! A začala mi německy vyprávět, že je žurnalistka a v Německu pracovala rok pro Der Spiegel. Koho tu člověk nepotká. Došla na mě řada. Turecký záchod. Ale ne ledajaký. Visel tak 3 metry na skále nad potokem, do kterého padalo vše včetně plastů a dalších odpadků. Voda vše odplaví a umyje. Voda odteče do azurově modrého jezera.
Na zápraží stál Štěpa. V jedné ruce držel plechovku s ledovou kávou a v druhé měl talířek s teplým masovým khachapuri. Jez, ještě máš čtvrtku. Nee, ta je pro Tebe Štěpigro! Konečně mu zase chutnalo! Maso! Už s ním bylo zase do řeči! Hurrá! Žádná rýmička!!! Masooo!
Po jedenácti hodinách jsme dovrzali a doskákali do Tbilisi na Didube autobusové nádraží. Slunce už zase svítilo. Kromě nádraží tam byl také ovocný trh. Řekli jsme si, že si uděláme vitamínovou večeři. Nakoupili jsme plnou náruč hroznového vína bílého, modrého, hruštiček, granátových jablíček, churmy. My vlastně máme ještě to červené kyselé ovoce! Máme? A že jsem ho už dlouho v tom batohu neviděla. Kde jen může být? Že tys ho vyhodila! Nee, to bych si nedovolila.
Na doporučení jsme jeli do hostelu k Irině Japaridze. Byla to čtvrť, kde žijí normální lidé. Žádné okázalosti. Trhovci lemovali chodníky. Ulicemi proudil neustálý tok lidí, aut. Nejistě jsme vstoupili do činžovního čtyřpatrového domu, jehož schodiště hlídaly již vysloužilí polorozpadlí kamenní lvi. Po úzkém schodišti jsme vyšli do třetího patra. Vešli jsme do zakouřené haly s křesly, stolem , židlemi, na stěnách viselo nezpočet světových vlajek a různých fotek, obrazů, vlevo za stolem a počítačem seděla korpulentní dáma s cigaretou mezi prsty a černou tureckou kávou. Irina. Gamarjobat. Štěpa s ní rozšafně domluvil poslední volný pokojík v sousedství společné kuchyně. Irina působila jako bordel mamá. Zasedla do svého širokého křesla, který beze zbytku zaplnila. Děvčátka kolem ní poskakovala, hosté ji milovali. Ukazovala nám fotky z místních party, cokoliv pro ni nebylo problém zařídit, měla své lidi, své oddané duše, kterým přinášela práci a maximálně důvěřovala, byla živlem, který miloval život a chtěla se bavit a veselit se. V křesle s mobilem a cigaretou řídila místní život i život druhých. I tak nám zařídila na zítra řidiče Konstantina, alias Michael Schumacher, na cestu do Davida Gareji a Sighnaghi.
Zalezli jsme si do pokojíku a dali si obrovskou ovocnou bombu do našich svanetských sýrových žaludků. Později večer na nás zaťukala nějaké Francouzka, že by se k nám rádi s přítelem připojili na cestu do Davida. Smluvili jsme se na osmou ranní. Za prosklenými dveřmi byl v kuchyňce čilý ruch až do brzkých ranních hodin. Spánku nebylo moc přáno.
7. den středa 23.9.09 - Tbilisi – David Gareja - Sighnaghi
Za vínem do Kakhetie…, Ty pastelky budou polámané…
V osm jsme stáli v hale, když přišel vysoký, ostře řezaný muž, který byl zcela přesným nositelem jména Konstantin. Pozdravil nás hlubokým hlasem. Dal nám povel a nasedli jsme do tmavého Volkswagenu. Ujížděli jsme před deštěm jízdou formulového závodníka. Nad námi stále se měnící nebe hýřící barvami. Chvilku fialové, chvilku šedé,aby se nám nad Davidem Garejou ukázalo v blankytně modré. Jeli jsme dvě hodiny. Úzká silnička vedoucí stepí a polopouští. Vysoká tráva vlající ve větru. Kilometry zvlněné krajiny. Kilometry hnědavých, zelenkavých, šedavých, načervenalých mísících se barev. Předevčírem kraj mnichů šířících křesťanství, žijících ve skalních klášterech, často čelících nájezdům nepřátel. Včera boj. Kraj pro tužení těl ruských a později gruzínských vojáků. Dnes nekonečno. Svoboda. Tanec. Vítr. Jako bílá pole bavlníku putující stáda ovcí hnaných pastevci na koních, vlnících se dle vln krajiny. Mrtvé opuštěné město Udabno. Rusové založili a příkazem nechali obydlet. Gruzínci po revoluci pro naprosté odříznutí a neplodnost kraje opět odešli.
Vystoupili jsme před nejstarším klášterem Lavra v této oblasti. Celý komplex čítá 15 takovýchto skalních klášterů. První sem přišli asyrští bratři v 6. století a začali šířit křesťanství. Vystavili ve skalách kaple, kostely, obydlí, systém na sběr vody. V 13. století Mongolové zavraždili přes šest tisíc mnichů. Od roku 1990 tento klášter opět částečně žije a naplňuje své původní poslání.
Úbočím po louce jsme vyběhli na hranice s Ázerbájdžánem. Gruzie zvlněná, Ázerbájdžán nekonečně rovinatý s vystupujícími těžebními věžemi na ropu. Přirozenou hranici tvoří pás skalního klášteru Udabno. Volný přístup. Nikdo nikde. Tisíc let staré fresky. Kaple. Kostely. A my. Nekonečně svobodní. Zpátky jsme běželi dolů vysokou trávou vlnící se ve větru.
Sighnaghi? Tbilisi? Skvělé, Konstantin nás doveze až do Sighnaghi! A co na to Francouzi? Pojedou s námi! No problem!
Tvrďák Konstantin s duší romantika pustil pohodovou hudbu, zařadil a vyrazil formulovou rychlostí do centra Kakhetie. Na cestě nás zastavil jediný medvěd, kterého jsme zde měli možnost spatřit. Byl na půl metru od nás. Unavený, hladový, žíznivý. Smutně se na nás díval. Byl zavřen v kleci u benzínové pumpy. Jel na minerální vodu Borjomi.
Holy spring! Chcete to vidět? Zajeli jsme do ženského kláštera pod městečkem Sighnaghi. Aničko, představ si, to jsi měla vidět! Ženy plné hříchů, plačící, zhrzené životem vstupovaly v šatech do jezera, kde ze sebe smyly všechnu tu lidskou špínu a vycházely rozzářené, s čistou duší. Neskutečný zážitek! Hmm, škoda, že jsem tam také nešla a neviděla ten zázrak!
Konstantin nás dovezl až před dveře hostelu Davida Zandarashvilli‘s. Paní domácí, Manana, nás vřele přivítala a uvedla do pokoje. Večeři jsme odmítli, že si zajdeme do města a uvidíme jak to chodí v místních restauracích. Štěpo já nemám mobil ani diktafon! Ne, mobil mám, ale diktafon je fuč! Aničko, ty pastelky za to nemůžou! Já vím… Musel mi vypadnout v taxíku. Pět minut telefonování a diktafon byl na světě a bude na mě čekat v Tbilisi u Iriny. Uff…
Cestou do restaurace jsme potkali pana domácího, Davida. Vy nezůstanete na večeři? Bude jehněčí. Štepovi začaly téct z koutků pusy švihadla. Dnes ne, snad zítra. Madlobt. Našli jsme restauraci, kde seděli i místní ,tak jsme zapluli dovnitř. Těšili jsme se na výborné víno, na masité jídlo. Objednali jsme si bílé víno, gulášek a lilek s vlašskými ořechy.
Postavili před nás dvě sklenky jantarově žlutého vína. Tak na zdraví! Užijme si kraje gruzínského vína! No, tak to není úplně, co jsme očekávali. Poměrně silné a suché. Moravské je moravské. Jiný kraj, jiné víno. Nicméně jídlo bylo vynikající a víno s přibývajícími skleničkami také… Jo, Aničko, s tím holy spring jsem si to vymyslel. Ze studánky tam čouhal kus gumové hadičky. Takže nemusíš litovat…
Ve vinném opojení jsme propluli městem do vinného spánku.
8. den čtvrtek 24.9.09 - Sighnaghi
Saperavi hrozno…, Alaverdi dává světlo duši…, Za herecký výkon prodavačky přesvědčující našeho řidiče, že za 4 lari bedýnku hroznového vína prodat nemůže, by ji Národní divadlo dalo trvalé angažmá…
Už jsme nemohli dospat. Dokonce jsme vstali dřív než domácí. Než se probudili, sedli jsme si na terasu s výhledem na úrodné údolí řeky Alazani a v dáli na Kavkaz, utrhli si hrozen modrého vína a debužírovali. Vinobraní začíná. David nás vzal na ochutnávku vinné štávy. Víno zde zraje v keramických amforách zakopaných v zemi.
K snídani přišli dva Izraelci a polský pár. Jeden z Izraelců pracoval v otcově zahradnictví, kde pěstovali chryzantémy a druhý byl scénárista z ortodoxní rodiny, který utekl před náboženstvím a průběžně cestoval, učil se jazyky a poznával jiné kraje, mravy, lidi, život za branami studia Tóry.
Vesele jsme posnídali a pokecali. Štěpa si snad upravil názor na Izraelce a rozšířil si anglický slovník. David nám zařídil taxík na celý dnešní den.
Řidič nás provezl krajem Kakhetie křížem krážem. První zastávkou byly vinné závody, jedny z největších, Kindzmarauli, ve městě Kvareli. Provázela nás sama dcera největšího společníka závodů. Ještě jsme neochutnali víno tekuté, ale už jsme se rozplývali nad vínem hroznovým, které bylo nachystáno ke stáčení. Byla to zdejší odrůda modrého vína, saperavi. Hrozny zde rostou na mikrozóně, hornině s žílami zlata. Již dlouho jsme nejedli nic tak dobrého. Nemáme slov. Nejvíc nejlepčejší nejsladší hrozna jaká kdy skončila v našich útrobách. Vinařský zázrak! Když jsme zasedli k degustaci jednoho bílého, dvou červených a koňaku, zcela vítězně z toho vyšel sedmnáctiletý gruziňák. Údajně zde mají nejlepší červené suché víno, které po světě sbírá medaile,ale příliš nás neoslovilo. Snad někde jinde nám zachutná…
K další památce jsme vyšlapali pěšky do kopce. Byl to jeden z nejstarších klášterů v této oblasti, Nekresi. Kostely ze 4.-0.stol. Neskutečně nádherné. Prostor. Světlo. Kámen. Čas. Jeden z větších kostelů, trojlodní bazilika, byl cele vymalován freskami. Sotva popadám dech. Máme na očích a na dosah jedny z nejstarších památek křesťanství. Probíhala tam čilá rekonstrukce. S jedním z dělníků jsme pokecali dokonce i španělsky. Zužitkujeme zde všechny naše jazykové znalosti.
Za řekou Incobou jsme zastavili u kostela a královského panství ze 16. století, Gremi. Na kopci se tyčil k nebi chrám Archandělů z červených cihel, dle íránského vlivu a hrad panovníka Levana. Průvodce nám prozradil, že z hradu vede tajná chodba k řece. Průzkumník Štěpa vyrazil. Já za ním. Do tmy blikal čelovkou na cestu. Kamenný tunel 1,5 m vysoký ve mně probouzel klaustrofobní stavy. Postupovali jsme klopýtajíce dál a dál, nevědouce, kde tunel skončí. Nad hlavou nám začali lítat netopýři. V okamžiku jsem je viděla zamotané do mých hrůzou stojících vlasů. Štěpoo!!! Baterkami jsme si posvítili na strop posetý malými netopýry. Viseli nám tak 20 cm nad hlavami. Tunel končil zamknutými dveřmi. A zpátky. Ven. Spolu s vylétajícími hradními vampíry.
Co nám dnes přineslo světlo do duší, byla návštěva kláštěra Alaverdi. U dveří jsem si přes kalhoty musel vzít sukni a vstoupili jsme do toho překrásného duchaplného prostoru. Strávili jsme uvnitř baziliky hodinu a strávili bychom i déle. Donedávna se svými 50 m to byl nejvyšší kostel v Gruzii. Rozplývali jsme se v rozlehlém světlém kamenném prostoru zázračně osvětleném paprsky přicházejícími okny tamburu. Do péče si nás vzal jeden mnich. Když viděl náš zájem a slyšel o našem českém původu, vyprávěl nám o historii kláštera a provedl místy, kam většinou nikdo nesmí. Jednotlivě nás vzal i do sakristie na mešní víno. Po sklence bílého vína mně nakonec dovolil sundat si sukni a vylézt pouze v kalhotách do prostoru patra boční lodě, který byl dříve obýván jeptiškami. Sestoupila jsem zpět do sakristie, kde na mě ve tmě čekal mnich a svítil si mobilem. Důvěra nedůvěra, byla jsem ráda, že jsme vyšli ven do kostela. Tam stál Štěpa nervózně odpočítávající sekundy, kdy vtrhne řád neřád do sakristie. Cos tam dělala? Dovolil mně jít nahoru! Kochala jsem se výhledem na Kavkaz z pokoje jeptišek! Měl jsem strach! No, já trošičku taky. Ale je to mnich!
Hlavní město Kakhetie, Telavi, jsme projeli jen s krátkou zastávkou v sídle krále Erakla II., postaveného v íránském stylu. Na náměstí jsme částečně objali devět set let starý platan, který má v průměru 3,6 m, obvod 12 m a frčeli do dalších vinných závodů.
Vinařství Tsinandali nás svým přísným uvítáním a vysokým vstupným nezaujalo. Řidič nám nabídl, že nás vezme k jeho sestře na ochutnávku domácího. U silnice prodávali babky různé výpěstky. Řidič chtěl koupit hroznové víno pro naši paní domácí a zastavil u jedné bezzubé shrbené stařenky se sporým počtem zubů. Nabídl ji za bedýnku 4 lari. Podala takový neuvěřitelný herecký výkon, že ona, chudák stará, tvrdě pracující, samoživitelka…, nemůže prodat něco tak chutného za tak málo peněz. To by ji přeci takový statný muž, mající velký příjem nechtěl takovým způsobem ožebračit! Podívala se na své mladší kolegyně, které navlékaly na nit vlašské ořechy a požádala je o radu. Doporučili ji, aby to prodala. Dobře tedy. Ale s nechutí. Minuty pak žmoulala a srovnávala získané bankovky. Takový obchod, maminko, kdo to jak živ viděl!
Na chvilku jsme se stavili u sestry. Právě rozdělávali oheň v peci. Chystali se péct 32 chlebů na následující týden. Vzala nás do místnosti s amforami. V jedné z nich už kvasilo půl tuny modrých hroznů. Štěpa dostal dlouhý píchák a vší silou ty hrozny prošťouchal. Dostali jsme pak ke koštu po sklence bílého vína. Bylo stejně silné jako včera v restauraci. Zkrátka nezvyklá chuť. Po celodenním putování jsme byli ucabrtaní až nad hlavu, sotva jsme doma vystoupili z auta.
Doma už se chystala večeře. Usedli jsme ke stolu. Já se Štěpánem, naproti nám ti dva Izraelci a syn Davida s bratrancem. Manana začala nosit na stůl. Jehněčí na rajčatech, jehněčí na něčem zeleném, brambory, lilky s ořechy, restovaná zeleninka, salátky, melouny. Zkrátka hostina. Pili jsme, smáli se, vyprávěli, hodovali a veselili se. Břicha k prasknutí. Páni nenasytní.
9. den pátek 25.9.09 - Sighnaghi - Tbilisi – Kazbegi
Što eto? Pivo…
Naposledy jsme posnídali v Kakhetii. Snídaně proběhla v širší společnosti. Včera pozdě v noci přijelo dalších 15 Izraelců. Jedna z nich, Tamar Fertig, jejíž tatínek byl Moravák z Brna, mně připomínala Sherry. Snad to byla její vyslankyně. Plánovali jsme jak co nejlépe využít poslední dva dny. Chtěli jsme se ještě podívat na Kazbeg, když byl tak relativně blízko, ale nějak jsme to časově nedokázali skloubit. Když nás Tamar popíchla k rozhodnutí. So, why don t you go there tonight? Jako bych slyšela Sherry. No jasně, nejlepší řešení!! Ještě jsme se vloupali Mananě do kuchyně a poprosili ji o recept na lilky s ořechy a restovanou zeleninu. Já Vám prozrazuji má největší tajemství! Ukazuji mé nejtajnější poklady! Neboj, takových kvalit, jako ty nedosáhneme!
Dopoledne jsme si udělali ještě prohlídku této Potěmkinovy vesnice Sighnaghi, kde fasády domů byly opraveny, ale za okny byly často vnitřky domů a zadní fasády zcela v troskách. Hodně zde investovala vláda. Loni se práce částečně zastavili kvůli válce v Abcházii a Osetii. Řemeslná práce nebyla příliš na výši. Za několik málo let zde budou muset investovat opět spoustu peněz. Často jsou opravy jen na oko. Zaskočili jsme do národopisného muzea a v poledne pokračovali marshrutkou do Tbilisi.
A rovnou na nádraží Samgori s odjezdy do Kazbegi. Ve tři hodiny jsme chytili dvě poslední místa na pátou. Štěpa vyšel na průzkum tržiště, aby přinesl zase nějaké vitamínové dobrůtky. Já jsem zatím objektivem zaznamenávala tváře trhovců, řidičů, cestujících.
Dvě sedadla před námi seděl pán s pětiletým synem. Pán si otevřel nápoj v zajímavé hnědé láhvi . Što eto? Zeptal se nezištně Štěpa. Pivo! Na! Podal láhev Štěpovi. Výborné gruzínské pivo. V tom to Štěpovi sepnulo. Mám ještě jeden míč! Tak daroval svůj druhý a poslední kopačák. Pán měl obrovskou radost. Hned chtěl na míč podpisy. Lidem okolo ukazoval střídavě na míč a na Štěpu. Zářil. Pak nám ještě dozadu poslal hrst jablek. Zářili oba. Dobré skutky plodí další dobré skutky.
Tři další hodiny jsme se kodrcali k ruským hranicím do Kazbegi , městečka pod druhým nejvyšším vrcholem Gruzie, Mt. Kazbegi 5033 m n. m. Je to kraj hodně ovlivněn ruskou érou a dnešním pomalu vzrůstajícím vlivem stavebnictví. Staví se tu jedno z největších horských středisek, pyšní se krásnými sjezdovkami. Bohužel se svahy plní nevkusnými hotely, které ani kapkou nečerpají ze zdejší krajiny. Genius loci je s penězi ten tam. Snad na to jednou přijdou.
V průběhu jízdy k nám od řidiče doputoval mobil. Už jsme myslela, že jsem někde ztratila zase ten můj. Ale kdepak. Štěpovi telefonoval nějaký majitel ubytování v Kazbegi, že jestli už máme kde spát, a že on nám nabízí střechu nad hlavou i s večeří za super cenu. Mobily i hory přenáší. Tady se neschováš.
Za tmy jak v pytli jsme dojeli do cíle. V Lonely Planetce jsem se dočetla, že náše ubytování je kousek od náměstí a poznáme je dle zelených vrat. Jen jsme vystoupili z auta,hned nás chytil pán, který nám telefonoval. A že když nechceme jít k němu, dovede nás do našeho hostelu. Ve mně se to vařilo. Svaneti, panenská Svaneti! Tady je už znát, jak turisté nejsou tak vzácní a jsou přeci jen nositeli peněz. Nicméně nás dovedl k Nunu Maiseradze. Příjemná žena středního věku nás ubytovala. Poslední pokojík našeho pobytu v Gruzii. Byl promrzlý na poslední cihlu. Ale ze zápraží byl výhled na osvětlený kostelík, k němuž jsme měli ráno namířeno. Jasné noční nebe nám popřálo krásnou kavkazskou noc.
10.den sobota 26.9.09 - Kazbegi - Tbilisi
A to pivo je z arašídů?…, You are amazing people…, The last place in this hostel is in my arms…
Zázrak. Ze zápraží byl výhled na kostelík a za ním vycházejícím sluncem osvětlenou horu Kazbeg. V osm hodin jsme již byli na cestě do hor. Prošli jsme ztichlou vesnicí, potkali několik turistů, pár koňů, eskadru vojáků a za dvě hodinky jsme stanuli před kostelem sv. Trojice. Asi tu měli nějakou levnou dodávku zelené barvy, protože všechna vrata byla zelená. Na modrém nebi se proháněly drobné mráčky. Hory byly vesměs holé, otevřené, vrcholky zasněžené. Kochali jsme se výhledy a na chvilku se ponořili do řeckých bájí a vybavili si příběh, jak byl Prométheus přikován k této hoře a dravci mu klovali játra.
Hi! Where are u from! Czech republic? Tak to můžeme mluvit česky! Potkali jsme první český pár. Chvilku jsme popovídali, vyměnili si zážitky a vydali se dolů. Cestou nahoru proudila auta naložená turisty. Až ke kostelíku bylo možno dojet auty. Svaneti, nedotknutá Svaneti!
Ve 12:00 jsme nasedli do marhsrutky. A do Tbilisi! A rychle! Další formulový závodník za volantem. Rozloučili jsme se s horami a kavkazským Jeti.
Téměř letecky jsme se dostali do Tbilisi a hned jsme zamířili do hostelu k Irině pro diktafon. Nechali jsme u ní batohy a objednali si na půlnoc taxík na letiště. Do hostelu vstoupil mladík, který se ptal po ubytování. Ano, ano, mám poslední volnou postel. Další místo je už jen v mé náruči, rozpřáhla Irina paže a spolu s námi se dala do hurónského smíchu. Ta představa nás ještě dlouho bavila.
Na sedmou večer jsme si domluvili večeři s Tamarou Shevardnadze. Moc se mi tam nechtělo. Nejsem zvyklá setkávat se s takovými persónami a ještě s nimi chodit na večeři v týden starém oblečení. Štepovi to nevadilo, tak jsem to nechala osudu.
Měli jsme ještě nějakou hoďku čas, tak jsme doplnili alkoholovou zásilku do Čech do povoleného limitu, prošli se chvilku centrem a nechali se vyhodit z metra. Vždy dobře naladěný Štěpa se zcela vážně zeptal policisty v metru na obsah jedné reklamy, která ho fascinovala již od našeho příjezdu. Nevím, jak na to přišel, ale v hlavě se mu usadila informace, že v Gruzii mají ořechové pivo. Jedna reklama na místní pivo měla vedle láhve poházené arašídy. Tak si myslel, že je to ono, ale chtěl se přesvědčit. Nenapadlo ho nic lepšího než se zeptat policajta v metru. Ve své nevinnosti a otevřenosti přišel k zavalitému, tak metr padesát vysokému policajtovi, objal ho kolem ramen a posunul k vyvěšenému billboardu se slovy što eto? Oriechové pivo? Policajt nevěděl jestli to Štěpa myslí vážně nebo si z něj dělá legraci, protože se ještě k tomu bezelstně doširoka usmíval. A ven z metra. Policajt otázku nepochopil, ale Štěpa konečně přijal myšlenku, že arašídy s obsahem piva nemají nic společného, kromě toho, že je někdy možná docela dobré jíst k pivu arašídy.
Sedli jsme si na náměstí před info centrum, chroustali pražené oříšky a čekali na Tamaru s manželem. Štěpa ji znal pouze z facebooku. Snad se najdeme. Ona nás poznala hned. Není divu. Ve špinavých trekových kalhotách a pohorách jsme nasedli do vyleštěného nissanu Murano. Tamara s manželem byli moc příjemní a oznámili nám, že nás zvou na večeři. Vzali nás do luxusní restaurace, kde se jim všichni hned od vchodu klaněli. Vyprávěli jsme jim o zážitcích z Gruzie. Nadšeně jsme jim ukazovali fotky ze Svanetie, místa, kde ještě ve svých třiceti letech nebyli a básnili jsme o jejich přírodně u kulturně bohaté zemi. Byli nadšeni. Vyprávěli, jaký je život v Gruzii dnes, kde potřebují přidat a v čem jsou silní. Gruzínci jsou pyšni na to, odkud pocházejí. Milují svou zemi. Chtějí se dostat vysoko. A mají na to. Kéž by to světu ukázali.
Objednali plný stůl jídla. Průřez gruzínskými pochoutkami. Výtečné červené gruzínské víno. Vynikající maso, pečivo a zeleninka. Famózní lilek.
Nemohli pochopit, že jsme po příletu spali na letišti a ne v hotelu. Hodbě jsme se nasmáli. Bylo to super posezení. Po večeři nás provezli městem. Vzali to zespoda, z vrchu křížem krážem. Měli jsme noční rozsvícené město jako na dlani. Hned se nám Tbilisi ukázala ve své rozlehlosti a již jsme ji nevnímali jako malé historické centrum. Počtem obyvatel převyšuje i Prahu. Pak nás zavezli k Irině. Netrvali jsme na tom, říkali jsme, že dojedeme metrem, ale oni, že ne. Když nás vysazovali, s očima navrch hlavy se nás ptali, kde jsme na ten hostel přišli. Nevěřícně kroutili hlavu nad odpovědí, že v průvodci. Se slovy you are amazing people se srdečně rozloučili a ze čtvrti co nejrychleji odjeli. Příjemné setkání. Díky za kontakt, Báro.
O půlnoci nás Konstantin odvezl na letiště.
11.den neděle 27.9.09 - Tbilisi – Istanbul - Praha
Nefotit, prosím…
Hodinku jsme si schrupli. Někdo pohodlně natažený na lavičce, někdo objímajíc batoh až jsem měla na čele otlačenou přezku.
Ve čtyři ráno jsme konečně nasedli do letadla. Ve 4:20 jsme vzlétli nad gruzinskou zemi a mířili jsme do Istanbulu.
V Istanbulu jsme měli pět hodin času. Většinu jsme strávili nataženi na podlaze v centru letiště pozorujíce mísící se národy a kultury Země a dohadovali jsme se, kdo odkud pochází. Tu prošli Arabi v běloskvoucích šatech, tu Afričani ve svých tradičních pestrobarevných róbách, tu uspěchaní Evropané, tu ztrhaná matka s dětmi, tu obchodní cestující, tu bludný Holanďan. I Štěpa zaujal nějakého cestujícího, který si ho chtěl vyfotit, ale ten hajzlík Štěpa, který si na svých cestách vyfotil všechny, zahýbal nesouhlasně prstem.
Konečně jsme s odlepili od země turecké a v intervalech jíme, povídáme, spíme jsme se živí a téměř zdraví, kromě Štěpova muribundu, vrátili zpět do matičky Prahy.
Děkuji, děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji…
A ten ovocný dárek červených plodů jsem doma objevila kvasící na dně batohu. Štěpo, promiň, to už jsem musela vyhodit. I když nerada. Však víš…
Těšíme se jako malí a baštíme čerstvá jablka rubíny, aby nám je na letišti nezabavili…
Těšili jsme se jako malí a plni očekávání v objevování země gruzínské jsme se jednoho zářijového
čtvrtečního odpoledne odbavili do Istanbulu, přestupního místa před konečnou stanicí Tbilisi. Na přání jsme dostali místa u emergency exitu, aby se Štěpa se svými 194 cm mohl řádně roztáhnout a uvolnit se od pracovního napětí. V 18:25 jsme vzlétli vstříc nezapomenutelný zážitkům.Jedna z prvních věcí, která Štěpu uvolnila bylo jídlo podávané na palubě Turkish airlines. Z dovolené v Jemenu si přesně pamatoval jaké menu může očekávat a jaká vína stojí za to ochutnat, a tak jsme debužírovali již od prvních chvil naší cesty, zatímco jsme se vznášeli několik kilometrů nad naší rodnou Českou republikou a letadlo nás odnášelo dále na východ. Mimochodem se Štěpa také snažil zapomenout na včerejší obchodní jednání v Polsku, kde dostal k obědu švestkové knedlíky posypané kyselým zelím a koprem…Ale to vyprávěl té pravé, protože já jsem ho na takový kulinářský počin zapomenout hned tak nenechala…
V Istanbulu na letišti jsme se ochrance zdáli nebezpeční, dobrodružství se Štěpou začíná, tak nás svlékli do ponožek, ale našimi klidnými a širokými úsměvy jsme je přesvědčili, že jsme mírumilovní a celku neškodní. Pak jsme mohli pokračovat do Tbilisi.
Na letiště hlavního města Gruzie jsme přistáli ve 2 hodiny ráno. Nevěřili jsme vlastním očím, když jsme spatřili ten čilý ruch v letištní hale, jako by bylo odpoledne. Celé rodiny čekali na své příbuzné, bouřlivě se vítali, všechny obchody tvrdě obchodovali, lidé jedli, pili, radovali se a do toho jsme přišli my dva s obrovskými batohy hledající lavičku na přespání. Zakotvili jsme vedle Izraelců, kteří na umělém trávníku pod živými palmami sušili stan. Ještě chvilku jsme pokukovali, jestli nenajdeme méně exponované místo a nakonec se nám uvolnili lavičky bez područek hned vedle umělého vodopádu. Tak jsme ve tři hodiny ráno usínali na kovových lavičkách na tbiliském letišti za zurčení vody a výhledem na umělou zeleň. Idylka s dotykem přírody …
2.den pátek 18.9.09 - Tbilisi
Gamarjobat!
Ticho. Slunce.
Ticho a sluneční paprsky nás kolem šesté probudily do našeho prvního dne v Gruzii. Kromě nás a několika uklízeček nebyl v hale vůbec nikdo. Na světelné tabuli bylo vypsáno šest letů na celý den a první let byl někdy kolem poledne. V noci to tu ale zase oživne, protože jsou lety mnohem levnější.
Protřeli jsme si oči, prohýbali rozlámané kosti z poněkud tvrdých laviček, zahřáli prochladlá těla a zakousli poslední české jablíčko. Spočítali jsme kolik můžeme utratit za 9 dní a vybrali si z bankomatu potřebné gruzínské lari. Ve směnárně jsme si ještě nechali napsat, jak se řekne dobrý den a děkuji, a potom jsme již byli se slovy gamarjobat a didi madlobt plně připraveni po hlavě skočit do víru gruzínského života.
Žlutým autobusem jsme uháněli z letiště do centra Tbilisi. Autobus se pomalu naplňoval a my jsme vyjukaně pozorovali další a další davy lidí, kteří se snažili nasoukat dovnitř. Nerozuměli jsme ani slovu a nebyli sto si ani nic přečíst, protože všechny nápisy jsou v gruzínské abecedě. Jak jsme záhy zjistili, zastávky našeho typu s cedulí a jízdním řádem zde neexistují. Podél silnice vždy po určité blíže neurčené vzdálenosti postávaly hloučky lidí a čekali na marshrutku (místní název pro mikrobus). Tak jsme při každém zastavení autobusu prosebně vykřikovali název naší zasávky Rustaveli? Očekávajíc kladnou odpověď. Brzy jsme se dočkali a vystoupili v centru na hlavní třídě Rustaveli.
Od kamarádky Evy jsme měli kontakt na Pavla, šéfa Člověka v tísni v Gruzii. Měli jsme od něj adresu domů i do práce. Nějak se mi ty adresy ale popletly a hledali jsme jeho kancelář v ul. Leselidze nedaleko čínské ambasády. Taková ulice byla ale asi o 3 km dále u radnice, tak jsme jen nevěřícně kroutili hlavou, že místňáci to své město vůbec neznají a nechápali proč nás posílají opačným směrem než jsme chtěli. Nakonec jsme si zavolali z mobilu paní prodavačky v potravinách Pavlovi a ten nám pomohl se zorientovat. Štěpo, neboj, já se s navigováním do putování po Kavkazu polepším…ale, že to byla krásná čtvrť. Trochu se tam ty domy rozpadaly, ale ty nádherné litinové balkónky, granátovými jabloněmi zarostlé zahrádky a oblázky dlážděné silnice a ti milí lidé, ochotní poradit…
Pavlovi jsme předali české tofu a hned nám začal vyjmenovávat, do jakých koutů země se musíme a máme či můžeme podívat. Pro sečtení potřebných dnů na procestování země mně nestačily ani prsty na rukou, ani prsty na nohou, nakonec ani prsty na Štěpových končetinách a začala jsme být mírně nervózní, že za těch našich devět dní neuvidíme vůbec nic a že to musíme nějakou nečekanou náhodou rozhodně prodloužit, i kdyby se v práci měli zbláznit. Po chvílích přemítání nervozita vyfoukla. Předběžně jsme si naplánovali náplň devíti dnů. Kolik míst člověk nezná ve své rodné zemi...Že toho stihneme vidět a prožít tolik nádherného i za tak relativně krátkou dobu se nám potvrdilo den devátý.
Dali jsme na jednu z rad Pavla a na další dny jsme se rozhodli jet do kouzelného kraje Svanetie, který objímá pětitisícový Kavkaz. Ještě jsme nevěděli jaké krásy nás okouzlí, ale podvědomě nás to tam táhlo. Naše zvědavost byla přesycena. Vrtulník i dvouplošník nám již ráno odletěly,a tak jsme pro tento směr cesty zvolili lehátkový vlak do Zugdidi. Museli jsme si jít koupit lístky ještě v poledne, aby nám je nevyprodali, protože lidé hodně odjíždějí na víkend za příbuznými. Na polorozpadlém vlakovém nádraží jsme našli nově zrekonstruovanou halu, kde i paní za přepážkami celkem obstojně mluvili anglicky, ale pro lístky jsme byli posláni do pokladny, stavební buňky, kde se tlačilo bez fronty dalších 20 lidí a domáhali se nákupu lístků. Štěpa všechny přečuhoval minimálně o 30 cm, nenechával se nikým předbíhat, koneckonců mu všichni uhýbali z cesty, a tak bezproblémů nahlédl do okénka a koupil 2 lístky do Zugdidy na 10. hodinu večer. Připadalo mi to, jako když byl maxipes Fík poslán tatínkem do trafiky pro noviny a přinesl celou trafiku i s prodavačkou. Rozdíl byl jen v tom, že se Štěpa nemínil obtěžovat nošením stavební buňky a celou věc vyřídil na místě, okolí vylekal ale stejným způsobem.
Začalo nám kručet v žaludcích. Štěpa začal nasávat, kde bychom našli něco dobrého, něco typického, něco masového. První projevy hladu jsme zahnali na ulici opečenými lískovými oříšky a ještě nějakými podivnými ale výtečnými slanými semínky. Došli jsme až do centra, které nebylo nikterak velké. Několik opravených kostelů gruzínské ortodoxní církve, dvě ulice drahých restaurací a barů, pár menších parčíků, hodně aut. Tbilisi se pomalu obléká do nových šatů, ale většina šatníku je značně potrhaná a drží jen na dobré slovo. Zdálo se nám, že mnohé z domů mohou spadnout jen na pouhé kýchnutí. Muži si potrpí na krásná auta. Nezřídka jsme viděli obývaný dům téměř v troskách, před kterým si pánové leštili zánovní mercedesy. Tolik mercedesů jsme již dlouho nikde neviděli. Odkud asi jsou? Jak se sem dostali?...
Celí uťapkaní z krátkého nočního spánku jsme se konečně shodli na restauraci. Vybrali jsme jednu, kde sedělo více lidí, což byla známka kvality. Jak jsme měla vyčteno z Lonely Planet jedno z tradičních jídel je knachapuri- chlebová placka plněná sýrem nebo fazolemi, masem, případně s volským vokem. Plni nadšení, že se dáme něco místního, jsme si objednali jednu sýrovou a jednu fazolovou. Byly výborné, ale obrovské, že by to nasytilo pět lidí. Že další tři dny nebudeme jíst jiné než toto tradiční jídlo jsme ovšem netušili. A kdyby to tušil Štěpa, rozhodně by si dal pořádný kus masa. Po pivíčku jsme mysleli, že už nás ze židlí nikdo nezvedne, ale ještě jsme vyšli ven na čerstvý vzduch a pokračovali v poznávání Tbilisi. Potkali jsme jednu Pavlovu spolupracovnici a ta nás poslala na druhý kopec, že teda jestli jsme ještě nebyli u toho největšího kostela a vládní budovy, tak to musíme okamžitě napravit. Tak jsme dali na její dobré rady a nadšení. Přešli jsme řeku po mostě a fotili výhled na sochu Tamary, matku Gruzie, kde mně nějaký chlap koukal do tašky a chtěl okrást. To jsem ovšem netušila, ale Štěpovo cestovatelské oko, připravené na cokoliv, mě mělo v merku, a tak se nic nestalo.
Stoupali jsme vzhůru do kopce směrem k prezidentskému paláci, který byl nově vystaven dle předlohy Bílého domu, je to tedy po pravdě spojení Bílého domu a Reichstagu. Viděli jsme ho jen z dálky, všude hlídá spoustu policistů a byla jsem jimi donucena vymazat i několik fotek nádherných domů s dřevěnými terasami, arkádami, pestrobarevně natřenými, které stály v jeho blízkosti. Dosáhli jsme vršku a nevěřili jsme vlastním očím. Před námi stál obrovský kostel na rozlehlém udržovaném prostranství. Největší kostel v Gruzii, Tsminda Sameba Cathedral. Náš příchod rozezněl zvony zvonice. Jejich zvuk se rozléhal celým údolím. Ženy v šátcích. Zvuk otesávání kamene. Dokonalé kamenické detaily. Uvnitř obrovský tichý prostor. Zapálené tenké voskové svíčky. Několik málo ikon. Mnoho věřících. Až později jsme objevili, že to není rekonstrukce, ale novostavba. Dva roky starý kostel. Ve stylu 12. století. Dokonalá řemeslná práce. Ale opravdu silný duchovní zážitek přišel až za několik dní.
U Pavla jsme si vyzvedli batohy a hurá směrem na nádraží. Měli jsme ještě hodně času, tak jsem se posadili asi na hodinu na jednu zídku u jedné dosti rušné silnice a tiše pozorovali, jak tu běží páteční život. Už se nám nechtělo poznávat nic nového, tak jsme nasedli do metra, koupili si žeton a vystoupili na nádraží Vagzlis Moedani. Hodinku jsme ještě podřimovali v hale, a pak jsme nastoupili do vlaku. V chodbičce byl neskutečný smrad, jen jsem si říkala, aby to nebylo i v kupé. To bych tu cestu asi nepřežila. V kupé bylo vyvětráno a naštěstí dobře dýchatelno. Kupíčko jsme sdíleli s dvěma staršími Gruzínkami. Hodili jsme batohy nahoru, vše důležité přivázali k tělu. Vyskočila jsem na palandu. Štěpa ležel dole a moc nenaspal. Hlídal, abychom náhodou o něco nepřišli. Já ani nevím, kdy jsme z toho nádraží vyjeli…měsíčku, měsíčku sviť…
3. den sobota 19.9.09 - Zugdidy – Mestia - Iprari
Na zpuchřelých pneumatikách vzhůru do nejkrásnějších koutů Gruzie, do Svanetie!
Cukrů, cukrů, Zugdidy, Zugdidy, vystupovat!!! Šest hodin ráno.
Venku bylo ještě stále šero. Rozloučili jsme se spolucestujícími a vystoupili na perón města Zugdidy, největšího města u hranic s Abcházií, města s největším počtem vojáků připravených na obranu země. První, co mě ale po výstupu z vlaku zajímalo nejvíce, byly záchody. Vstoupila jsem do kruhové stavby, zaplatila hajzbabce a vešla jsem do otevřené místnosti s jedním tureckým záchodem za druhým uspořádanými do půlkruhu. Byli oddělené tak metr vysokými příčkami a dveře tu nebyly. Trochu zděšeně jsem s klapkami na očích odešla až na konec místnosti, kde byla jedna volná díra. Tak na to si tu budu muset ještě zvyknout…
Tichým městem v rozbřesku jsme prošli kolem tržiště, které bylo v šest ráno ještě zavřené, do parku, kde již pilně pracovali pouliční služebníci a uklízeli v oranžových vestičkách odpadky, které tu za sebou zanechali lidé předešlého dne. A že pod těmi překrásným obrovskými platany bylo bordelu!
Kolem sedmé bylo kolem hlavního vstupu na tržiště již docela rušno, a tak jsme se již nezdržovali před jeho branami a vešli dovnitř. Tržiště to je naše. Gamarjobat! Gamarjobat! Trhovkyně a trhovci nás s širokými úsměvy zdravili. Asi sem moc turistů spěchajících na marshrutku do hor nepřijde. Ovoce, zelenina, vůně čerstvého chleba, sýr, maso, půlky krav, čtvrtky prasat, tapety, oblečení, šroubky, elektrické vařiče, stavebniny, látky, vše pohromadě v pestrobarevné mozaice. Á Češi! Gruzia a Češi bratři, družba! Dáme si něco ke snídani, něco čersvého, domácího. Nozdry nám polechtávala vůně kávy. Poprosila jsem pána, která popíjel z modrého kelímku kávu, jestli bychom si ji u něj mohli koupit. Kroutil hlavou, že ne, že ta je pro něj a manželka vaří pro ostatní trhovkyně. Za jeho zády vykoukla milá paní a hned kývla, že nám také uvaří pravou tureckou kávu s cukrem. Mezitím se s námi dal do hovoru jejich syn. Celkem dobře mluvil anglicky. Prý studoval ekonomii v Tbilisi, ale došli mu peníze a musel se vrátit domů. Káva byla hotova. Chtěli jsme ji zaplatit, ale to okamžitě odmítli. Tak to byl dnes první dárek, který jsme od místních dostali. Sedli jsme si za stánek, další trhovkyně nám hned začaly přinášet štokrlátka, abychom nemuseli sedět na zemi. Všechny ženy zářily úsměvy a něco na sebe mezi jablky, rajčaty, broskvemi a švestkami gruzínsky pokřikovaly a moc se smály majíce nás stále na zorničkách. Sem tam jsem s nimi prohodili něco anglicky, něco lámanou ruštinou, něco česky. Za chvíli přišla paní s hrstí obrovských švestek a nasypala mi je do klína. Madlobt. To již za námi byla připravena další paní s taškou plnou žíhaných jablíček. Madlobt, madlobt. To jsme dostali na cestu do hor, do Svanetie. Zdvořile jsme poděkovali a pokračovali dál po tržišti, abychom si koupili nějaké hruštičky, rajčátka a kravský sýr. Jéé, Štěpo, nevíš, co je to červené ovoce, co vypadá jako šípek a višeň dohromady? A že to nikdo nekupuje? Rádi bychom se tu zdrželi déle vychutnali si tu atmosféru, ale Svanetie volá a musíme chytnout nějakou marshrutku.
Akorát jsme přicházeli ke Svanetské věži a jedna plně naložená marsrhutka práve odjížděla. Kdosi ještě volal na řidiče, že ještě jdeme my, ale ten pokračoval v jízdě jsa do posledního místa obsazen. Nezbývalo nám než se domluvit s nějakým jiným řidičem. Hned jsme si domluvili za 20 lari místo u řidiče modré UAZ. Ale pojede, až se se místa zaplní a to bude možná za hodinu, za dvě, za tři. Tady se nespěchá. Tady se čeká. Tady se povídá. Tady se přemítá. Tady se pozoruje. Zhluboka jsme se nadechli a šli se usadit na obrubník chodníku na sluníčko. Zpomalili jsme tep naší západoevropské doby a plně jsme se tak naladili na cestovatelské a dovolenkové tempo. Z tlumoku jsme vytáhli na trhu zakoupený sýr, chleba ze včerejška a dali se do snídaně. Kolem nás začal proudit život. Zugdidi se již plně probudilo. Z tichého města se zrodil naplno dýchající živočich. Žiguli, nivy, tatrovky, mercedesy, audi, volva, další žiguli, trakaře, dvoukoláky, krávy, ovce, ženy obtěžkané nákupy, to vše proudilo tam a zase zpátky. Naproti nám seděla starší paní prodávající melouny. Myslím, že za celou dobu neprodala nic. Je to skvělé pozorovat z jednoho místa 3 hodiny stále se měnící obrazy, lidi, jejich chování, trochu nasát rytmus Gruzíňanů. Čím déle jsme tam seděli, tím méně jsme vzbuzovali pozornost. Už si na nás zvykli. Manželka řidiče nám nabídla sušenky a prohlédla si mapy své země, které jsme dostali v infocentru. Možná na mnohým místech nikdy nebyla…Zatímco Štěpa pletl nějaké náramky, čímž opět pozornost upoutal, já jsme filmovala dění na křižovatce. Přijíždějící a odjíždějící auta, jejich vrzání, procházivší lidi, slunce, mraky, splašenou krávu, kozu, která prchala před porážkou. Udělala jsem několik pěti až desetiminutových záběrů. To jsem zvědavá, kdo se v Praze tak zklidní, aby se na ně vydržel dívat. Tipuji, že moc lidí ne. Nemáme čas…
Štěpa odběhl podívat se po okolí. Za chvilku přišel zpátky. Mám pro tebe dárek, Aničko. Jé, to je od tebe milé. Cože, celý pytlík toho zvláštního červeného ovoce? Jak jen to asi chutná? Pojď hned to ochutnáme! No dobře, tak si to tedy umyjeme. Jakmile jsem se do toho zakousla, můj nadšený sladký úsměv byl ten tam a kysele se mi pokřivil. Teda, Štěpo, taky jsi v životě nejedl nich tak kyselého, viď? Na co to jen můžou používat a jak to můžou vůbec prodávat. Tak jsme z celého pytlíku snědli jen dva kousky. Štěpo, co s tím uděláme? Vyhodíme to? No Aničko, ty bys vyhodila dárek? Nee, to víš, že by mě to vlastně ani nenapadlo. Tak jsem sáček hodila do batohu, ale neočekávala jsem, že bychom ho ještě někdy otevřeli.
Už jsme byli ze sluníčka celí upražení, tak jsme si přesedli na druhou stranu, za naše auto. Hele, Štěpo, a myslíš, že takhle vypadá normální bezpečná pneumatika? Jak dlouho máme jet do těch hor? Cože, pět hodin? Hmm, tak jestli to přežijeme…pojď uděláme si aspoň poslední fotku, ať mají doma vzpomínku. Ta zpuchřelá pneumatika made in russia, jejíž největší trhliny byli zpevněny železným plechem zavrtaným do gumy, tu příšernou nezapomenutelnou jízdu přežila. A jestli nepraskla, tak to auto na ní jezdí ještě dnes. Řadící páka byla s nápisem formule 1. To se máme asi těšit na nějakou jízdu vysloužilého závodníka.
Čekání jsme si krátili chřoupáním slunečnicových semínek stejně jako místní. Již nám přibyli dva další cestující, dva muži. Ten jeden z nás téměř nespustil oči, neměl zcela přátelský pohled. Jak se ale později ukázalo, jen si nás asi prohlížel, protože v autě se s námi dal do hovoru, vše nám ukazoval a s pochopením brzdil řidiče, když jsme naskakovali až do stropu, jak rychle s námi řidič jel přes různé výmoly. Konečně do auta nasedl i řidič, už nechtěl čekat déle. Vyjeli jsme.
Řidič byl opravdu závodník. Silnice byly dost rozbité. Podél silnic s potulovaly krávy, některé polehávaly i uprostřed a spokojeně přežvykovaly, zatímco se kolem nich proháněla auta. Naše auto mělo specifický vyježděný zvuk. Jeli jsme výmol nevymol, kráva nekráva, osel neosel, zatáčka nezatáčka, plná čára neplná čára, stále stejnou rychlou rychlostí. Jen jsme tajili dech. Místňáci se smáli, jak jsme ze stylu jízdy vyjukaní. Pak už jsme se smáli taky. Nic jiného nám nezbývalo než být naše poslední hodiny taky veselí. No nevím, jestli by nám pomohlo, že jsme si sedli na druhou stranu než byla ta zpuchřelá pneumatika. To už jsme kousek ujeli, když Štěpa čichal, čichal výfukové plyny v autě. Hmm, to ta podlaha musí být pěkně prorezlá. Tak jsem ještě do toho poskakování držela polorozpadlé okénko, abychom se k tomu všemu neudusili. Po chvíli mi okénko zůstalo v ruce, tak jsem ho již více nemusela držet a čerstvý vítr nám foukal do tváří po celý zbytek cesty.
Když jsme projeli posledními vesnicemi, kde skončila jakás takás asfaltka, přišla cesta prašná, kamenitá, plná výmolů, úzká, bez svodidel s několika set metrovými srázy. Rychle jsme se vlnili do hor. Předhuří Kavkazu je před námi a kolem nás. Nečekaně nás po levé straně oslnila tyrkysová barva rozlehlé přehrady. Je to opravdová barva. Spolucestující alias Ivan Trojan poprosil řidiče, aby nám zastavil a mohli jsme se chvilku pokochat a vyfotit. Oni sami si to také fotili. Slunce pálilo. Byla pohoda, usměvavo, veselo, příjemno. V polovině cesty jsme zastavili na přestávku u bufetu. Štěpa hned sondoval, co mají místního a ukázal na dortík podobný medovníku. Co to je? Slečna za pultem mu dala kousek na talířek. Zadarmo. Ochutnali jsme jeden z nejlepších medových a oříškových medovníků. S těmi českými nejsou ani krapet příbuzní…Za chvíli nás „Trojan“ s řidičem a manželkou pozvali ke stolu. Koupili dvě plastové třičtvrtě litrové lahve piva, teplé knachapuri s masem. Představili se nám, manželka se jmenovala Mimóza. Řidič do sebe klopil sklenky piva jednu za druhou. Vzájemně si nalévali a pobízeli nás k pití i jídlu. Přijali nás mezi sebe.
Pokračovali jsme v jízdě. Po pivu jel řidič uvolněněji, rychleji a bez zábran. „Trojan“ se rozpovídal a rozesmál. Bahno? Výmoly? Auto v protisměru? Kráva uprostřed silnice? Zvoní telefon? Nevadí, řidič bere hovor, jednou rukou se snaží udržet volant, aby v bahně nedostal smyk, kolem krávy projet co nejrychleji, aby se náhodou nepohnula. A auto v protisměru? To se přeci vyhne!! Tady v Gruzii my si vyhovíme, my se nikdy nesrazíme! My máme v autě pověšený kříž, který nás chrání. Nějaký závodník v Nivě nás chtěl předjet. Jen ať frčí vpřed. Za třemi dalšími zatáčkami jsme ho našli zadýchaného a zavařeného. Zastavili jsme a chlapi si přátelsky pomohli i další kolemjedoucí auta nabízela svou pomoc. Féroví Gruzínci.
Královna Ushba nás vítá. Pyšně a vítězoslavně ční nad své okolí oblečená v bělostný háv. Vítejte na Kavkazu! Naše srdce roztávají až nám tají dech.
Po několika kilometrech řidič zastavil v zatáčce před mostem. Vezměte si láhev na vodu! U řeky vyvěrá minerální pramen! Napojili jsme se zdravou vodou. Do dalšího zastavení nebylo daleko. Přistáli jsme u stavení našeho řidiče. V loukách, v polích, pod Ushbou. Tatínek s maminkou se vrítili z trhu!!!! Všichni vesničtí kluci se seběhli. Běželi z návsi, kde nás uviděli, přes zahrady, mezi domy klukovskými zkratkami a přinesli nám každému po jednom výtečném žlutočerveném jablíčku!!! To bylo sladké!!! To bylo dojemné!! Do dlaní jsme jim nasypali barevné lentilky, společně jsme se smáli, hladili obrovského řidičova psa a černé kotě nám lezlo až za krk.
Mestia! Konečná! Ale ne pro nás, jen pro tuto marshrutku! Náš cíl bylo stověžaté město Ushguli, abychom se dnes dostali co nejdále. Řidič nám domluvil, že marshrutka, která vyjížděla za námi z Mestie, nás tam doveze. Tak jsme postávali na nevlídném náměstí hl. města Svanetie a dali se do řeči s místními mladíky a prvními turisty. Potřebovali jsme zjistit, jak vypadají treky, co stojí za to vidět a jak daleko stihneme dojít za dva dny. V Mestii jsme ale zůstat nechtěli, město nemělo pro nás toho správného horského ducha a na jednodenní výlety se nám nezamlouvaly. Zvláště když jsme od Slováků slyšeli, že k ledovci dojedeme úplně v pohodě téměř po asfaltce. Takhle jsem si putování po Kavkazu nepředstavovala. Nejvíce informací jsme získali od turistů Izraelců, kterých tam bylo tak deset. Místňáci nám tvrdili, že náš trek přeběhneme za den, ale Izraelcům jsme věřili více. Během hodinky jsme se shodli na dvoudenním treku horami přes vesničky s obrannými, tisíc let starými vežemi z Iprari do Zhabeshi a vyhnuli jsme se silnicím. To znamenalo, že jsme se ještě v osm večer potřebovali dostat o 30 km dále. Taxíkem jsme jet nechtěli, tak jsme počkali na domluvenou marshrutku.
Když přijela, řidič o nám řekl, že nás tam nevezme, že jede jen do vesnice kousek od Mestie. Nakonec z nás dostal 70 lari, že nás tedy odveze, ale jen na křižovatku. Mezi domy v Iprari se nedostane, je to moc prudké a jeho dodávka by to nezvládla. Vůbec div, že přežila následující cestu. Cenou nás trochu dostal a naštval, protože jsme byli domluveni úplně jinak, ale neměli jsme jinou možnost, tak jsme to vzít museli. Tma jako v pytli. Cesta ještě horší než doposud. Jeden z cestujícíh se s námi bavil anglicky. Štěpa mu angličtinu pochválil. Your english is very good, man. Thank you. I am a teacher of english. Učil angličtinu na místní škole v horách po té, co se vrátil s ruskou manželkou a dvěma dětmi po deseti letech nelegálního pobytu v Americe. Se Štěpou si popovídali o nelegální práci za Velkou louží. Učitel vystoupil ve své vesnici a my jsme pokračovali dále. To jsem zvědavá, jak v této tmě najdeme naši neznačenou cestu do hotelu Ucho (učo). Přestože nás předchozí jednání řidiče rozladilo, překvapil nás, když nás vysadil na křižovatce před Iprari a pro nás přijelo jiné auto, které objednal mobilem. Do tmy svítila jen dlouhá světla aut. Podali jsme si ruce s novým řidičem, kterému jsme s těží viděli do tváře. Naše batohy přehodili z auta do auta a my jsme důvěřivě přesedli. Snad nás neunesou. Připadali jsme si trochu jako pašované zboží. Ale věřili jsme. V ruském gazíku jsme stoupali 40 st. svahem vzhůru, vděčni, že jsme to nemuseli šlapat pěšky. Zastavili jsme před překrásným kamenným statkem. Bylo půl jedenácté v noci. Pozdravila nás mladá žena. Hned nás pozvali dovnitř a posadili před rozpálená kamna. Nyní jsme viděli, kdo nás přivezl. Starší pán, pracovitý a svalnatý horal s kulatým obličejem, červeným nosem a rukou tak obrovskou, že se v ni naše dlaň úplně ztratila. Obstojně mluvil rusky. I já jsme mu docela rozuměla, ale mé pokusy mluvit rusky byly zcela neúspěšné. Ale zaujala jsme staříka zase jinými hodnotami. Bylo mu 75 let, jmenoval se Ucho a bydlel zde s jednou ze svých třech dcer a jedním plemeníkem. Ve stáji měl stádo 16 krav, několik domácích prasat a na zimu musel usušit 45 tun sena. Sám s plemeníkem posekal na příkrých svazích a svozil do seníku. Tvrdý život.
Nabídli nám něco k večeři, tak jsme přikývli a za pár minut byla dcera v jídelně a přinášela jeden plný talíř za druhým. Hostina tak pro pět lidí. Saláty, khachapuri, smažené brambůrky s cibulkou, dortík. Samozřejmě jsme si museli s Uchem připít místní pálenkou z vína, čačou. A nebyla jen jedna, dvě, tři…Zásada: nedopíjet. To Štěpa vytáhl moravskou slivovici. Ta horala majícího problémy se srdcem málem srazila k zemi. Měla minimálně tak 55 %. Takové brambůrky jsme v životě nejedli. Tak jednoduché a tak výborné. Jen olej, sůl a hodně oleje a delikatesa je na stole. V jednoduchosti je síla.Hostili nás jako krále. Drží se tu hesla: Můj host, můj pán. Tak jsme si popovídali, zasmáli a před půlnoci jsme byli zavedeni do pokojů. Takový luxus bych v horách nečekala. Koupelna byla srovnatelná či lepší než v průměrném českém hotelu, rohová vana, vyleštěné fialové kachlíky, teplá voda. Po schodech jsme vyšli do 1.patra na verandu, chodbu pokrývaly ručně tkané koberce, medvědí kůže a v rozích kvetly v květináčích pelargónie a ibišky. Byli nám ukázány dva pokoje. V nich stály velké vyřezávané postele s obrazy v čele. Vybrali jsme si hned ten první. V takovém kýči hned tak bydlet nebudeme. Po třech dnech jsme se umyli a poprvé usnuli na Kavkazu, nechali si zdát o medvědech a vlcích majíce nad hlavami obraz s pasoucími se koni.
4.den neděle 20.9.09 - Iprari - Adishi
Do středověku je to jen 9 hodin cesty pěšky…
Budíček!!! Dobré ranko!!
Se svítáním jsme spatřili, do jaké krajiny jsme se včera v noci vlastně dostali. Úzké údolí se zalesněnými svahy a roztroušenými domy a obrannými věžemi na loukách. Měšťáci tomu říkají romantika, místní tvrdý život nebo poslání. Náš dům měl fasádu ze stříbrného plechu. Kde se vzal na Kavkazu tento styl? A jaké tu mají obrovské prosklené verandy, v krajině, kde jsou v zimě tři metry sněhu? Architektura bez architektů?
Ke snídani jsme dostali čerstvou chlebovou placku, čerstvý domácí kravský sýr, černý čaj, khachapuri a medovník. V průběhu snídaně vstoupila do pokoje dcera nesoucí dva hrnky. You good? Rozuměli jsme . Oh, you speak english, that‘s great. Její úsměv byl široký od ucha k uchu Postavila před nás dva plné hrnky čerstvého domácího jogurtu. Oh, yoghurt? Not you good! Very good! Madlobt.
Zbalili jsme si věci a vyrazili na první cestu do hor. Ucho mě za rohem málem rozmačkal. Štěpo, jak mě můžeš ztratit z dohledu? Máš se mě držet! No, horalové jsou někdy příliš odříznuti od světa a od žen… Rozloučili jsme se, Ucho nám mával, jako bychom se znali celý život. Ani nevím, čím jsme mu tak přilnuli k srdci… Počasí bylo trochu pošmourné, ale slunce se stále hlásilo roztrhanými mraky. Nedaleko od Iprari na nás vyhlížela první čtyřtisícovka s ledovcem. Dlouho nám ale před zraky nezůstala, mlha nás brzo zavalila. Začal nás zkrápět i déšť. Došli jsme do první opuštěné vesnice. Vesička v údolí se skládala z asi tak deseti opuštěných kamenných domů, kostelu a několika pasoucích se krav. Trochu strašidelné, ale tvrdý život lidi vyhnal do měst. Otázkou zůstává, zda se tam mají lépe. Batohy jsme oblékli do nepromokavého a pokračovali údolím dále. Svahy na levé straně byly zatravněny vysokou trávou, která tancovala, jak vítr pískal. Pravý svah byl zalesněn a hýřil červenými, žlutými a zelenými barvami podzimních stromů. Svahy rozdělovala divoká řeka tekoucí od ledovce. Již mírně promočení, jsme přišli k opuštěným pasteveckým salaším. V případě krize by zde bylo možno v pohodě přespat. Trochu vymést pavučiny a sklo z rozbitých okýnek a pokojík by byla jako klícka. Prošlapali jsme si cestičku vysokými kopřivami a do jedné z těch chatek vlezli, abychom se opět oblékli do něčeho ještě více nepromokavého. Pozorovali jsme krajinu opuštěných salaší a zbarvené svahy kolem skrz střepy rozbitého okna. Mlha nám hned něco skryla, hned něco odhalila. Měnící se pohledy. Měnící se pocity. Sami. Nikde nikdo. Ani zpěv ptáků. Ani vytí vlků.
Pruhovaná bíločervená značka se nám v kopci ztratila, ale s naší skvělou orientací jsme ji zase brzy našli. Prší stále více. Stoupali jsme po úbočí do sedla ve výšce 2900 m n.m. Ticho. Mokneme. Voda mi už stéká po nohách. V botách už si zahřívám bazének. Oddaně jsme stoupali i přes nevlídné počasí a zachycovali pohledy na zamlžené objektivy. Vzít si ten camelbag byl skvělý nápad. Kdykoli se můžeš napít. Jen si člověk nesmí přiskřípnout hadičku pod popruh. Zjistila jsem, že vlastně ani zas tak moc neprší. A za normálních podmínek by nepromokavost mé super goretexové bundy pět let staré vydržela o několik minut déle, kdyby nebyla vystavena proudu vody vytékajícího z hadičky. Vypustila jsem na sebe dva litry vody. Super. Mám zmrzlý zadek a stehna, že už je ani necítím. Nemyslíš, zaplatíš! Na vršku se převléknu do nepromokavých kalhot.
V sedle se nám otevřel pohled do překrásného dlouhého údolí, na jehož konci na nás čekala vesnice Adishi, do které jsme mířili. Pohled na hřeben čtyřtisícovek na druhé straně údolí nám zamlžila mlha a mraky. Škoda. Ale mlha má v sobě taky spousta poezie a mystiky. V čele údolí se na nás plazil jazyk ledovce, ze kterého vytékala řeka o několika ramenech. Opět byl severní svah údolí zalesněn a pokryt rododendrony a azalkami. To musí být z jara vůně. Jižní svah byl pouze zatravněn. Sestup dolů úbočím byl delší než jsme předpokládali. Kavkazští bohové nám hráli svoji hymnu. Čtyřikrát jsme před sebou slyšeli po několikaminutových přestávkách silné burácení a sesuv obrovských mas sněhu. Pršelo a sníh se uvolňoval z vršků. Padaly laviny.
Prsty pomalu promrzaly. Ale ty fotky jsme prostě museli dělat. Každým krokem jsme přicházeli k barevnějším a úžasnějším stromům, které kontrastovaly s bílou barvou ledovce a bělostným hávem mlhy. Krásy nám byly servírovány krůček po krůčku na obrovských podnosech, že jsme nevěděli, kde se očima zastavit a co ochutnat. Dost focení, pěkně to tu klouže. Vytáhla jsem z batohu hůlky. Ty mi určitě v tom rozbláceném svahu pomohou. Aaaaa, bokem jsem sklouzla po svahu. Tak Štěpo, to je dnes podruhé, co mě mé skvělé teleskopické hůlky zradily a svou teleskopickou schopnost ukázaly, právě když jsem se do nich plnou vahou opřela. Obličej v bahně nás oba dva rozesmál. Co nás nezabije, to nás posílí.
Konečně jsme sestoupili k řece. Z výšky se nám to zdálo v celku legrace, překročit ji a nevěřili jsme, že tam Izraelci běhali dvě hodiny, než našli schůdné místo.Chodili jsme po oblázcích. Šedá. Bílá. Olivově zelená. To by se Lence líbilo. Řeka měla několik ramen. Několik z nich byla vcelku legrace přeskočit, ale poslední proud nás dlouho nechával na svém levém břehu. Řeka ani nebyla tak široká, jako divoká a hluboká. I když jsem měla ruce jako led, ledovcová voda byla ještě o hodně stupňů nižší. Hrdinské brodění bez bot tedy nebylo na místě. Po hodince běhání a skákaní z kamene na kámen jsme našli jakýs takýs možný přechod. Štěpovi se to se svýma dlouhýma nohama skáče. Nicméně jsem byla ráda, že už přistaneme na pravém břehu i za cenu namočení do vody. S mírným podřepem a zhoupnutím na hůlkách jsem se dostala na vysněnou stranu údolí. Voda v pohorách už pěkně hřála. Zmoklí jako kuřata. Štěpo, mohli bychom se najíst za chůze? Nee, já mám stažený žaludek bederákem. Hmm. Zmoklí shora zdola jsme si dali pětiminutovou svačinku. To byla pro mě poslední kapka. Dosud jsme vše brali s humorem a vládla mezi námi dobrá nálada.
Štěpo, teď už nevtipkujeme. Zimou mně natekly ruce, že byly dvakrát takové a rukavice by mi nepomohly. Osm hodin prší. Nasadili jsme tempo a rázovali si rovně podél řeky do Adishi. Pomalu se stmívalo. Po hodince rychlé chůze se před námi z mlhy vylouply první obranné věže, pak i vesnička Adishi s přibližně třiceti kamennými domy bez viditelného života. Snad tu někde najdeme nějaké světélko. Přešli jsme mostek přes potok. První domy byly zjevně neobývané, i když v relativně dobrém stavu. Cesty mezi domy byly rozbahněné. Nejlepší bude, když půjdeme po stopách a hnoji dobytka. Tam budou lidé. Protahovali jsme se úzkou uličkou, otírajíce batohy o kamenné stěny domů, brodíce se v hnoji a bahně dobytka. Hlavně, když najdeme lidi. Byl to dobrý směr. Spatřili nás místní a mávali na sebe, že jdou turisti. Vkročili jsme mokří a špinavý na dvorek tvořený několika staveními. S radostí jsme těmto horským obyvatelům vpadli do sítí. Vtáhli nás po třech schůdcích dovnitř do chodby. Batohy sem. Boty si nezouvejte. Nee, to bychom vám to tu zamazali. Nevadí, běžte rovně. I když člověk slovům nerozumí, v krizi vždy pochopí. Po dalších třech schodech jsme vstoupili do skromné bílé světničky se dvěma postelemi podél stěn, kamny, stolem se štokrlátky a křížem na stěně. Usmívala se na nás paní domácí, křehká shrbená stará paní v černé sukni a halence, vyschlý, jistě tvrdou celoživotní prací nasycený stařík a mladík, který nás přivítal.Posadili nás hned vedle kamen, kam stařík ještě přiložil. Za pět minut ze mě šla pára sedíc na dvacet centimetrů od červeně rozpálených plátů. Za 30 minut jsem byla téměř suchá a prsty zase začaly dýchat životem, i když klouby mně pořád pěkně bolely. Zatímco jsme se hřáli, stařenka přišla s velkou bílou díží s moukou a začala zadělávat na chleba. Přišli hosté. Fotit se nechtěla. Pozorovali jsem se zájmem její pekařský um. Pekla nám khachapuri. Křehká stařenka měla v rukou a řádně hnětla těsto. Připomněla mně moji prababičku. Neskutečné. Překvapivé? Neobyčejné. Srdcervoucí. Bydlí tu jako před sto a více lety. Byli jsme dojati jejich přijetím. Samozřejmě jsme pro ně byli zdrojem peněz, ale v takových životních momentech je to to poslední na co jsme mysleli.
Asi nebyli úplně na turisty připraveni, i když ne nezvyklí. Připravovali nám jeden z jejich skromných pokojů. Prošli jsme obývákem, kterému vévodila televize a za ním byl z chodby přístupný jeden pokoj. Ubytování bylo o moc skromnější než včera, ale všechny potřeby splňoval. Sucho a teplo. Uprostřed pokojíku s dřevěný obkladem stála železná rozpálená kamínka, podél stěn dvě postele s drátěnou matrací, za dveřmi stolek se dvěma židlemi. Šťastně a uvolněně jsme se natáhli na postele. Přežili jsme kavkazský nečas. Zase se usmíváme. Vybalili jsme všechny věci z batohů. Všechno mokré. Nepromokavý obal moc nezafungoval. V teplém oblečení jsme vyčkali večeře. Mladík nám zaplnil stůl dobrotami. Hmm, zase ty opékané brambůrky, sýr, khachapuri, chléb, šalvějový čaj a plné hrnky domácího hruškovo- třešňového kompotu. Štěpa se svým žaludkem na vodě zase moc nesnědl, připadám si jako otesánek, ale kompot mu zachutnal. Zase to byla hostina pro pět, ale už víme, že co nesníme, domácí dojí. Nicméně nikdo si pro zbylé jídlo nepřicházel. To mají vlastně dobře vymyšlené, počítají, že to je i snídaně.
Štěpa přiložil poslední březové polínko do kamen a skočili jsme do postelí, do spacáčků, zachumlali se a s opravdovou únavou ihned vpluli do říše snů.
5. den pondělí 21.9.09 - Adishi – Mestia
Kamenné vesnice s obrannými, tisíciletými věžemi nás učarovaly…
Krásné ráno! Slunce! Štěpoo, vidíš ty domy kolem nás? Jupííí! Píše se rok 1356 nebo 1212? Dnes vyrazíme dřív, abychom si mohli prohlédnout a pokochat se vesnicí. Zatopili jsme si v kamnech, ohřáli včerejší čaj, opekli chleba a v klidu a štěstí posnídali.
Když jsme vyšli do chodbičky s nabalenými batohy, že zaplatíme, poděkujeme a rozloučíme se, paní nám v kuchyni začala připravovat snídani. Neskutečně pohostinní lidé. Jakmile ji Štěpa začal pantomimicky ukazovat, že mi snídat, že už nejíst, jinak tlustí, moc se smála. Snědli jsme napůl alespoň jeden výborný domácí jogurt v hrnku. Zaplatili jsme za oba 70 lari, jejich tváře vzápětí rozpůlily široké úsměvy. Ještě si dejte kompot a ještě více kompotu! Milí hosté! A tady máte na cestu. Čtvrtku sýra. Jednu kulatou placku chleba. Jeden khachapuri. Ňam. To se Štěpa zase nenají. On ho hlad naučí.
Sestoupili jsme po třech schodech na dvorek. M o d r o. S l u n c e. Pan domácí řezal na koze dříví. Rozhlédli jsme se, co jsme včera již neviděli ani nemohli vnímat. Tak i tady ve středověku mají satelity. Jedno z mála spojení se světem. Mladík se mi představil. Omar to byl. V uličce ještě přibylo bahna a hnoje. Jdeme zpátky přes mostek, abychom přehlédli celou vesnici. Štěpoo, vidíš tu věž? A co za ní? První vrcholek!!!! Zasněžený!!!! Mt. Tetnuldi 4858 m n.m. Kavkazský Krakonoš nás odměnil. Má nás rád. Skákali jsme radostí. Fotila jsme jeden dům a skupinky domů, jednu věž a skupinku věží. A nebe a kopec a krávy a vůbec tu krásu a klid. Najednou do zatáčky přiklusal tajemný jezdec na koni bez sedla. Přehnal se kolem mě, zbrzdil při přejezdu dřevěného mostku, a pak se zase rozeběhl a zaplul do toho tichého mrtvého města. Ztratil se z dohledu. Ufff. To byl zážitek. Jupííí. Kde to jsme? Kam jsme se to vlastně dostali? Cestujeme časem? Štěpoo, já jsme tak šťastnááá! Aničkooo, já takyyyy!
Úzkou cestičkou vinoucí se úbočím svahu jsme směřovali do vesnice Zhabeshi. Širé louky. Na loukách žluté krokusy. Po pravé straně vykukovaly další bílé vrcholky. Až jsme se dostali tak vysoko, že jsme dohlédli široko daleko na kavkazské třítisícovky, čtyřtisícovky a mezi nimi před námi na perlu, královnu Ushbu a ještě navíc jsme shlédli do hlubokých údolí s roztroušenými vesnicemi a věžemi. Putovali jsme dál po loukách a svazích porostlými zabarvenými stromy a keři. Pohledy přinášející radost. Lásku. Potěšení. Moudrost. Uvolnění. Nadhled.
To je krása, že by se člověk posral.
Shalom! Shalom! Potkali jsme za celý den pět turistů. Pět skvělých Izraelců. Jinak sami. Z dálky k nám přicházel jen zvuk sekání sekerou.
Břidlicovým svahem jsme sešli do úzkého údolí vklíněného mezi masiv Kavkazu. Jsme v Zhabeshi. Vesnice je to zabydlenější. Babka krájí jablka a navléká na nit. Provázky s ovocem létají ve větru a pomalu a přirozeně prosychají. Už jsme toho měli dost. Ale Štěpoo, nestopuj, dojedeme to, jen dvanáct kilometrů po silnici! Jestli to dojdeme, tak pojdeme! A to už se k nám blížila bílá Niva.
Kam jdete? Do Mestie? Tak nasedněte! Za kolik? Chacha, za kolik! Zadarmo!! Chacha!! Zastavil nám viceprezident Mestie. Jeho koníčkem byl zpěv, zcestoval se svým sborem Evropu. Zazpívej. Nasadil hluboký tón a zapíval. Mám hostel kousek za Mestií, 25 lari i s večeří, teplá koupel, dovezu vás ráno na marshrutku, žádný problém, v hotelu vás okradou, 100 lari. S díky jsme odmítli, vzali jsme si na něj číslo, kdyby náhodou. A máte děti? Kluky? Tak já vám pro ně dám kopačák! Tak Štěpa daroval svůj první míč.
V hotelu na náměstí nás ubytovali za 15 lari. Voda neteče, ale do hodinky to bude spravené. Padli jsme na postel. Za 15 min začalo lít jako z konve. Štěpo, přiznávám, že svést se autem, byla super myšlenka. Díky, díky.
Co to je za křik a ječení? Bitka! Pravý gruzínský souboj mužů! To dneska voda fungovat nebude! Majitel domu drsně nadával a mlátil hlava nehlava dělníka, který tam zjevně něco nedodělal. Jejich ženy je trhaly od sebe a vřískaly. Zážitek!
Štěpovi se v žaludku rozležel hlad a sešel dolů do restaurace sehnat něco k jídlu. Dlouho se nevracel. Jestlipak se k něčemu nepřipletl?! Aaaaa, připletl. Zapletl se kuchařovi pod vařečku a nadiktoval si, jak mu mají připravit míchaná vajíčka. Do dveří nevstoupil Štěpa, ale rozzářené sluníčko, které si radostně a váženě neslo vzácný pokrm. V koutku u stolu ho blaženě vychutnávalo. Nesmím vyslovovat před ním slovo sýr ani khachapuri.
A spát! R¬áno musíme vstávat o půl páté.
6. den úterý 22.9.09 - Mestia - Tbilisi
Maso a Štěpa se už zase směje…
Štepův budík nás vzbudil ve 4:20. Není špatné si přehodit telefon na místní čas. Můj budík by mě ještě nechal vyspávat dvě hodiny, ale marshrutka by byla fuč. Sprcha mírně kapala, tak jsme se po dvou dnech okapali, sbalili věci a vyšli na náměstí. Zasedli jsme v marshrutce dvě místa vzadu a hodinu čekali, než jsme vyjeli. Spolucestující dámy si halasně vyprávěly, tak jsme je nahrávali a poslouchali, i když jsme nic nerozuměli. Prší. Vyjeli jsme. Horší cesta než směrem do hor. Bahno, kaluže, mlha, déšť, řidič ještě větší závodník, na předním skle mimo zorný úhel řidiče pavouk. Sklo ještě něco vydrží. My taky. Tlumiče už na kolech nebyly. Skákali jsme ke stropu. Vrzání zadních dveří nás doprovodilo až do Tbilisi.
Na tradiční zastávce u bufetu nás všechny řidič poslal umýt si boty. Já jsem šla na záchod, Štěpa do kantýny. Aničkoo, mají tu masové khachapuri: V očích mu zářily hvězdičky. Tak je kup! Ve frontě na suchý záchod se se mnou dala do řeči čtyřicetileté paní v zeleném svetříku. Jste Němci? Ne! A začala mi německy vyprávět, že je žurnalistka a v Německu pracovala rok pro Der Spiegel. Koho tu člověk nepotká. Došla na mě řada. Turecký záchod. Ale ne ledajaký. Visel tak 3 metry na skále nad potokem, do kterého padalo vše včetně plastů a dalších odpadků. Voda vše odplaví a umyje. Voda odteče do azurově modrého jezera.
Na zápraží stál Štěpa. V jedné ruce držel plechovku s ledovou kávou a v druhé měl talířek s teplým masovým khachapuri. Jez, ještě máš čtvrtku. Nee, ta je pro Tebe Štěpigro! Konečně mu zase chutnalo! Maso! Už s ním bylo zase do řeči! Hurrá! Žádná rýmička!!! Masooo!
Po jedenácti hodinách jsme dovrzali a doskákali do Tbilisi na Didube autobusové nádraží. Slunce už zase svítilo. Kromě nádraží tam byl také ovocný trh. Řekli jsme si, že si uděláme vitamínovou večeři. Nakoupili jsme plnou náruč hroznového vína bílého, modrého, hruštiček, granátových jablíček, churmy. My vlastně máme ještě to červené kyselé ovoce! Máme? A že jsem ho už dlouho v tom batohu neviděla. Kde jen může být? Že tys ho vyhodila! Nee, to bych si nedovolila.
Na doporučení jsme jeli do hostelu k Irině Japaridze. Byla to čtvrť, kde žijí normální lidé. Žádné okázalosti. Trhovci lemovali chodníky. Ulicemi proudil neustálý tok lidí, aut. Nejistě jsme vstoupili do činžovního čtyřpatrového domu, jehož schodiště hlídaly již vysloužilí polorozpadlí kamenní lvi. Po úzkém schodišti jsme vyšli do třetího patra. Vešli jsme do zakouřené haly s křesly, stolem , židlemi, na stěnách viselo nezpočet světových vlajek a různých fotek, obrazů, vlevo za stolem a počítačem seděla korpulentní dáma s cigaretou mezi prsty a černou tureckou kávou. Irina. Gamarjobat. Štěpa s ní rozšafně domluvil poslední volný pokojík v sousedství společné kuchyně. Irina působila jako bordel mamá. Zasedla do svého širokého křesla, který beze zbytku zaplnila. Děvčátka kolem ní poskakovala, hosté ji milovali. Ukazovala nám fotky z místních party, cokoliv pro ni nebylo problém zařídit, měla své lidi, své oddané duše, kterým přinášela práci a maximálně důvěřovala, byla živlem, který miloval život a chtěla se bavit a veselit se. V křesle s mobilem a cigaretou řídila místní život i život druhých. I tak nám zařídila na zítra řidiče Konstantina, alias Michael Schumacher, na cestu do Davida Gareji a Sighnaghi.
Zalezli jsme si do pokojíku a dali si obrovskou ovocnou bombu do našich svanetských sýrových žaludků. Později večer na nás zaťukala nějaké Francouzka, že by se k nám rádi s přítelem připojili na cestu do Davida. Smluvili jsme se na osmou ranní. Za prosklenými dveřmi byl v kuchyňce čilý ruch až do brzkých ranních hodin. Spánku nebylo moc přáno.
7. den středa 23.9.09 - Tbilisi – David Gareja - Sighnaghi
Za vínem do Kakhetie…, Ty pastelky budou polámané…
V osm jsme stáli v hale, když přišel vysoký, ostře řezaný muž, který byl zcela přesným nositelem jména Konstantin. Pozdravil nás hlubokým hlasem. Dal nám povel a nasedli jsme do tmavého Volkswagenu. Ujížděli jsme před deštěm jízdou formulového závodníka. Nad námi stále se měnící nebe hýřící barvami. Chvilku fialové, chvilku šedé,aby se nám nad Davidem Garejou ukázalo v blankytně modré. Jeli jsme dvě hodiny. Úzká silnička vedoucí stepí a polopouští. Vysoká tráva vlající ve větru. Kilometry zvlněné krajiny. Kilometry hnědavých, zelenkavých, šedavých, načervenalých mísících se barev. Předevčírem kraj mnichů šířících křesťanství, žijících ve skalních klášterech, často čelících nájezdům nepřátel. Včera boj. Kraj pro tužení těl ruských a později gruzínských vojáků. Dnes nekonečno. Svoboda. Tanec. Vítr. Jako bílá pole bavlníku putující stáda ovcí hnaných pastevci na koních, vlnících se dle vln krajiny. Mrtvé opuštěné město Udabno. Rusové založili a příkazem nechali obydlet. Gruzínci po revoluci pro naprosté odříznutí a neplodnost kraje opět odešli.
Vystoupili jsme před nejstarším klášterem Lavra v této oblasti. Celý komplex čítá 15 takovýchto skalních klášterů. První sem přišli asyrští bratři v 6. století a začali šířit křesťanství. Vystavili ve skalách kaple, kostely, obydlí, systém na sběr vody. V 13. století Mongolové zavraždili přes šest tisíc mnichů. Od roku 1990 tento klášter opět částečně žije a naplňuje své původní poslání.
Úbočím po louce jsme vyběhli na hranice s Ázerbájdžánem. Gruzie zvlněná, Ázerbájdžán nekonečně rovinatý s vystupujícími těžebními věžemi na ropu. Přirozenou hranici tvoří pás skalního klášteru Udabno. Volný přístup. Nikdo nikde. Tisíc let staré fresky. Kaple. Kostely. A my. Nekonečně svobodní. Zpátky jsme běželi dolů vysokou trávou vlnící se ve větru.
Sighnaghi? Tbilisi? Skvělé, Konstantin nás doveze až do Sighnaghi! A co na to Francouzi? Pojedou s námi! No problem!
Tvrďák Konstantin s duší romantika pustil pohodovou hudbu, zařadil a vyrazil formulovou rychlostí do centra Kakhetie. Na cestě nás zastavil jediný medvěd, kterého jsme zde měli možnost spatřit. Byl na půl metru od nás. Unavený, hladový, žíznivý. Smutně se na nás díval. Byl zavřen v kleci u benzínové pumpy. Jel na minerální vodu Borjomi.
Holy spring! Chcete to vidět? Zajeli jsme do ženského kláštera pod městečkem Sighnaghi. Aničko, představ si, to jsi měla vidět! Ženy plné hříchů, plačící, zhrzené životem vstupovaly v šatech do jezera, kde ze sebe smyly všechnu tu lidskou špínu a vycházely rozzářené, s čistou duší. Neskutečný zážitek! Hmm, škoda, že jsem tam také nešla a neviděla ten zázrak!
Konstantin nás dovezl až před dveře hostelu Davida Zandarashvilli‘s. Paní domácí, Manana, nás vřele přivítala a uvedla do pokoje. Večeři jsme odmítli, že si zajdeme do města a uvidíme jak to chodí v místních restauracích. Štěpo já nemám mobil ani diktafon! Ne, mobil mám, ale diktafon je fuč! Aničko, ty pastelky za to nemůžou! Já vím… Musel mi vypadnout v taxíku. Pět minut telefonování a diktafon byl na světě a bude na mě čekat v Tbilisi u Iriny. Uff…
Cestou do restaurace jsme potkali pana domácího, Davida. Vy nezůstanete na večeři? Bude jehněčí. Štepovi začaly téct z koutků pusy švihadla. Dnes ne, snad zítra. Madlobt. Našli jsme restauraci, kde seděli i místní ,tak jsme zapluli dovnitř. Těšili jsme se na výborné víno, na masité jídlo. Objednali jsme si bílé víno, gulášek a lilek s vlašskými ořechy.
Postavili před nás dvě sklenky jantarově žlutého vína. Tak na zdraví! Užijme si kraje gruzínského vína! No, tak to není úplně, co jsme očekávali. Poměrně silné a suché. Moravské je moravské. Jiný kraj, jiné víno. Nicméně jídlo bylo vynikající a víno s přibývajícími skleničkami také… Jo, Aničko, s tím holy spring jsem si to vymyslel. Ze studánky tam čouhal kus gumové hadičky. Takže nemusíš litovat…
Ve vinném opojení jsme propluli městem do vinného spánku.
8. den čtvrtek 24.9.09 - Sighnaghi
Saperavi hrozno…, Alaverdi dává světlo duši…, Za herecký výkon prodavačky přesvědčující našeho řidiče, že za 4 lari bedýnku hroznového vína prodat nemůže, by ji Národní divadlo dalo trvalé angažmá…
Už jsme nemohli dospat. Dokonce jsme vstali dřív než domácí. Než se probudili, sedli jsme si na terasu s výhledem na úrodné údolí řeky Alazani a v dáli na Kavkaz, utrhli si hrozen modrého vína a debužírovali. Vinobraní začíná. David nás vzal na ochutnávku vinné štávy. Víno zde zraje v keramických amforách zakopaných v zemi.
K snídani přišli dva Izraelci a polský pár. Jeden z Izraelců pracoval v otcově zahradnictví, kde pěstovali chryzantémy a druhý byl scénárista z ortodoxní rodiny, který utekl před náboženstvím a průběžně cestoval, učil se jazyky a poznával jiné kraje, mravy, lidi, život za branami studia Tóry.
Vesele jsme posnídali a pokecali. Štěpa si snad upravil názor na Izraelce a rozšířil si anglický slovník. David nám zařídil taxík na celý dnešní den.
Řidič nás provezl krajem Kakhetie křížem krážem. První zastávkou byly vinné závody, jedny z největších, Kindzmarauli, ve městě Kvareli. Provázela nás sama dcera největšího společníka závodů. Ještě jsme neochutnali víno tekuté, ale už jsme se rozplývali nad vínem hroznovým, které bylo nachystáno ke stáčení. Byla to zdejší odrůda modrého vína, saperavi. Hrozny zde rostou na mikrozóně, hornině s žílami zlata. Již dlouho jsme nejedli nic tak dobrého. Nemáme slov. Nejvíc nejlepčejší nejsladší hrozna jaká kdy skončila v našich útrobách. Vinařský zázrak! Když jsme zasedli k degustaci jednoho bílého, dvou červených a koňaku, zcela vítězně z toho vyšel sedmnáctiletý gruziňák. Údajně zde mají nejlepší červené suché víno, které po světě sbírá medaile,ale příliš nás neoslovilo. Snad někde jinde nám zachutná…
K další památce jsme vyšlapali pěšky do kopce. Byl to jeden z nejstarších klášterů v této oblasti, Nekresi. Kostely ze 4.-0.stol. Neskutečně nádherné. Prostor. Světlo. Kámen. Čas. Jeden z větších kostelů, trojlodní bazilika, byl cele vymalován freskami. Sotva popadám dech. Máme na očích a na dosah jedny z nejstarších památek křesťanství. Probíhala tam čilá rekonstrukce. S jedním z dělníků jsme pokecali dokonce i španělsky. Zužitkujeme zde všechny naše jazykové znalosti.
Za řekou Incobou jsme zastavili u kostela a královského panství ze 16. století, Gremi. Na kopci se tyčil k nebi chrám Archandělů z červených cihel, dle íránského vlivu a hrad panovníka Levana. Průvodce nám prozradil, že z hradu vede tajná chodba k řece. Průzkumník Štěpa vyrazil. Já za ním. Do tmy blikal čelovkou na cestu. Kamenný tunel 1,5 m vysoký ve mně probouzel klaustrofobní stavy. Postupovali jsme klopýtajíce dál a dál, nevědouce, kde tunel skončí. Nad hlavou nám začali lítat netopýři. V okamžiku jsem je viděla zamotané do mých hrůzou stojících vlasů. Štěpoo!!! Baterkami jsme si posvítili na strop posetý malými netopýry. Viseli nám tak 20 cm nad hlavami. Tunel končil zamknutými dveřmi. A zpátky. Ven. Spolu s vylétajícími hradními vampíry.
Co nám dnes přineslo světlo do duší, byla návštěva kláštěra Alaverdi. U dveří jsem si přes kalhoty musel vzít sukni a vstoupili jsme do toho překrásného duchaplného prostoru. Strávili jsme uvnitř baziliky hodinu a strávili bychom i déle. Donedávna se svými 50 m to byl nejvyšší kostel v Gruzii. Rozplývali jsme se v rozlehlém světlém kamenném prostoru zázračně osvětleném paprsky přicházejícími okny tamburu. Do péče si nás vzal jeden mnich. Když viděl náš zájem a slyšel o našem českém původu, vyprávěl nám o historii kláštera a provedl místy, kam většinou nikdo nesmí. Jednotlivě nás vzal i do sakristie na mešní víno. Po sklence bílého vína mně nakonec dovolil sundat si sukni a vylézt pouze v kalhotách do prostoru patra boční lodě, který byl dříve obýván jeptiškami. Sestoupila jsem zpět do sakristie, kde na mě ve tmě čekal mnich a svítil si mobilem. Důvěra nedůvěra, byla jsem ráda, že jsme vyšli ven do kostela. Tam stál Štěpa nervózně odpočítávající sekundy, kdy vtrhne řád neřád do sakristie. Cos tam dělala? Dovolil mně jít nahoru! Kochala jsem se výhledem na Kavkaz z pokoje jeptišek! Měl jsem strach! No, já trošičku taky. Ale je to mnich!
Hlavní město Kakhetie, Telavi, jsme projeli jen s krátkou zastávkou v sídle krále Erakla II., postaveného v íránském stylu. Na náměstí jsme částečně objali devět set let starý platan, který má v průměru 3,6 m, obvod 12 m a frčeli do dalších vinných závodů.
Vinařství Tsinandali nás svým přísným uvítáním a vysokým vstupným nezaujalo. Řidič nám nabídl, že nás vezme k jeho sestře na ochutnávku domácího. U silnice prodávali babky různé výpěstky. Řidič chtěl koupit hroznové víno pro naši paní domácí a zastavil u jedné bezzubé shrbené stařenky se sporým počtem zubů. Nabídl ji za bedýnku 4 lari. Podala takový neuvěřitelný herecký výkon, že ona, chudák stará, tvrdě pracující, samoživitelka…, nemůže prodat něco tak chutného za tak málo peněz. To by ji přeci takový statný muž, mající velký příjem nechtěl takovým způsobem ožebračit! Podívala se na své mladší kolegyně, které navlékaly na nit vlašské ořechy a požádala je o radu. Doporučili ji, aby to prodala. Dobře tedy. Ale s nechutí. Minuty pak žmoulala a srovnávala získané bankovky. Takový obchod, maminko, kdo to jak živ viděl!
Na chvilku jsme se stavili u sestry. Právě rozdělávali oheň v peci. Chystali se péct 32 chlebů na následující týden. Vzala nás do místnosti s amforami. V jedné z nich už kvasilo půl tuny modrých hroznů. Štěpa dostal dlouhý píchák a vší silou ty hrozny prošťouchal. Dostali jsme pak ke koštu po sklence bílého vína. Bylo stejně silné jako včera v restauraci. Zkrátka nezvyklá chuť. Po celodenním putování jsme byli ucabrtaní až nad hlavu, sotva jsme doma vystoupili z auta.
Doma už se chystala večeře. Usedli jsme ke stolu. Já se Štěpánem, naproti nám ti dva Izraelci a syn Davida s bratrancem. Manana začala nosit na stůl. Jehněčí na rajčatech, jehněčí na něčem zeleném, brambory, lilky s ořechy, restovaná zeleninka, salátky, melouny. Zkrátka hostina. Pili jsme, smáli se, vyprávěli, hodovali a veselili se. Břicha k prasknutí. Páni nenasytní.
9. den pátek 25.9.09 - Sighnaghi - Tbilisi – Kazbegi
Što eto? Pivo…
Naposledy jsme posnídali v Kakhetii. Snídaně proběhla v širší společnosti. Včera pozdě v noci přijelo dalších 15 Izraelců. Jedna z nich, Tamar Fertig, jejíž tatínek byl Moravák z Brna, mně připomínala Sherry. Snad to byla její vyslankyně. Plánovali jsme jak co nejlépe využít poslední dva dny. Chtěli jsme se ještě podívat na Kazbeg, když byl tak relativně blízko, ale nějak jsme to časově nedokázali skloubit. Když nás Tamar popíchla k rozhodnutí. So, why don t you go there tonight? Jako bych slyšela Sherry. No jasně, nejlepší řešení!! Ještě jsme se vloupali Mananě do kuchyně a poprosili ji o recept na lilky s ořechy a restovanou zeleninu. Já Vám prozrazuji má největší tajemství! Ukazuji mé nejtajnější poklady! Neboj, takových kvalit, jako ty nedosáhneme!
Dopoledne jsme si udělali ještě prohlídku této Potěmkinovy vesnice Sighnaghi, kde fasády domů byly opraveny, ale za okny byly často vnitřky domů a zadní fasády zcela v troskách. Hodně zde investovala vláda. Loni se práce částečně zastavili kvůli válce v Abcházii a Osetii. Řemeslná práce nebyla příliš na výši. Za několik málo let zde budou muset investovat opět spoustu peněz. Často jsou opravy jen na oko. Zaskočili jsme do národopisného muzea a v poledne pokračovali marshrutkou do Tbilisi.
A rovnou na nádraží Samgori s odjezdy do Kazbegi. Ve tři hodiny jsme chytili dvě poslední místa na pátou. Štěpa vyšel na průzkum tržiště, aby přinesl zase nějaké vitamínové dobrůtky. Já jsem zatím objektivem zaznamenávala tváře trhovců, řidičů, cestujících.
Dvě sedadla před námi seděl pán s pětiletým synem. Pán si otevřel nápoj v zajímavé hnědé láhvi . Što eto? Zeptal se nezištně Štěpa. Pivo! Na! Podal láhev Štěpovi. Výborné gruzínské pivo. V tom to Štěpovi sepnulo. Mám ještě jeden míč! Tak daroval svůj druhý a poslední kopačák. Pán měl obrovskou radost. Hned chtěl na míč podpisy. Lidem okolo ukazoval střídavě na míč a na Štěpu. Zářil. Pak nám ještě dozadu poslal hrst jablek. Zářili oba. Dobré skutky plodí další dobré skutky.
Tři další hodiny jsme se kodrcali k ruským hranicím do Kazbegi , městečka pod druhým nejvyšším vrcholem Gruzie, Mt. Kazbegi 5033 m n. m. Je to kraj hodně ovlivněn ruskou érou a dnešním pomalu vzrůstajícím vlivem stavebnictví. Staví se tu jedno z největších horských středisek, pyšní se krásnými sjezdovkami. Bohužel se svahy plní nevkusnými hotely, které ani kapkou nečerpají ze zdejší krajiny. Genius loci je s penězi ten tam. Snad na to jednou přijdou.
V průběhu jízdy k nám od řidiče doputoval mobil. Už jsme myslela, že jsem někde ztratila zase ten můj. Ale kdepak. Štěpovi telefonoval nějaký majitel ubytování v Kazbegi, že jestli už máme kde spát, a že on nám nabízí střechu nad hlavou i s večeří za super cenu. Mobily i hory přenáší. Tady se neschováš.
Za tmy jak v pytli jsme dojeli do cíle. V Lonely Planetce jsem se dočetla, že náše ubytování je kousek od náměstí a poznáme je dle zelených vrat. Jen jsme vystoupili z auta,hned nás chytil pán, který nám telefonoval. A že když nechceme jít k němu, dovede nás do našeho hostelu. Ve mně se to vařilo. Svaneti, panenská Svaneti! Tady je už znát, jak turisté nejsou tak vzácní a jsou přeci jen nositeli peněz. Nicméně nás dovedl k Nunu Maiseradze. Příjemná žena středního věku nás ubytovala. Poslední pokojík našeho pobytu v Gruzii. Byl promrzlý na poslední cihlu. Ale ze zápraží byl výhled na osvětlený kostelík, k němuž jsme měli ráno namířeno. Jasné noční nebe nám popřálo krásnou kavkazskou noc.
10.den sobota 26.9.09 - Kazbegi - Tbilisi
A to pivo je z arašídů?…, You are amazing people…, The last place in this hostel is in my arms…
Zázrak. Ze zápraží byl výhled na kostelík a za ním vycházejícím sluncem osvětlenou horu Kazbeg. V osm hodin jsme již byli na cestě do hor. Prošli jsme ztichlou vesnicí, potkali několik turistů, pár koňů, eskadru vojáků a za dvě hodinky jsme stanuli před kostelem sv. Trojice. Asi tu měli nějakou levnou dodávku zelené barvy, protože všechna vrata byla zelená. Na modrém nebi se proháněly drobné mráčky. Hory byly vesměs holé, otevřené, vrcholky zasněžené. Kochali jsme se výhledy a na chvilku se ponořili do řeckých bájí a vybavili si příběh, jak byl Prométheus přikován k této hoře a dravci mu klovali játra.
Hi! Where are u from! Czech republic? Tak to můžeme mluvit česky! Potkali jsme první český pár. Chvilku jsme popovídali, vyměnili si zážitky a vydali se dolů. Cestou nahoru proudila auta naložená turisty. Až ke kostelíku bylo možno dojet auty. Svaneti, nedotknutá Svaneti!
Ve 12:00 jsme nasedli do marhsrutky. A do Tbilisi! A rychle! Další formulový závodník za volantem. Rozloučili jsme se s horami a kavkazským Jeti.
Téměř letecky jsme se dostali do Tbilisi a hned jsme zamířili do hostelu k Irině pro diktafon. Nechali jsme u ní batohy a objednali si na půlnoc taxík na letiště. Do hostelu vstoupil mladík, který se ptal po ubytování. Ano, ano, mám poslední volnou postel. Další místo je už jen v mé náruči, rozpřáhla Irina paže a spolu s námi se dala do hurónského smíchu. Ta představa nás ještě dlouho bavila.
Na sedmou večer jsme si domluvili večeři s Tamarou Shevardnadze. Moc se mi tam nechtělo. Nejsem zvyklá setkávat se s takovými persónami a ještě s nimi chodit na večeři v týden starém oblečení. Štepovi to nevadilo, tak jsem to nechala osudu.
Měli jsme ještě nějakou hoďku čas, tak jsme doplnili alkoholovou zásilku do Čech do povoleného limitu, prošli se chvilku centrem a nechali se vyhodit z metra. Vždy dobře naladěný Štěpa se zcela vážně zeptal policisty v metru na obsah jedné reklamy, která ho fascinovala již od našeho příjezdu. Nevím, jak na to přišel, ale v hlavě se mu usadila informace, že v Gruzii mají ořechové pivo. Jedna reklama na místní pivo měla vedle láhve poházené arašídy. Tak si myslel, že je to ono, ale chtěl se přesvědčit. Nenapadlo ho nic lepšího než se zeptat policajta v metru. Ve své nevinnosti a otevřenosti přišel k zavalitému, tak metr padesát vysokému policajtovi, objal ho kolem ramen a posunul k vyvěšenému billboardu se slovy što eto? Oriechové pivo? Policajt nevěděl jestli to Štěpa myslí vážně nebo si z něj dělá legraci, protože se ještě k tomu bezelstně doširoka usmíval. A ven z metra. Policajt otázku nepochopil, ale Štěpa konečně přijal myšlenku, že arašídy s obsahem piva nemají nic společného, kromě toho, že je někdy možná docela dobré jíst k pivu arašídy.
Sedli jsme si na náměstí před info centrum, chroustali pražené oříšky a čekali na Tamaru s manželem. Štěpa ji znal pouze z facebooku. Snad se najdeme. Ona nás poznala hned. Není divu. Ve špinavých trekových kalhotách a pohorách jsme nasedli do vyleštěného nissanu Murano. Tamara s manželem byli moc příjemní a oznámili nám, že nás zvou na večeři. Vzali nás do luxusní restaurace, kde se jim všichni hned od vchodu klaněli. Vyprávěli jsme jim o zážitcích z Gruzie. Nadšeně jsme jim ukazovali fotky ze Svanetie, místa, kde ještě ve svých třiceti letech nebyli a básnili jsme o jejich přírodně u kulturně bohaté zemi. Byli nadšeni. Vyprávěli, jaký je život v Gruzii dnes, kde potřebují přidat a v čem jsou silní. Gruzínci jsou pyšni na to, odkud pocházejí. Milují svou zemi. Chtějí se dostat vysoko. A mají na to. Kéž by to světu ukázali.
Objednali plný stůl jídla. Průřez gruzínskými pochoutkami. Výtečné červené gruzínské víno. Vynikající maso, pečivo a zeleninka. Famózní lilek.
Nemohli pochopit, že jsme po příletu spali na letišti a ne v hotelu. Hodbě jsme se nasmáli. Bylo to super posezení. Po večeři nás provezli městem. Vzali to zespoda, z vrchu křížem krážem. Měli jsme noční rozsvícené město jako na dlani. Hned se nám Tbilisi ukázala ve své rozlehlosti a již jsme ji nevnímali jako malé historické centrum. Počtem obyvatel převyšuje i Prahu. Pak nás zavezli k Irině. Netrvali jsme na tom, říkali jsme, že dojedeme metrem, ale oni, že ne. Když nás vysazovali, s očima navrch hlavy se nás ptali, kde jsme na ten hostel přišli. Nevěřícně kroutili hlavu nad odpovědí, že v průvodci. Se slovy you are amazing people se srdečně rozloučili a ze čtvrti co nejrychleji odjeli. Příjemné setkání. Díky za kontakt, Báro.
O půlnoci nás Konstantin odvezl na letiště.
11.den neděle 27.9.09 - Tbilisi – Istanbul - Praha
Nefotit, prosím…
Hodinku jsme si schrupli. Někdo pohodlně natažený na lavičce, někdo objímajíc batoh až jsem měla na čele otlačenou přezku.
Ve čtyři ráno jsme konečně nasedli do letadla. Ve 4:20 jsme vzlétli nad gruzinskou zemi a mířili jsme do Istanbulu.
V Istanbulu jsme měli pět hodin času. Většinu jsme strávili nataženi na podlaze v centru letiště pozorujíce mísící se národy a kultury Země a dohadovali jsme se, kdo odkud pochází. Tu prošli Arabi v běloskvoucích šatech, tu Afričani ve svých tradičních pestrobarevných róbách, tu uspěchaní Evropané, tu ztrhaná matka s dětmi, tu obchodní cestující, tu bludný Holanďan. I Štěpa zaujal nějakého cestujícího, který si ho chtěl vyfotit, ale ten hajzlík Štěpa, který si na svých cestách vyfotil všechny, zahýbal nesouhlasně prstem.
Konečně jsme s odlepili od země turecké a v intervalech jíme, povídáme, spíme jsme se živí a téměř zdraví, kromě Štěpova muribundu, vrátili zpět do matičky Prahy.
Děkuji, děkuji, děkuji a ještě jednou děkuji…
A ten ovocný dárek červených plodů jsem doma objevila kvasící na dně batohu. Štěpo, promiň, to už jsem musela vyhodit. I když nerada. Však víš…
Autor: Anička Eiseltová
Foto: Anička a Stepa
Foto: Anička a Stepa
