Sakra já tu snad fakt asi zůstanu, dlouho hodně dlouho se ráno rozmýšlím, studuji průvodce 
Lonely planet a nakonec se rozhoduji přeci jen odjet, snad toho nebudu litovat. Rozhodl jsem se, že vánoce strávím v Nikaragui. Balím pro to batoh a vyrážím s předstihem na bus terminál, kde si nechávám batoh. Zbylo mi pár quetzalů a jdu si koupit nějaké to ovoce. Po návratu na terminál zjišťuji, že mi bus už odjel a jelikož to nebyla moje chyba, tak mi místní dispečer najímá kolektivo (hromadné taxi) a jímáme se stíhat můj bus spolu s dalšími deseti lidmi v taxíku. Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale rozhodl jsem se že do toho jdu, případně se vrátím a vysvětlím to dispečerovi ručně :o) Dispečer byl však chlapák a zavolal na mobil řidičů autobusu a tak po půl hodině jízdy na mě čekal celý autobus u jednoho občerstvení u silnice. Teda jsem šťastný, že operace se podařila a už sedím v buse do honduraského města San Petro Sula. Na hranicích mě naštval emigrační úředník, jelikož mi zaneřádil čistou stránku hraničním razítkem. Nemám honduraské peníze, ale věřím že směním peníze v bance a tak odmítám davy veksláků.
Do San Pedro de Sula dorážíme kolem třetí a dozvídám se, že bus jede až v 18:30, což znamená že mám času haba kuk. Nacházím po mírném hledání banku, směňuji dolary a vyrážím koupit lístek do hlavního města Tegucigalpy. Pak hrrr na smažené kuřátko s banánem a kolou. Tak jsem se přežral, že se mi nechce ani do města. Udělal jsem však dobře, že jsem vyrazil. Poznal jsem tak historické centrum, podíval se na tržiště, zjistil že tu je McDonald’s a Burger king. Ne teď vážně, ulice byly plné lidí v předvánočním shonu, bylo zde také spousta nepořádku. Park s muncipalským palácem hlídalo spousta policajtů s útočnými puškami a také zde se mi podařila fotka, kterou jsem si přál a to vyfotit policejního broučka, to by mě zajímalo, jak s tímto autem někoho honí :o)) Za katedrálou narážím na starou železniční trať, která je plná stánků a také bezdomovců. Fotím tu pár foteček a jelikož se začíná stmívat, vyrážím zpět ulicemi na bus terminál. Zde se seznamuji s Davidem a ještě jednou dívčinou, s kterou společně putujeme busem do Tegucigalpy.
Hurá, bus už je tady a při nastupováni jsou zvýšená bezpečnostní opatření. Cestující jsou prozkoumáni detektorem kovu a domorodci nesmějí mít do autobusu ani malé batohy. Na štěstí se tohle turistů netýká a tak si beru batůžek sebou. Cesta ubíhala v poklidu až na to, že vedle mě přes uličku sedělo neskutečné prase, co si tahalo hleny z paty a pak to polykalo. Nehledě na to, že za chvilku bylo z něj cítit spliněné fazole a vajíčka, co měl k obědu. David vyloženě trpěl :o)
Do hlavního města přijíždíme kolem jedenácté v noci a autobus nás vyhodil v nejnebezpečnější čtvrti, kde mohl. Najímáme si proto taxíka do asi 700 metrů vzdáleného hotelu. Taxikař je holomek a jelikož zná zdejší situaci dal nám noční přirážku. Vezeme se starou toyotou do hotelu San Pedro, zůstáváme však v hotelu naproti přes ulici, kde máme dokonce pokoj s televizí a koupelnou. Spíme tam všichni tři v pohodě. Jen ta dívčina se chtěla dívat na film Trója a tak jsem to nechal puštěné. Ona sice usnula po pěti minutách, ale já čučel skoro až dokonce :o) Pak jsem tvrdě usnul.
Lonely planet a nakonec se rozhoduji přeci jen odjet, snad toho nebudu litovat. Rozhodl jsem se, že vánoce strávím v Nikaragui. Balím pro to batoh a vyrážím s předstihem na bus terminál, kde si nechávám batoh. Zbylo mi pár quetzalů a jdu si koupit nějaké to ovoce. Po návratu na terminál zjišťuji, že mi bus už odjel a jelikož to nebyla moje chyba, tak mi místní dispečer najímá kolektivo (hromadné taxi) a jímáme se stíhat můj bus spolu s dalšími deseti lidmi v taxíku. Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale rozhodl jsem se že do toho jdu, případně se vrátím a vysvětlím to dispečerovi ručně :o) Dispečer byl však chlapák a zavolal na mobil řidičů autobusu a tak po půl hodině jízdy na mě čekal celý autobus u jednoho občerstvení u silnice. Teda jsem šťastný, že operace se podařila a už sedím v buse do honduraského města San Petro Sula. Na hranicích mě naštval emigrační úředník, jelikož mi zaneřádil čistou stránku hraničním razítkem. Nemám honduraské peníze, ale věřím že směním peníze v bance a tak odmítám davy veksláků.Do San Pedro de Sula dorážíme kolem třetí a dozvídám se, že bus jede až v 18:30, což znamená že mám času haba kuk. Nacházím po mírném hledání banku, směňuji dolary a vyrážím koupit lístek do hlavního města Tegucigalpy. Pak hrrr na smažené kuřátko s banánem a kolou. Tak jsem se přežral, že se mi nechce ani do města. Udělal jsem však dobře, že jsem vyrazil. Poznal jsem tak historické centrum, podíval se na tržiště, zjistil že tu je McDonald’s a Burger king. Ne teď vážně, ulice byly plné lidí v předvánočním shonu, bylo zde také spousta nepořádku. Park s muncipalským palácem hlídalo spousta policajtů s útočnými puškami a také zde se mi podařila fotka, kterou jsem si přál a to vyfotit policejního broučka, to by mě zajímalo, jak s tímto autem někoho honí :o)) Za katedrálou narážím na starou železniční trať, která je plná stánků a také bezdomovců. Fotím tu pár foteček a jelikož se začíná stmívat, vyrážím zpět ulicemi na bus terminál. Zde se seznamuji s Davidem a ještě jednou dívčinou, s kterou společně putujeme busem do Tegucigalpy.
Hurá, bus už je tady a při nastupováni jsou zvýšená bezpečnostní opatření. Cestující jsou prozkoumáni detektorem kovu a domorodci nesmějí mít do autobusu ani malé batohy. Na štěstí se tohle turistů netýká a tak si beru batůžek sebou. Cesta ubíhala v poklidu až na to, že vedle mě přes uličku sedělo neskutečné prase, co si tahalo hleny z paty a pak to polykalo. Nehledě na to, že za chvilku bylo z něj cítit spliněné fazole a vajíčka, co měl k obědu. David vyloženě trpěl :o)
Do hlavního města přijíždíme kolem jedenácté v noci a autobus nás vyhodil v nejnebezpečnější čtvrti, kde mohl. Najímáme si proto taxíka do asi 700 metrů vzdáleného hotelu. Taxikař je holomek a jelikož zná zdejší situaci dal nám noční přirážku. Vezeme se starou toyotou do hotelu San Pedro, zůstáváme však v hotelu naproti přes ulici, kde máme dokonce pokoj s televizí a koupelnou. Spíme tam všichni tři v pohodě. Jen ta dívčina se chtěla dívat na film Trója a tak jsem to nechal puštěné. Ona sice usnula po pěti minutách, ale já čučel skoro až dokonce :o) Pak jsem tvrdě usnul.
Děkuji za přepsání deníčku: Jarce Schieleové - Ostrava
Žádné komentáře:
Okomentovat